"Debile!"zašeptám a rty se mi zkroutí do podmračeného úšklebku. Nebudu mu věřit. Já nejsem blázen. Nebo vážně jsem?
Odbila jsem si i oběd. Pořád jsem cítila omamující účinky léků. Třásly se mi ruce. Připadala jsem si jako feťák. Vypadala jsem jako feťák. V ruce jsem měla vpichy od jehly. Kruhy pod očima a často mi byla zima. Cítila jsem se zmatená a pořád jsem nedokázala úplně jasně přemýšlet. Když jsem znovu bez hnutí seděla na posteli přišla znovu ta milá straší sestřička. Odvedla mě do podivné místnosti, byli tam křesla a stěny byly vymalované na světle oranžovou barvu. Mělo to působit útulně, ale spíše to bylo kýčovité.
Posadila mě na jedno z křesel a odešla. Zmateně jsem se rozhlédla. Potom se otevřely dveře. Uviděla jsem vcházet mámu. Vyskočila jsem a vrhla jsem se jí kolem krku. Měla červeně podlité oči a jenom mě dojatě objala.
"Vem mě pryč! Prosím, vezmi mě odsud!"začala jsem ihned prosit. Slyšela jsem, jak jí utekl jeden vzlyk.
"Vezmu tě pryč, zlatíčko. Vezmu, hned, co to půjde."slíbila mi.
"Hned! Hned!"řekla jsem příliš nahlas roztřeseným hlasem. Dovnitř vešel muž a vzal mě za ruku.
"Musíte odejít, nesmí se rozrušovat."řekl mámě a táhl mě pryč. Škubala jsem sebou a snažila se mu vytrhnout, ale měl železný stisk. Věděl proč tady je. Znovu mě odvedli ke mně do pokoje a já si sedla na postel. Když se pokoj pomalu ponořoval do tmy cítila jsem, jak pomalu ustává tlak v hlavě a konečně jsem dokázala lépe zaostřit a přemýšlet. Popadla jsem blok, který jsem měla schovaný pod polštářem.
Každé ráno, každý večer mě nadopují a budu celý den mimo.
Návštěvy pouze odpoledne.
Tohle byli všechny důležité údaje, které jsem zatím znala. Chtěla jsem to doplnit, až se dozvím víc, ale zatím jsem nevěděla nic více. Nepřítomně jsem si čmárala do bloku a přemýšlela. Přehrávala jsem si znovu a znovu tu scénu, kdy si pro mě přišli.
Berou každého a všechny dostanou. Nemůžeš před nimi utéct. Můžeš se před nimi skrýt. Můžeš je zmást. Jdou po každé stopě, nemají svědky. Nedej jim záminku, buď jako stín a předvídej každý jejich krok. Můžeš vyhrát, jenom jim musíš dát pocit, že vyhráli.
Nepřítomně jsem dopsala a přečetla si, co jsem to naškrábala. Nechápala jsem, co to má být. Nevěděla jsem, co se to se mnou děje. Konečně jsem měla trochu jasnou hlavu, chtěla jsem toho využít. Popadla jsem tužku a papír a psala povídku. O dívce, která mi vytanula na mysl. Bylo to jako kdyby se mi v hlavě přehrával film a já jenom psala. Někdy byly myšlenky moc rychlé a já nestíhala psát.
Když už jsem téměř neviděla na papír a nade mnou zablikala světla, otevřely se dveře. Schovala jsem blok pod polštář a hleděla na doktora, který ke mně s úsměvem přišel. Položil mě na postel a vytáhl injekční stříkačku. Věděla jsem, co bude následovat. Každou noc, každé ráno. Znovu spadnu do nevědomí. Znovu to bude jako dýchat, ale nežít. Prostě jenom přežívat.
Cítila jsem, jak celé moje tělo pomalu usíná a já se tomu nebránila. Znovu bylo kolem mě všechno rozmazané. Doktor odešel a světla zhasla. Zaryla jsem si nehty do dlaní. Pořád pevněji a pevněji jsem svírala ruce v pěst a cítila, jak mě bolest drží na vědomí. Seděla jsem tam možná pět minut, možná pár hodin. Když už se konečně zrak ustálil pomalu jsem se postavila. Byla jsem dezorientovaná a trochu jsem se točila. Usmála jsem se, když jsem si uvědomila jako bych se chovala jako opilá. Pomalu jsem šla ke dveřím. Začínala mě bolet hlava. Otevřela jsem dveře a vyšla na potemnělou chodbu.
Pomalu jsem šla po chodbě a přidržovala se stěny. Slyšela jsem tiché hraní rádia a pořád jsem se k tomu přibližovala. Zasekla jsem se u dveří sesterny, krčila jsem se za pojízdným vozíkem s jídlem a hleděla na sestřičky, které unaveně seděli v křeslech a povídali si. Už jsme se chtěla začít pomalu vracet, když v tom jsem ucítila letmý dotyk na moje rameno. Ruka mi vylétla před pusu a já stěží udržela výkřik. Za mnou stál starý muž.
Měl bílé delší vlasy a oči modré a podivně odsouzené, ale stejně v nich pořád hrála jiskřička života. Zírala jsem na něj a nevěděla jsem, co mám dělat. Měl na sobě bílou dlouhou košili a zaručeně nepatřil k personálu, ale spíše k hostům tady v tom ústavu.
"Paní si přeje nepozorovaně projít?"zeptal se s potměšilým úsměvem.
"To by bylo milé."řekla jsem s nervózním úsměvem. Nevěděla jsem, co to chce dělat ani o čem to mluví.
"Pomůžeme našemu zachránci. Zařídím ti volnou cestu, má paní."řekl a lehce se uklonil. Pomalu procházel kolem mě. Chtěla jsem ho zadržet, ale jenom s úsměvem zavrtěl hlavou. "Má paní, to je to nejmenší co můžu udělat."řekl a šel dál. Jedna ze sester ho spatřila. Všimla jsem si jeho ruky, která mi naznačovala, ať se skrčím právě včas. Rychle jsem zajela za pojízdný vozík a zjistila, že skoro nedýchám. Taky jsme si potěšením uvědomila, že léky téměř necítím. Pořád jsem měla pocit jako by všechno ze mě bylo z gumy a hlava se mi točila, ale mohla jsem už lépe přemýšlet.
"U mě v pokoji je Anděl!"vykřikl ten muž a zabušil na dveře sesterny. Všechny sestry nadskočily a potom otevřely dveře.
"Co se děje?"zeptala se jedna znuděně.
"Anděl! Honem! V mém pokoji!"zakřičel muž na celou chodbu a na jeho věk rychlými kroky se rozešel chodbou zpátky a přitom pořád dokola křičel "Anděl! Pojďte se podívat!" Málem kolem sebe rukama jako to dělají děti, když napodobují letadlo. Když procházel kolem mě nenápadně na mě mrkl a znovu pokračoval.
Sestry si otráveně povzdechly a rozešli se za ním. "Musíme ho odvést do pokoje a uklidnit než tady všechny probudí."bručela jedna na druhou. Na tvář mi vklouzl úsměv. Bláznivý stařík. Byly čtyři. Všechny zmizely rychle za mužem a mě si ani nevšimly. Rychly jsem vstala a pospíchala dál chodbou. Všude byla okna s mřížemi a do pokojů jsem se neodvážila. Sestry pořád nejspíš uklidňovaly muže. Vešla jsem k nim do sesterny a přede mnou bylo velké okno. Prosklené a bez mříže. Pokusila jsem se ho otevřít, ale na otevírání byl zámek. Rozhlédla jsem se a pokusila se do něj praštit všemožnými věcmi, které byly kolem. Nic nešlo. Zaslechla jsem na chodbě první kroky. Bezmocně jsem vzdychla a podívala se na okno. Rozhodla jsem se v pár vteřinách. S každým krokem jsem byla odhodlanější. Musím to aspoň zkusit!
Popadla jsem prostěradlo, které leželo na židli a přehodila ho přes sebe. Rozeběhla jsem se a skočila. Ozvalo se tříštění skla. Pohladil mě ledový noční vzduch. Cítila jsem střepy, které protthly prostěradlo a dostaly se na kůži. Bolest otupovaly léky a šok také. Letěla jsem nocí a potom přišel tvrdý dopad.
Skvělý! Hezky se to rozjíždí. Nechápu, kam na ty nápady chodíš, ale ráda bych o té skrýši taky věděla :DUž se těším na další...