Až moc tvrdý na to, že jsem byla pod drogami. Alespoň mi to pomohlo rychle se zorientovat. Vstala jsem a pohlédla nahoru. Jedna sestřička se vykláněla z rozbitého okna a šokovaně na mě hleděla. Když se naše oči střetli trhla sebou a začala volat o pomoc. To mě probudilo a já se rozeběhla pryč. Můj běh byl spíš kulhavý, cítila jsem pronikavou bolest v levé noze, která otupovala drogy ve mně, ale teď bych je dokonce uvítala. Měla jsme pocit, že musím mít zranění více než cítím a také jsem měla. Některé prostě ustoupily před větší bolestí, některé byly otupené. Takže jsem se co nejrychleji kulhala nocí. Byla tu zeď. Vyděšeně jsem se rozhlédla a uslyšela divoké štěkání psů od vchodových dveří a zmatený křik uvnitř budovy. Už mě hledají a jdou si pro mě.
Zatnula jsem zuby a drápala se na starý strom blízko plotu. Bolest se s každým namáhavým pohybem zvětšovala, ale já stejně lezla výš a výš. Když jsem byla na úrovni zdi, dotápala jsem se k větvi a ručkovala po ní. Nejspíš jsem měla pohmožděný rameno, protože mě bolelo jako čert. Natočila jsme se proti zdi a cítila ostrou bolest v rukou a už slyšela i to, jak se psí štěkot přibližuje. Už jsou skoro u mě. Zhoupla jsem se a najednou jsem seděla zadkem na zdi. Rychle jsem se pustila a zhoupla se dopředu. Dopadla jsem na břicho a můj pád brzdily ruce, které bolestivě pálily od nárazu do tvrdého štěrku. Zvedla jsem se a rozkulhala jsem se pryč.
Všechno mě bolelo a měla jsem sto chutí si lehnout, ale to, že jsem najednou byla znovu venku jako svobodná ve mně vyvolávalo touhu nevzdat se. Slyšela jsem z dálky otevírání brány a hukot motoru. Byla jsem neuvěřitelně rychlá na svoje zranění. Měla jsem pocit, že stejně rychlá jsem byla vždycky když jsem běžela normální příjemnou rychlostí. Teď jsem kulhala, ale stejně jsem se snažila bolest nevnímat. Všimla jsem si temného parku. Moje záchrana. Když jsem vkročila na cestu vedoucí do něj zaslechla jsem nebezpečně blízko kroky. Jediným skokem jsem se ocitla za rozlehlým stromem. Když se kroky znovu vzdalovaly vykoukla jsem. Viděla jsem černý stín. Přesně ten stín, který si mě odvedl z domova. Rozechvěla jsem se a znovu když byl pryč jsem se rozkulhala do parku. Chtěla jsem se někde schovat.
Už jsem neslyšela psi, ale všude bylo až moc podezřelé ticho. Otočila jsem se a hleděla jsem za sebe. Kdybych tam něco spatřila byla bych schopná vyletět z kůže. Bála jsem se. Cítila jsem jak se mi třesou ruce. Cítila jsem krev na rtu a pálila mě i v oku. V ruce i noze mi pulzovala bolest. Nezastavovala jsem se. Potom jsem do někoho vrazila. Můj pohled byl vyděšený. Musela jsem se tvářit jako kdyby mě chtěli zabít. Chtěla jsem vykřiknout, ale nedokázala jsem to. Můj hlas uvízl někde v mém hrdle.
Už jsem se připravila na pohled do černých brýlí nebo do nekompromisních očí, ale místo toho jsem viděla něco jiného. Tmavě hnědé oči, které se vůbec nedívali bezcitně a chladně. Byli spíše překvapené.
"Jednou v temné noci plné strachu,
když hvězdy budou skryté tvému zraku.
Potkáš mocnější zlo než dokážeš znát,
když mu budeš pevně hledět do očí nemusíš se bát.
Jsou silnější věci než jsou kouzla,
je tolik možností jak porazit sílu zla."řekla jsem tiše a když jsem skončila jenom jsem zmateně zakroutila hlavou.
"Cože?"podíval se na mě jako by ve mně hledal toho blázna, co jsem měla být.
"Já nevím"dostala jsem ze sebe. Temné zašustění stromů mě vrátilo zpět. Ustoupila jsem krok dozadu a chtěla jsem se zase vydat schovat. Léky pomalu vytrácely všechny svoje účinky a mě bylo vážně špatně. Na omdlení a bolelo mě celé tělo.
"Kam utíkáš?"ocitl se najednou vedle mě.
Už se nám tu rýsuje nějaký klučina;)