close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

1./OSUD JE VRTKAVÝ 3.část

25. září 2007 v 23:06 | Lentilka |  Kniha Vyvolených
Ozvalo se pronikavé zazvonění telefonu. První zazvonění. Druhé. Prudké zabušení na dveře. Obě jsme sebou trhly. Popadla jsem jí za ruku a vtáhla do svého pokoje.
"Jak máme utéct?"zašeptala jsem vyděšeně. V jejích očích se objevil vítězný i prohnaný lesk.
"Neutečeme, jenom se schováme."zašeptala. Vběhla před dveře a zajela botama do poličky, aby vypadaly odloženě. Mojí bundu uklidila do skříně a táhle mě za sebou na balkón.

"Jak se tady chceš schovat?"zavrčela jsem a otřísla se, když mě profoukl studený vítr. Měla jsem na sobě jenom tričko. Tara měla alespoň bundu.
"Honem, nemáme čas!"zašeptala a přehoupla se přes zábradlí. Teď se držela kovové tyče a stála zády k zemi. Kdyby se pustila sletí všechny ty patra ani nemrkne. Opatrně jsem jí napodobila. Nevěděla jsem, co chce dělat, ale už jsem slyšela chraštění zámku. Každá jsme přiručkovala k jedné straně a pomalu se spustila. Najednou jsem se jenom držela a vysela dolů k druhému balkónu pod námi. Kdyby tam někdo právě byl, asi by se lekl dvou holek, které vysí z hořejšího balkónu přímo k němu. Ještě jsem to měla asi dva metry, možná míň k tomu druhému balónu, ale nic mi nezaručovalo, že když se pustím, tak spadnu dobřea přímo do něj. Mohla bych taky přepadnout, uklouznout nebo cokoliv. Pevně jsem zavřela oči a vráhla do plic ledový vzduch. Cítila jsem jak mě chlad štípe do rukou a jak pomalu začínají ochabovat.Tara se držela klidně a vypadala vyrovnaně jako by jenom meditovala. Nohy se jí nepatrně houpaly ve vzduchu a já jenom obdivovala její klid. Jak jsem se mohla do něčeho takového nechat zatáhnout?
Docela snadno. Vidět svůj roztřesený rukopis na papíře, který jsem nikdy neviděla mě trochu vyděsil, ano. Ale taky mě to přesvědčilo. Poslední slova. A teď, utíkej! Neznělo to jako chvilkový pokyn. Bylo to odsouzení. Zaslechla jsem otevření balkónových dveří a celá jsem se napjala. Teď zahlédne prsty, uslyší můj dech. Podívá se ze strany dolů z balkónu. Najde nás.
"Jak to, že tady není? Hlídali jsme tenhle dům. Odnikud nevyšla!Musí být uvnitř."zavrčel podrážděně dovnitř. Najednou jsem děkovala bohu, že jsem se rozhodla věřit. Tohle neznělo vůbec dobře.
"Oznamte to na policii. Jestli něco ví, musíme jí hned najít. Oznamte, že je psychicky labilní a nesvéprávná. Ať po ní pátrají všichni."řekl někomu dovniř.
"Není to trochu brzy?"namítl nejistý hlas zevnitř.
"Kdyby nic nevěděla, tak je,ale co když něco ví?"zavrčel podrážděně.
"Jak by mohla ..."namítl někdo znovu, ale potom zmlkl.
"Myslím, že o nás věděla."ozve se znovu tentýž nejistý hlas.
Otevřu oči a Tara se dívá na mě a střídavě zaklání hlavu a pozorně poslouchá. Při jejich slovech teď pobaveně nadzvedne obočí. Jenom jí rty naznačím "Potom!"
"Dobře. Odcházíme. Dejde to vědět policii i rodině. Hledáme nesvéprávnou osobu. Najděte a přivěďte mi jí!"zavrčí a dveře znovu bouchnou. Ještě chvíli tam zůstanu vyset. Nedokůžu se přesvědčit, že je to tam bezpečné a Tara taky nespěchá. Když už je to pár minut, co nic neslyšíme pomalu se začne soukat nahoru. Mám promodralé a ztuhlé prsty. Štípou a jsou ochablé od toho, jak dlouho jsem tam vysela. Zapluju do tepla bytu a vydechnu si úlevou.
"Proč si mysleli, že jsi o nich věděla?"zašeptá a podá mi sportovní tašku. Pochopím ihned. Musím balit.
"Než jsi přišla seděla jsem tu a jenom jsem si tak čmárala na papír."zamumla jsem a házela do tašky nejdůležitější věci.
"Co například?"zeptala se zvědavě.
"Nevím. Je to důležitý? Něco o slovech psaných s vycházejícím sluncem, blížící se zkáze i bezpečí, já nevím. O mém osudu. Končilo to tím, ťuky, ťuk, tvůj osud se píše. A potom jsi zaklepala ty. Taky oni."odpovím jí roztržitě.
"Wow."řekne jenom tiše.
"Můžeme?"zeptám se tiše, když už je taška plná a já mám pocit, že sebou nemám nic, co budu potřebovat. Vejdeme ke dveřím a obujeme se.
"Tak jdeme."řekne tiše, ale ještě jí rychle zastavím.Vběhnu do pokoje a na flash kartu zkopíruju všechny dokumenty, co jsem napsala na počítači. Popadnu ještě svůj poznámkový blok a potom už mám pocit, že můžu jít.
Chceme seběhnout po schodem, ale všimneme si, že přijíždí výtah. Rychle vyběhneme o patro výš a posloucháme, jestli jde někdo znovu k nám. Jde. Zaslechnu mámin hlas. A taky hlas toho muže, co byl na balkónu. Do očí se mi nahrnou slzy.
"Co to je za nesmysl?"zeptá se podrážděně máma. "Moje dcera je naprosto v pořádku!"
"My si to nemyslíme."odpoví jí zdvořile muž. Chtějí ze mě udělat blázna.
"Už má být doma, přesvědčíte se sami, že není blázen."řekne už naštvaně.
"Vaše dcera není doma. Právě je podle nás na útěku."odpoví jí znovu zdvořile a hlasem jako med. Zaslechnu její vyděšený nádech a potom chrastění klíču. Napřímím se a udělám krok ke schodům.
Tara mě pevně chytne za ruku a stáhne do dřepu. Smutně zakroutí hlavou. "Uvědom si, že tím můžeš zachránit víc než jen jeden nevinný život."zašeptá a pustí mě. Zoufale se vedle ni posadím a sevřu ruce v pěst
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Andreica Andreica | Web | 26. září 2007 v 20:47 | Reagovat

Jůůů začíná se to zajímavě zaplétat. Kdo jsou ti muži? A kdy bude pokráčko?

2 Yogobella Yogobella | 27. září 2007 v 20:17 | Reagovat

Je to fakt super, moc se mi to líbí... Už se těším na pokráčko;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama