close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

2./CO MOHLO BÝT? 1.část

1. října 2007 v 21:40 | Lentilka |  Kniha Vyvolených
Ten den by se dal nazvat tím nejstrašnějším v mém životě. Ty ostatní byly hrozné, mučivé, ale stejně bych je nenazvala těmi nejhorším. Nejhorší bylo to, kdy to začalo.
Ten den jsem přišla domů ze školy jako obvykle. Vzala jsem to přes park, už ani nevím proč. Venku bylo modré nebe, ale stejně zima. Seděla jsem u počítače, když v tom někdo zazvonil. Otevřela jsem dveře a spatřila dva muže v černých oblecích. Mile se na mě usmáli.

"Co potřebujete?"zeptala jsem se nechápavě.
"Musíte jít s námi."oznámí mi jeden a pořád se usmíval. Teprve teď jsem si všimla, že to nejsou milé úsměvy. Jsou spíš takové slizké, zlé. Takový ten úsměv, který věnujete zvířeti a potom ho pošlete na porážku. Vůbec to nebyl milý úsměv. Chtěla jsem zabouchnout dveře, ale zastavil je rukou. Pomalu jsem couvla.
"Nikam nepůjdu."zašeptala jsem. Teď ti dva vešli dovnitř. Za nimi jeden další. Ten, co na mě promluvil jim pokynul a oni šli pomalu ke mně. Chtěla jsem utíkat. Bála jsem se jich. Ale už mě chytili. Každý mě držel pevně za ruku a bolestivě svírali rameno. Křičela jsem, volala jsem pomoct. Ten muž vytáhl injekci. Začala jsem sebou lomcovat, z očí se mi spustili slzy. Nikdy jsem nebyla takhle vyděšená. Vyhrnuly mi rukáv a injekce zajela pod kůži. Můj křik se ode mě pomalu vzdaloval, svět se začal točit a mlžit. Potom odešlo všechno. Cítila jsem, jak pomalu ztrácím vědomí.
Pomalu jsem otevřela oči. Svět byl zmatený a pořád rozmazaný. Musela jsem chvíli mrkat, abych začala vnímat obrysy. Cítila jsem se unavená a nevěděla jsem, kde to jsem a co tam dělám. Pokusila jsem se pohnout, ale zjistila jsem, že mám obě ruce přivázané k posteli. I obě nohy. Začala jsem sebou škubat a znovu křičet. Někdo přišel. Uviděla jsem injekci. Nechtěla jsem znovu spát. Prosila jsem, aby mi jí nedávali. Ucítila jsem slabé píchnutí jak jehla zajela pod kůži. Znovu tma.
Když jsem se znovu probrala viděla jsem nad sebou pár tváří. Byli rozmazané, ale byly tu i hlasy.
"Nemůžete jí pořád jenom dávat léky. Už takhle se musejí zvětšovat dávky, protože na menší dávky nereaguje. Proč nechcete, aby se probudila?"slyšela jsem rozčílený hlas.
"Tady nikoho váš názor nezajímá."odpověděl mu další arogantní hlas.
"Nechte jí, ať se probere. Dávejte jí dávky jenom ráno a večer."řekl ten samý hlas.
Pomalu jsem začala vnímat svět. Pouta zmizela. Celý pokoj naplnilo světlo. Bylo ráno. Přišla ke mně mladá sestřička a vedla mě na snídani.
"Kde to jsem?"zeptala jsem se jí ochraptělým hlasem.
"V léčebně. Teď půjdeme na snídani."řekla mi s úsměvem.
"Proč tady jsem?"zeptala jsem se jí překvapeně a zarazila jsem se na místě. Jemně a přesto důrazně mě popostrčila dopředu.
"Zbytečné otázky. Chvíli tu s námi pobudete."odpověděla a její hlas byl pořád jako med.
"Chci mluvit se svojí rodinou!"řekla jsem vyděšeně.
