9. září 2007 v 20:19 | Lentilka
|
Všichni tři mlčíme, ale já si jako první všimnu něčeho podivného. Něčeho, co by tu nemělo být. Je to podivné chvění jako strach, ale přitom mám pocit jako by přicházelo i něco podivně známého. Williem i Carlos mlčí a vypadají naprosto klidně. Les už vykresluje všude kolem děsivé stíny. Něco se blíží. Není to zlo, ale není to dobro. A není to samo.
Než se stihnu vyznat ve svých pocitech les už vykreslí cizí stín. Teď už si i ty dva ignoranti všimnou vetřelce. Pomalu se svezu ze sedla a pohlédnu do tmavých obrysů ženy. Je to ta samá jako na vodopádu. Teď už mě neděsí. Hned vedle ní stojí poklidně Geisha. Dojdu k ní a pomalu jí pohladím po krku. V tu samou chvíli ke mně doběhne Skyp a nadšeně se mi začne točit kolem nohou.
"Ona půjde se mnou."řekne jako velitelka a oba je z přimhouřených víček zvědavě pozoruje.
"Ona Nepůjde s tebou."odpoví jí stejným ledovým tónem Will.
"Nemůžu se rozhodnout sama?"zavrčím na ně naštvaně.
"Ne!"vyštěknou oba současně.
"Co třeba, kdybych s tebou šla."začnu pomalu vytočeným hlasem.
"Zapomeň na to!"skočí mi do řeči Will. Propálím ho naštvaným pohledem.
"A oni by šli se mnou."dořeknu pomalu svojí větu.
Žena pozvedne jedno obočí a její rty se protáhnou do kyselého šklebu. Potom skoro nuceně přikývne.
"Já s ní ale nechci jít."zavrčí Will, ale pobídne koně a rozejde se za ženou. Carlos se za ním přidá. Já chci vylézt na Geishu, ale zjistím, že jí chybí sedlo. Vrr, protivná ženská. Chytnu se pevně hřívy a odrazím se. S vypětím všech sil se jí vyhrabu na hřbet a pobídnu jí. Cítím každý její krok, ale po chvíli si zvyknu. Je to jako sedět na houpacím koni v lunaparku.
Hledím na jejich záda a nepřítomně si pohrávám s řetízkem na krku. Když se nepřítomně dotknu modrého středu, který jako by vyzařvoval vlastní energii mám pocit jako bych ho měla rychle sundat. Modrý krystal studí jako led. Polekaně ucuknu, ale potom mi to nedá a jedním pohybem odepnu zapínání a náhrdelník mi sjede hladce do ruky. Modrý krystal se na chvilku rozzáří a celá ruka mě zahřeje. Není to ten samý pocit jako když mě to pálilo do krku. Teď je to spíš takové příjemné klidné teplo. Pomalu začne vyhasínat a já ucítím něco divného. Jako by mi něčí ruka pomalu začela stahovat hrdlo. Rychle náhrdelník zasunu do zadní kapsy džín a pokusím se zhluboka dýchat. Ucítím pálivé slzy v očích a pocítím změnu. Jako bych dokázala vidět, jak moje oči znovu ztmavnou. Jako bych se oddělovala od svého těla.
Žena ve přede se na mě náhle podívá a trochu přibrzdí.
"Jako by se ochladilo."zaslechnu její hlas.
"Přidáme do kroku!"zavolá za sebe a vážně prudce zrychlí krok. Pobídnu Geishu, ale mám pocit, jako by moje nohy byly z želé. Potom se všechno vrátí zpátky a já se konečně cítím silná. Silná a nezničená. Nezoufalá, jenom plná vzteku a nenávisti. Plná síly. Mám chuť křičet, ale z mých úst nevyjde nic. Všichni pomalu přibrzdí a Will s Carlosem seskočí z koně. Nechápavě se na ně podívám.
"Budeme tady muset zůstat do rána."nařídí žena.
"Proč?"zasyčím naštvaně. Jako by to ani nebyl můj hlas.
"Zůstaneme tady."odpoví mi klidně. Naštvaně seskočím z koně a otráveně se opřu o strom. Skyp ke mně přiběhně a já k němu natáhnu ruku. Stáhne ocas a pomalu s kňučením ucouvne. Nepřítomně se ušklíbnu a pozoruju, jak doběhně k Willovi a sedne si k němu. Ten se na mě trochu zkoumavě zahledí a když se na něj nevinně usměju odvrátí pohled. Zaslechnu nepatrné šplouchání vody. Hned vedle nás je malý potok. Dojdu k němu a naberu do dlaní vodu a pořádně se napiju. Někdo si vedle mě přiklekne. Williem.
"Není s tebou něco?"zeptá se opatrně a hledí před sebe.
"Nevypadám snad na to, že jsem v pořádku?"zavrčím podrážděně.
"Nechováš se tak."odpoví mi klidně. Vytvarju z podmračeného výrazu roztomilý a kajícný úsměv.
"Jenom je toho na mě moc. Jsem strašně unavená a bojím se. Všechno se proti mně spyklo."řeknu smutným hlasem. Povzbudivě se na mě usměje a odejde.
"Pff, to tak. Nikdy jsem se necítila líp, ty chudáku."odpovím si pro sebe pobaveně, když už je z doslechu. Znovu naberu do dlaní vodu a zadívám se do modré hladiny. Vidím v tom svoje oči. Nejsou tmavé, ale světlé.
Mohla bych na sebe z té hladiny pohlédnou a vidět se jak klečím u potoka a sama pro sebe se pobaveně šklebím.
"Pusť mě ven!"zakřičí na mě můj odraz z vody. Naštvaně zabuší na vodní hladinu, ale nic se nestane. Pobaveně pustím vodu zpátky do potoka a její tvář zmizí.
"Jsi ubožačka, Abigail."zasyčím na ní. Zasyčím to na svojí druhou stránku, která právě mizí ve vodě. Cítím slabé pálení v zadní kapse. Mám chuť vzít náhrdelník a hodit ho do potoka, aby zmizel společně s její tváří, ale nedokážu to. Ař já jsem ta špatná, nedokážu se takhle zbavit svojí lepší stránky. Uvězněné v modrém krystalu. Časem to dokážu. A budu moci říct "Sbohem Abigail"
Ježiši, to je tak napínavý. Proč si jenom sundaval ten náhrdelník? Já se těším až si s Willem dají pusu:D!!