Uvidím jeho oči přímo před sebou. Jeho tvář. Jako by stál vedle mě. Nemožné. Will vypadá skoro jako přízrak. Ale slyším v hlavě jeho hlas. "Kde jsi?"ptá se mě naléhavě, ale já mu nedokážu odpovědět.
Objeví se jako dávno ztracená schopnost a zmizí, když pocítím jak mě pohltí voda. Jako by mě pára nad vodou nachvilku nechala vznášet se nad hladinou, jako by všechnu energii a sílu zpomalila. Není to rána a tma, jak jsem očekávala. Jako by mě voda zabalila do peřin a já vyděšeně otevřu oči a zalapu po kyslíku. Žádný se nedostaví, ale moje tělo jako by ho ani nechtělo. Nepotřebuji kyslík. Podívám se nad sebe a uvidím nad sebou vodní hladinu. Rychle vyplavu nad vodu a rozkašlu se. Znovu ve mně začne proudit kyslík. Snažím se uklidnit dech a nechám se unášet proudem. Stejně bych se nedokázala dostat ke břehu. Po chvíli konečně ucítím znovu sílu a cit v rukou a začnu pomalu plavat ke břehu. Zachytím se velkého kamene a s námahou se na něj vyškrábu. Položím se na něj a nechám se vyhřívat dopoledním sluncem. Moje levá ruka bolestivě pulzue. Jsou na ní tři malé tečky, které teď pálí jako bych na nich měla přiloženou sirku. Zatřesu rukou a znovu zavřu oči. Cítím bolest v krku od namáhavého dechu. Nedokážu se udržet při vědomí. Pomalu usnu. Omdlím?
Když otevřu oči už se pomalu stmívá. Cítím spálené dřevo a slyším uklidňující praskot ohně. Zmateně si promnu oči, posadím se a rozhlédnu se kolem sebe. Pamatuji zmatený vodopád, pád i to jak jsem usnula. Potom už nevím. Pomalu se postavím na slabé nohy a rozhlédnu se dál po tmavém lese. Uvidím dva koně a když za mnou zapraská větvička celá se našponuju. Pomalu se otočím s děsev v očích, co za mnou bude. Když uvidím Willa, jak se ke mně pomalu blíží s náručí dřeva málem vydechnu úlevou. Teď si mě taky všimne a já na tváři vykouzlím zářivý úsměv. Ani nečekám až přijde, až ke mně nebo až položí dřevo a přiskočím k němu a skočím mu kolem krku. Překvapeně nechá spadnout dříví a obejmě mě. Najednou mě zaplaví znovu jistota. Ta která mi celé dny chyběla. Pocit bezpečí. Konečně něco tak známého. Ani jeden nepromluví, ale vyruší mě šustění listí nedaleko od nás. Will mě pustí a odtáhne se ode mě. Zvědavě se otočím po zvucích, které se k nám blíží. Uvidím Carlose, jak se k nám blíží. Když mě uvidí pustí tu samou náruč dřeva a přijde ke mně aby mě mohl obejmout.
"Bál jsme se o tebe."řekne skoro vyčítavě, ale spíš úlevně. Pomalu se odtáhne a nekompromisně mi přikáže znovu si sednout k ohni. Podívám se na Willa, ale v jeho pohledu nenajdu to, co jsem čekala. Jako by tam nebylo nic. Jenom s prázdným pohledem přikládá dřevo do ohně.
"Jak jste mě našli?"zeptám se zvědavě.
"No my vlastně..."začne nejistě Carlos, ale Will mu skočí do řeči.
"Prostě našli, není důležitý jak."skoro odsekne.
"Jak?"zeptám se zamračeně. Carlos věnuje Willovi nesouhlasný pohled a potom se na mě slabě usměje.
"Nejspíš bysme tě nenašli. Ale Will tě viděl padat z vodopádu. Věděli jsme, kde je tady vodopád a tak jsme jeli podél břehu. Jenom nechápu, jak jsi to mohla přežít. Vlastně to není tak důležitý. Hlavně že jsi tady."vysvětlí mi to.
"Jak viděl? Vy jste tam byli, když jsem spadla?"zeptám se nechápavě.
"Prostě to bylo jenom takový tušení."zamumlá Will.
"Ty oči. Jak jsem padala. Viděla jsem tě stát před sebou. Jako bys padal se mnou. To byla skutečnost?"zamumlám si překvapeně pro sebe. Oba se na mě překvapeně podívají. Propálím Willa pohledem. Vím, že on ví, co to znamená. Ví, co se se mnou děje. Musí to vědět. Stvořil Ciaru, ale já jsem pořád Abigail.
"Myslím, že bysme měli vyrazit. Neměli bysme tady zůstavat přes noc."řekne najednou Will jako by věděl, že se ho chci na něco zeptat.
"Vždyť se před chvílí probudila."namítne Carlos.
"Jsem v pohodě. To zvládnu."řeknu skoro dotčeně.
"Jistě. Ona to zvládne."podpoří mě Will a rychle vztane. Polejí oheň vodou a dojdou ke koním. Začnou je sedlat.
Dojdu k Willovi a začne pomalu utahovat sedlo zatímce Will ho upravuje na druhé straně. Carlos stojí asi metr od nás a sedlá svého.
"Co se to stalo u toho vodopádu?"zašeptám podrážděně. Hodí po mě otrávený pohled.
"Nic."zasyčí na mě.
"Ty víš, co se stalo!"zavrčím.
"Už jednou jsi tohle udělala. Nevím, jak to děláš."zasyčí na mě naštvaně.
"Udělala? Proč si to nepamatuju?"
"Ztratila si pamět. Nepamatuješ?"zašeptá s úsměvem.
"Proč mi nikdy neříkáš Ciaro?"zeptám se ještě rychle tiše.
"Neříkám?"podiví se hraně.
"Nikdy. Proč ne?"zavrčím netrpělivě.
"Říkám."namítne, ale nezní to ani trochu přesvědčivě. Carlos vyskočí na koně a pomalu se rozejde a netrpělivě se po nás ohlédne.
"Stvořil jsi Ciaru, ale já nejsem Ciara. Vždycky jsi mi říkal Abigail."zavrčím a on ke mně zvedne jenom překvapený pohled. Aniž by odpověděl vyskočí na koně a natáhne ke mně ruku. Nechám se vyhodim před něj a uvelebím se v sedle. Obejmě mě a vezme do ruku uzdečku. Pobídně koně do kroku a rozjedeme se stále temnějším lesem.
"Ty si vzpomínáš?"zašeptá, tak aby Carlos nic neslyšel.
Otočím k němu tvář a střetnu se s jeho vyčkávajícíma očima. Slabě se zachvěju.
"Jenom něco. Jsou to jenom útržky, pocity. Ale proč jsi mi nikdy neříkal Ciaro? Vždycky jsi mi říkal Abigail, když u toho nikdo nebyl, proč?"zašeptám naštvaně.
"Nikdy nesmíš ztratit svoje pravé jméno. I jméno má svojí moc a bez něj bys mohla zapomenou, kdo jsi. Vždycky jsem chtěl, aby sis pamatovala, kdo jsi a co jsi byla."zašeptá mi do ucha a pobídne koně do větší rychlosti, čímž ukončí rozhovor.
KRASNÉÉÉ :)))