Doběhla jsem domů a opřela se o dveře. Prudce jsem vydechla a cítila, jak se mi na čele začel perlit pot. Venku bylo nádherně, ale všechno už to začínalo mít pravý nádech podzimu. Počkala jsme si na výtah a vešla do bytu. Pořád byl prázdný a stejný jako když jsem ho opustila ráno. Shodila jsem ze sebe bundu a boty a vešla do mého pokoje. Sedla jsem si ke stolu a vzala do ruky tužku. Až teprve teď jsem znovu začela myslet logicky. Co mám psát? Je to naprosto kravina psát něco o čem nevím. Nevím, co chci psát. Vztekla jsem pustila tužku na stůl a opřela se o židly a zaklonila hlavu.
"Dobře. Probereme si po postupně."promluvila jsem sama k sobě.
"O čem bych měla psát? O ničem! Všechno je to jenom moje fantazie."zamručela jsem a otevřela jsem oči. Hleděla jsem do bílého stropu a všechno nadšení ze mě opadávalo s každou zápornou myšlenkou.
"Jenom, mohla bych to zkusit."špitla jsem si pro sebe a znovu vzala tužku do ruky.
Jenom musíš psát všechno, co cítíš. Tak teda dobře.
Cítím se naštvaná. Vytočená a jako blázen. Nedokážu napsat, co cítím. Uvnitř mě je zmatek. Vždycky byl.
Možná bych mohla zkusit psát jenom slova, co mě napadnou? Dobře? Odpovíš mi papírku? Ne?
Tiché kroky na schodech. Blíží se a zrychlují.
Bezpečí i zkáza.
Budoucnost se blíží.
Důležitá jsou slova, co jsou dána, když slunce vychází na nebe.
Nejmocnější je víra, myšlenka i naděje.
Tužka kloužka po papíře, mocnější než hurikán.
Slova napsaná na papíře.
V temnotě je světlo skryté.
Po světle zas temnota je zde.
Nemař čas, tvůj čas přijde.
Tužka, papír, naděje.
Ťuky,ťuk, tvůj osud se píše.
Odložím tužku a pomalu si čtu to, co jsem právě napsala. Nic z toho mi nedává smysl. Naprosto bezmyšlenkovité psaní. Přečtu si poslední řáděk a zvednu hlavu. Podívám se z okna na modrou oblohu a ve stejnou chvíli bytem zazní ostré zaklepání na dveře. Trhnu sebou a vyděšeně se podívám na dveře. Ťuky,ťuk, tvůj osud se píše. Přečtu si znovu poslední řádek a zachvěju se. Znovu ostré zabušení na dveře. Pomalu vstanu a dojdu ke dveřím. Potichu odsunu kukátko a vyhlédnu na chodbu. Mám pocit, že nemůžu ani dýchat. Všechno mi přijde, tak hlasité. Jako by moje srdce bylo o závod a ten na druhé straně ho musel slyšet.
Před dveřmi stojí dívka. Má tmavé kruhy pod očima a výrazné hnědé oči. Krátké světle hnědé vlasy sestříhané v něčem podobném mikádu. Mám pocit jako bych jí znala. Jako bych jí právě potkala, ale nedokážu si vzpomenout kdy a kde. Znovu hlasitě zabuší na dveře a já od nich odskočím.
"Nebuď blázen! Jsi jako malá holka! Prostě jenom nějaká holka! Nesmíš se bát každého přízraku!"zavrčím si pro sebe podrážděně. Pomalu odemknu dveře a rozevřu je.
"Ahoj, můžu s tebou mluvit?"zeptá se rychle a připojí úsměv, který je spíš nervózní a rychle se ohlédne za sebe. Zmateně přikývnu.
"Mohla bych jít dovnitř?"zeptá se trochu nesměle a já jí jenom znovu přikývnu. Podívám se, jak si zuje boty a hned za sebou dveře zabouchne a ihned otočí klíčkem a zasune zástrčku. Něco ve mě strne. Kdyby to nebyla holka přibližně v mým věku, nejspíš bych začela křičet "úchyl a pomóct!"
"Promiň, preventivní opatření."řekne znovu nervózně.
"Musím s tebou mluvit. Hned."skoro mi nakáže.
"Co po mě chceš?"zeptám se a snažím se maskovat hysterii i překvapení. Rychle se podívá na hodinky a jako by pro sebe si zavrčí.
"Nemáme čas. Za chvíli přijdou. Měla jsem to udělat ohleduplněji, ale nemůžu. Možná ti to bude připadat jako magořina. Mě to přijde jako paradox. Tady máš."vybalí na mě a podá mi obálku s mým jménem. Zmateně si jí vezmu a jenom se na ní podívám s otazníkem v očích.
"Jenom si to přečti. Hlavně rychle."zaprosí a netrpělivě popošlápne na místě. Rozbalím obálku a rozevřu dopis. Pomalu začnu číst to pro mě tak povědomé písmo.
Nikdy není dost času a přitom je ho na světě tolik. Nevím, co mám říct, abych tě přesvědčila, že s ní máš jít. Jmenuje se Tara Rovlinsová a to, že se jí dá věřit, je nejspíš nanic říkat ti, protože ani nevíš, kdo jsem já. Tara má sebou i jednu knížku. Špatně svázanou, starou a napsanou rukou. Měla by sis jí přečíst, ale teď není čas.
Musíš s ní jít, protože jenom tak se zachráníš. Každou chvíli přijdou. Přijdou si pro tebe. Jsem jenom malá šmouha v celém čase. Malý článek, který kde kdo přehlédne. Není to jako tvůj život? I ten malý článek je důležitý pro chod věcí. Ty jsi ten malý článek stejně jako já. Můžeš toho tolik změnit. Změnit to, co já jsem nemohla.
Je to tenhle den. Přišla jsem ze školy a seděla u počítače. Zazvonil telefon a současně někdo zaklepal na dveře. Byli to oni. Vyhledávají malé články jako jsi ty a chtějí z nich udělat blázny. Snaží se zabránit prorazit tomu, co je v tobě ven. Udělají z tebe blázna.
Jsi něco víc než nepostradatelná. Dokázala jsem psát budoucnost i příběhy lidí, které jsem nikdy nepotkala. Udělalli ze mě blázna, ale díky tomu, že jsem psala, jsem se tím nestala. Dokázala jsem najít trhlinu v čase do tohodle dne. Vrátit se sem a varovať tě. Abys napsala nový osud pro nás obě.
Protože ty jsi já, stejně jako já jsem byla ty. Teď už se začel psát nový osud, když tohle čteš. Jestli ale neutečeš, nic se nezmění. Musíš jít s ní. Musíš se zachránit.
Jmenuji se Sophia LaBrash. Nikdy bych neměla uvěřit něčemu takovému, ale věřím, že kdyby za mnou někdo přišel a dal mi takovýhle dopis, tak bych utíkala. Všechno, co napíšeš může být něco extra. Může to být vodítko. Drž se jich. A teď, utíkej!
Pomalu jsme zvedla pohled k Taře. Nedočkavě se na mě podívala.
"Já nemůžu, nevěřím tomu."řekla jsem tiše.
"Sophie!"zakňučela téměř bolestně.
"Nedává mi to smysl."
"Nic na tomhle světě nedává smysl. Říkala, že tě to přesvědčí. Nepřesvědčilo. Měla bych rychle odejít."řekla tiše a odevzdaně. Už šahala po klice, ale jediným rychlým pohybem ruky jsem jí zarazila.
"Počkej."naznačila jsem jí ústy.
Ozvalo se pronikavé zazvonění telefonu. První zazvonění. Druhé. Prudké zabušení na dveře. Obě jsme sebou trhly. Popadla jsem jí za ruku a vtáhla do svého pokoje.
"Jak máme utéct?"zašeptala jsem vyděšeně. V jejích očích se objevil vítězný i prohnaný lesk.