"Jistě, máte dovolené návštěvy vždy odpoledne."poučí mě znovu mile. Cítím jak se mi roztřese brada. Posadila jsem se nepřítomně ke stolu a pokusila se pročistit si hlavu. Měla jsem pocit, že nic nevím. Jako bych nedokázala logicky uvažovat. Byla jsem jako když jsem prospala dny a nemůžu se pořádně probudit. Začala jsem jíst .Měla jsem pocit jako když jím gumu. Kolem mě bylo hodně cizích lidí. Nic jsem nechápala. Když všichni odešli jedna sestřička mě zase vedla do mého pokoje.
"Jak dlouho tady jsem?"zeptala jsem se. Chtěla jsem pádné vysvětlení.
"Už skoro týden děvenko"odpověděla mi. Byla starší a vypadala jako že už tedy všechno zná. Nebyla jsem ani pořádně schopná vyděsit se. Vcházeli jsme do mého pokoje a já si všimla svého odrazu ve dveřích. Překvapilo mě, jak vypadám. Byla jsem pohublá, tmavé kruhy pod očima a vodnaté oči. Popraskané a vysušené rty. Vlasy byli zplihlé a neforemně rozhozené kolem obličeje. Nepoznávala jsem se. Nebyla jsem to já. Bylo to jako by tady prošlo jiné tělo.
Pomalu jsem dosedla na postel a zírala před sebe. Až když mi zamávala před obličejem rukou, všimla jsem si postraší sestřičky.
"Nechceš něco Sophie?"zeptala se mě mile.
"Mohla bych dostat blok a tužku, prosím?"zeptala jsem se jí téměř hysterickým hlasem. Jenom přikývla a zmizela. V okamžiku se vrátila i s tím, co jsem chtěla. Potom se vypařila.
Opřela jsem se o tvrdou zeď a nervózně sevřela tužku. Nechtěla jsem ani nic psát, jenom jsem chtěla něco potřebovat. Chtěla jsem se něčím zaměstnat.
Co tady dělám? Já nejsem šílená, proč jsem tady? Provedla jsem něco, co se někomu zdálo být šílené? Je tohle jeden velký omyl a za chvíli mě pustí domů se slovy "Hledali jsme jinou dívku."
Odporný myšlenky, odporná slova.
Sen za snem. Myšlenka za myšlenkou. V hlavě je prázdno. Všude je ticho. Jsem tichý blázen? Jsem tu právem?
Pomalu se otevřely dveře a dovnitř vešel mladý doktor v bílém plášti.
"Ahoj Sofí"řekl mi přátelsky. Při tom oslovení jsem sebou trhla. Takhle mi říkali jenom doma a All.
"Proč tady jsem?"zeptala jsem se ostře.
"Ty nevíš? No proto jsem tady. Přivezli jsme tě sem, protože to vyžadovala tvoje rodina i okolí. Byla jsi zmatená. Začalo to když jsi šla ze školy. Měla jsi halucinace, výpadky paměti a vymýšlela jsi si. Když jsme pro tebe přišli vyváděla jsi, ale když jsme tě tady drželi dva dny a přestali ti dávat léky chtěla jsi utéct a málem jsi se vážně zranila."řekne mi se smutným úsměvem.
"Je mi líto, ale budeš to muset nějaký čas zůstat."řekne mi a vypadá jako by mojí situaci chápal.
"Chceš nechat osamotě?"zeptá se, když mu neodpovím a znovu jenom zírám do stěny. Přikývnu. Vyjde ze dveří a já prudce vydechnu.
"Debile!"zašeptám a rty se mi zkroutí do podmračeného úšklebku. Nebudu mu věřit. Já nejsem blázen. Nebo vážně jsem?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Angela Angela | Web | 2. října 2007 v 14:02 | Reagovat

Úžasné. To že to vydíme z pohledu Sophie z minulosti, tomu dodává víc napínavosti. Je to skvěle napsané a námět je taky dobrý. Rozhodně se těším na další kapitolu! Kdy asi tak bude???

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama