Jeho hlas mi pořád zní v hlavě i když otevřu oči. Mám pocit jako by mě někdo přejel parním válcem. Všechno v těle mě bolí a oči mám slepené jako kočka. Promnu si je rukou a pomalu vstanu. Zjistím, že svítá a já mám pocit jako bych sotva zamhouřila oči. Vzpomenu si na Sierru. Na Endéze. Potom na jejich slova. Zamrazí mě, ale rychle vstanu a podívám se z okna. S úsvitem mě vyzvedne. Takhle to řekla. Kdo? Jak jsem mohla bejt tak hloupá a nezeptat se na to? Možná proto, že jsem byla vyklepaná a bála jsem se o svůj život? Špatná výmluva na otázku ohledně toho za jak dlouho mě najde Ita Este.
Znovu si přehodím přes hlavu plášť a vejdu do stáje. Skyp i Geisha vypadají čile a vesele. Rychle jí vyvedu ze stáje a zoufale se rozhlédnu. Tohle je určitě to místo, kde jsme se měli sejít. Co je zdrželo? Proč jsem se od nich, sakra, jenom odpojila? Na modré obloze už jasně svítí slunce a po včerejší bouřce je nádherně čistý vzduch. Vylezu na Geishu a otočím jí směrem pryč. Hlavně se nevrátit tam ,odkud jsem utekla. Než jí pobídnu k pohybu napadne mě, že mě má někdo vyzvednout. Řekla mi to ne zrovna přátelsky vyhlížející divná Sierra. Nebudu tady čekat. Možná jí i zakážu lézt mi do hlavy. Šlo by to? Určitě. Vypařím se z tohodle světa někam pryč. Někam jinam. Mohla bych jít domů. Průtok mých myšlenek mě zarazí. Nepamatuju si, kde je doma, ale jsem si jistá, že tady to není. Nejsem si jistá, jeslti je nějaké doma. V tuhle chvíli bych byla schopná tohle opustit a zmizet kamkoliv. Opustit všechno. Rozjedeme se do lesa a musím se držet, abych se pořád neohlížela.
Když se sebou zaslechnu klapot kopyt projede mnou vlna nadšení. Možná už mě našli. Nejsme ani pár metrů od toho stavení. Slyším pravidelné klapání kopyt. Jenom jedny. Teď se vyděsím. Pobídnu Geishu k rychlejšímu kroku a zuřivě se kolem sebe rozhlížím. Když dojdeme na širokou cestu neváhám a pustím jí volnost a jenom se modlím, aby ten někdo nebyl někdo koho znám. Skyp vedle nás vesele běží a chvílema radostně poskočí. Jenom neštěká. Jako by věděl, že nesmí. Možná šířím tu paniku všude kolem sebe. Ani bych se nedivila. Mám jí v sobě tolik, že se do mě zákonem logiky nemůže vejít.
Geisha už namáhavě oddychuje a já naprosto nevím, kde jsme. Nechám jí zpomalit do kroku a jenom se rychle ohlédnu. Nic. Za námi je jenom prázdný les. S možným nepřítelem. Když mě vyruší podivné hučení blízko u nás. Přes vlastní myšlenky jsem to předtím neslyšela. Téměř s úžasem zastavím Geishu nahoře u vodopádu. Seskočím s ní a nechám jí napít se z malého jezírka, které se vytvořilo vedle vodopádu. Prudká řeka proudí přímo dolů a nahoru ke mně se zvedá pára. Dojdu na skále až ke kraji a podívám se dolů. Pode mnou se rozprostírá nádherná krajina.
Znovu. Jako předtím mi hlavou prolétne vzpomínka. Krátký útržek. Spíš směs pocitů, které doplňuje obraz. Stojím u vodopádu a nade mnou se tyčí obrovský drak. Mluvím s ním a cítím se vyděšená, ale ten pohled na něj mě naplňuje i podivným klidem. Potom obraz zmizí. Ve chvíli, kdy mi něco poví a já se vyděšeně otočím. Neslyším slova, vidím jenom obraz a cítím svoje pocity. Rozplyne se a já prudce zamrkám. Znovu je přede mnou tenhle skutečný vodopád.
Skyp vedle mojí nohy podivně zakňučí a stáhne ocas. Teď si všimnu té změny. Jako bych mohla cítít, že tady se mnou někdo je. Někdo, kdo mi vůbec nepřipomíná člověka. Pomalu se otočím a cítím, jak se ve mně začne něc probouzet. Skoro nemám chuť snažit se to potlačit. Nepatrně zahlédnu jak náhrdelník na mém krku jako by slabě zabliká. Podívám se k lesu a všimnu si klidné Geishy, která jako by cizinku nevnímala. Klidně se pase a jenom občas se podívá naším směrem, ale nic jí nevzruší. Hledím na tu podivnou tvář. Má hnědé oči a dlouhé vlasy, které jí sahají až pod ramena a kroutí se v lehkých vlnách. Na obličeji má přátelský výraz, ale já jsem stejně vyděšená. Sjedu pohledem níž a nedokážu uvěřit tomu co vidím. Má na sobě jakýsi plášť, který se u břicha rozpíná a tam se její tělo přeměňuje v něco jiného. V koňské tělo. Má čtyři kopyta a vzadu ocas. Její koňské tělo je bílé. Prohlíží si mě jako by fascinovaně a udělá krok ke mně. Kopyto zazvoní o skálu a já vyděšeně ucouvnu.
"Posílá mě Sierra. Chce abych tě odvedla pryč. Musíš jít se mnou."řekne mi a udělá další krok. Znovu ucouvnu. Nedokážu uvěřit tomu co vidím. Ona by neměla existovat. Je nemožný, aby stála přede mnou. Skyp jí pomalu s vrčením obejde a potom se vrátí zpátky ke mně.
"Nemusíš se mě bát."řekne skoro otráveně a udělá další krok, který pronikavě zazvoní. Už je skoro u mě. Na dotek ruky. Ona tu svou ke mně natáhne. Vyděšeně chci znovu ucouvnout.
"Počkej."řekne vyděšeně a víc se ke mně nakloní. Pozdě. Dokončím krok a ztratím půdu pod nohama. Docouvala jsem až na konec skály a teď padám spolu s vodopádem dolů. Zachytím se o tupý vyčnívající kámen a bolestivě usiknu, když ucítím krev v mojí dlani. Podívám se nad sebe a zjistím, že jsem spadla tak tři metry dolů. Podívám se pod sebe a uvidím hrozivou výšku. Tohle nemůžu přežít. Krev na mojí ruce začne klouzat. Bolestivě sevřu rty a zavřu oči. Cítím tepavou bolest v ráně na ruce a ta pomalu sjíždí po kameni. Už se dál nemůžu za ruce udržet. Ruka uklouzne a já se jako ve zpomaleném failmu musím pustit. Všechno se zpomalí. Pomalu padám spolů s vodopádem. Spolu s vodou. Mám pocit, jako by vzduch kolem mě tančil. Nechci se podívat dolů. Nechci otevřít oči.
Teda........jak to dopadne?? Nechtěla bych padat volným pádem bez lana......