Otevřu slepené oči a teprve teď si uvědomím nepříjemné pípání vedle mojí hlavy. Pootočím hlavu a uvidím vedle sebe přístroj, který mívají v nemocnici. V ruce mám napíchnutou injekci a vedle mě stojí kapačka. Chci se posadit, ale zarazí mě ostrá bolest. Takhle jsem se nechtěla probudit. Znovu se položím a zavřu oči. Mám pocit jako by se postel točila dokola. Jako když se moc dlouho točíte a potom si sednete. Svět se točí a vám je špatně. Bylo mi špatně.
Znovu mě probralo píchnutí v ruce. Otevřela jsem nepatrně oči a uviděla jsem sestřičku jak mi z ruky vytahuje injekci a odpojuje mě od přístrojů.
"Myslím, že už budeš v pořádku"usměje se na mě mile. Poznám v ní tu starší sestřičku, která mi jednou přinesla ten blok.
"Mohla byste mi přinést ten blok? Mám ho ve skřínce, úplně nadně."zeptám se ochraptělým zmateným hlasem. Vypadá trošku překvapeně ale s úsměvem přikývne. Zavřu oči a čekám. Ani mi nepřijde, že usnu, ale když je znovu otevřu je v pokoji už šero a blok leží netknutě vedle na stolku.
Pomalu se vyškrábu do sedu a snažím se nepoužívat moc namožené svaly a nedotýkat se ran. Když jsem si trochu prohmatala obličej cítila jsem pár stroupků a ruce jsem měla na některých místech zavázané a jeden velký obvaz jsem měla kolem boku. Trochu jsem si vzpomínala, že mě celou dobu píchalo v boku, ale ignorovala jsem to. Měla jsem tam velký střep. Taky jsem si nejspíš natáhla nějaký sval v noze a nebo narazila koleno. Připadala jsem si jako válečný veterán. Natáhla jsem se pro blok a vzala do ruky tužky. Nadechla jsem se a najednou jsem nevěděla, co psát. V poslední době je to pořád. Mám neodolatelnou chuť psát, ale nevím co. Odevzdaně jsem vydechla a začala psát.
Byla mladá dívka. Nebyla jako ostatní lidé. Byla něčím neobyčejná. Dokázala pohybem ruky posouvat věci. Ovládala telekinezi. Dokázala se vám ve snu vloudit do hlavy, když jste si nedávaly dobrý pozor. Dokázala ovládat jeden z živlů. Ten její byla voda. Tohle byli schopnosti, které znala. Tohle byly ty nadpřirozené schopnosti, ale pořád tu byl neobyčejný instinkt, dokázala skvěle odhadnout situaci. Byla vychytralá. A také uměla bojovat. Na tohle všechno přišla v jeden mrazivý podvečer. Vracela se domů, venku mrzlo a na zem se snášel jemný poprašek sněhu. Byla zima a ona už se těšila domů do tepla. Vždycky když se takhle procházela nocí byla klidná. Nebála se stínů, ale dneska jí zamrazilo. Když se ozval ten hlas vyděšeně sebou trhla.
"Nedívej se na mě."říkal jí někdo, kdo musel stát asi metr od ní schovaný ve stínu.
"Stůj klidně na místě, neohlížej se ani se nedívej na mě. Prostě se dívej dopředu."říkal tiše a ona sama nevěděla proč, ale poslouchala ho.
"Co po mě chcete?"zeptala se tiše a strnule zírala před sebe. Měla nutkavou potřebu rozhlédnout se kolem sebe.
"Sledují tě. Já jsem tady abych ti pomohl."zašeptal a ona se ohlédla. Jediné zasyčení "Ne" jí zarazilo v pohybu. Tady to začelo. Když jí našel. Našel jí těsně před nimi. Těmi, kteří by jí odvedli. Zachránil jí před bídným životem. Všechno jí vysvětlil. On jí chránil. Vždycky byly dvě strany. Jeho úkolem bylo najít ty výjimečné lidi a ochránit je před těmi, kteří by z nich udělali blázny. Někteří takové štěstí jako ona neměla. Vysvětlil jí, co je zač. Byla jednou z mnoha lidí. Někteří na to ani nepřijdou za celý svůj život, někteří to poznají hned, někteří až časem a někteří se to dozví, ale neuvěří tomu, protože si je najde ta druhá strana. Ona byla jednou z Vyvolených. Ta dívka se jmenuje Tara Rovlins, vyvolená.
je to moc povedený! Zhltla jsem to jedním dechem, kdy bude pokráčko? :o)