Když bouchnou dveře obě se rychle postavíme a seběhneme ze schodů. Výtahu si vůbec nevšímáme a mě přijde, že stějně běžíme moc pomalu i když bereme schody po třech. Jednou mi uklouzne noha a já málem sjedu schody po zadku. Už jenom pár schodů a vyběhli bysme z hlavních dveří. Už chci vyběhnout, ale Tara mě chytne za ruku a strhne dozadu. Ukáže na dveře a já si konečně všimnu stínu, který stojí na kraji dveří. Jenom mi rukou naznačí, ať zůstanu stát. Nemusí mi nic říkat, stojím jako přimrazená.
Pomalu zmáčkne kliku a strčí do dveří. Ty se pomalu začnou otevírat. Otevřu pusu, ale nedokážu se ani nadechnout. Asi pět vteřin se nic neděje. Stojím tam a přede mnou jsou dveře otevřené dokořán. Tara mi jemným gestem naznačí, ať pomalu jdu. Roztřeseně se nadechnu a vykročím. Cítím, jak se mi třesou ruce a jenom stěží vůbech jdu.Udělám jediný krok ven ze dveří a ucítím prudké trhnutí za rameno. Hledím do ledové tváře nějakému muži. Má černé brýle a černý oblek. Jako Men in Black. Stačí mu jediný moment a já vím, že mě poznal.Jeho ruka mě chytne pod krkem a otevře pusu. I teď si všimnu, že má u ucha ten legrační přístroj a na kravaťě připevněný mikrofon. Uý chce promluvit, ale v tom si všimnu švihnutí nohy od dveří. Ruka, co mě tak pevně držela pod krkem povolí. Muž nestihne nijak zareagovat a Tara stojí za ním. Natáhne k němu ruku, ale vůbec se ho nedotkne. Muž se lehce zachvěje a ona ruku pustí podél těla. Jeho oči se pomalu zavřou a on spadne k zemi. Pořád na něj vyděšeně hledím, když mě Tara chytne za ruku a rozeběhne se. Neuběhneme ani pár metrů a naštvaně se ke mně otočí.
"Sofie! Vzpamatuj se! Nemáme čas!"řekne mi tiše, ale jasně v tom hlase cítím hněv a zlost. Možná spatří v mých očích záblesk strachu. Pořád nechápu,co to udělala. Najednou si nejsem jistá, jestli je ona ta dobrá. Pustí mojí ruku a odevzdaně si oddechne.
"Dobře, vyber si sama. Půjdeš se mnou nebo s nimi?"zeptá se tiše a ukáže směrem k paneláku.Otočím se a vzpomenu si, co ten muž říkal " Hledáme nesvéprávnou osobu!" Chtějí ze mě udělat blázna. Nevím to jistě, ale nechce se mi zjištovat, jak moc to ti chlápci myslí vážně. Popojdu blíž k Taře a ona se znovu rozeběhne. Nevím, kam běžíme, ale zatím je mi to milejší než ta druhá možnost. Taška mě nepříjmeně tlačí do ramene a zpomaluje mě. Konečně se zastavíme na jedné autobusové zastávce.
"My pojedeme autobusem?"zeptám se překvapeně.
"Máš snad auto a řidičák?"utrousí pobaveně.
Nasedneme do poloprázdného busu a já si unaveně opřu hlavu o okénko. Cítím, jak mi v žilách proudí krev. Adrenalin. Jediný důvod proč jsem se ještě nezhroutila. Vystoupíme kousek od centra a já se ohlédnu za pomalu stmívajícím se městem. Nepoložím otázku kam jdeme. Mám tušení, že je to stejně jedno. Vede mě temnými budovami, až k opuštěně vyhlížejícímu domu. Otevře vrzající vrátka a obejdeme dům. Odemkne zadní dveře a vejdeme dovnitř. Posadím se ke stolu a jenom jako by ve snu sleduju, jak rychle zapálí krb a z něj začne sálat teplo. Možná i klid, ale ten jako by mě míjel. Hledím do plamenů a nedokážu pochopit, co to dělám. Co budu dělat. O tomhle jsem četla, viděla to ve filmech, ale nikdy nezažila. Kdybch tenhle můj příběh sama psala, vím jak by pokračoval. Chytili by mě. Konec by nebyl šťastný. Nemám ráda šťastné konce. Jsou moc nereálné.
Nechtěla jsem přemýšlet nad tím příběhem, který bych si sama vymyslela. Nesmím nad tím přemýšlet. Tara se posadila vedle mě a teď poprvé vypadala unaveně. Pořád ale vypadala jako by věděla, co dělat. Aspoň jedna z nás.
"Sofie, vím, že je toho teď na tebe hodně. Chápu tě, ale mám ti dát tohle."řeklami a nervózně uhla pohledem.
"Od koho?"zeptala jsem se překvapeně a vzala do ruky špatně svázanou knížku.
"No, však ty víš"odpověděla vyhýbavě. Už jsem se chtěla zeptat, od koho, ale uviděla jsem jméno autora na obalu. Sophia LaBrash. Bylo to jeko obyčejný rukopis, nemělo to pevnou vazbu, ale na první straně bylo to jméno. Vypadala staře a já věděla, že jsem nic takového nikdy nenapsala. Né v tomhle čase.
"Je to trochu paradox. Jeslti to prý dostaneš do ruky, tak bys nic z toho, co tam je neměla už nikdy napsat. Prý že napíšeš nové příběhy."řekla tiše Tara.
"Máme chvíli čas, můžeš si to pročíst"
Otevřela jsem to na první stránce a pomalu začela číst začátek. Byl horší než jsem si dokázala představit. Bylo to jako skutečnost, která by se stala, kdyby nepřišla Tara.
Panečku. Docela by mě zajímalo jak asi žila ta Sophie z minulosti.