Před námi je malá úzká ulička a na konci vidím jak projíždějí auta. Pokaždé když vydechnu vyjde mi z pusy obláček. Dneska je znovu úplně modré nebe a teď už by mohlo být tak osm ráno. Tiše následuji Taru, která jde přede mnou a vypadá jako by se trochu uvolnila.
"Kam bys šla? Musíme zabít dopoledne, dokud trochu nepoleví v hledání."zeptá se mě a v klidu vyjde na chodník. Kolem nás rychle projíždějí auta a já mám nutkání o každého se vyděšeně dívat, jestli nezahlédnu naše pronásledovatele.
"Něco by mě napadlo. Je tu jedna jízdárna. Každou sobotu tam jsou závody, takže i dnes. Mohly bychom se tam na chvíli ztratit v davu."řeknu a Tara jenom přikývne. Ani jednou se neotočí za projíždějícím autem a já obdivuji ten její klid s jakým kráčí. Když se podívám na svoje ruce uvidím, jak se celé třesou.
Vejdeme do areálu jízdárny a vejdeme do davu lidí. Tara se jde projít mezi lidmi a já dojdu k odlehlejší straně, kde téměř nikdo není a opřu se o zábradlí ve stínu. Pozoruji závodníky a snažím se vrátit se do normálního světa. Do doby, kdy jsem tady stála a přemýšlela nad blbostmi, které mě čekají další den. Dneska mi to vůbec nešlo. Každou chvíli jsem se rozhlížela kolem sebe a hledala někoho, kdo by mě mohl hledat. Byla jsem paranoidní. A měla jsem na to právo.
V okamžiku, kdy jsem za sebou zaslechla křupnutí jsem se chtěla otočit, ale nestihla jsem to. Ještě než jsem to stihla udělat ucítila jsem ostré bodnutí v zádech. Jako by mi někdo držel něco špičatého mezi lopatkami. Strnula jsem a pevně sevřela zábradlí, až mě bolely ruce.
"Pomalu couvej."řekl tiše hlas za mnou a já dělala přesně to, co řekl. Teď jsem stála na rohu budovy a opírala jsem se o zeď. Byla tu ulička mezi zábradlím a domem a pár metrů ode mě byla hromada lidí. Tam kde jsem stála já i ten muž nebyl nikdo. On byl schovaný za rohem a já stala na hranici mezi ním a lidmi. Bála jsem se téměř i dýchat. Pořád jsem cítila něco mezi lopatkami.
Potom jsem uviděla, jak se tou uličkou ke mně protlačuje Tara. Málem jsem se zajíkla štěstím. Konečně se dostala z té největší vřavy a podívala se na mě. Málem jsem jí prosila pohledem, ať přijde. Zastavila se a ústy naznačila slovo "V pořádku?" Chtěla jsem zavrtět hlavou, cokoliv aby pochopila, že není, ale za mnou se ozval ten hlas. "Přikývni"nařídil mi a já poslušně splnila. Chtěla jsem všechno, jenom ne přikývnout, ale stejně jsem to udělala. Nůž v zádech je přesvědčivý víc než dost. Tara se slabě povzbudivě usmála a znovu zmizela v davu. Chtěla jsem zlostí křičet.
"Pomalu zajdi za roh ke mně, tak aby na tebe nebylo vidět."poručil mi znovu ten hlas a já poslechla, a znovu couvala dozadu. Teď za mnou byla zeď a neviděla jsem už nikoho, žádné lidi. Všichni byli za budovou a nemohli mě ani vidět.
Pomalu jsem se otáčela a pohlédla svému útočníkovi do očí. Překvapilo mě, že nejsou tak zlé jak jsem čekala. Byly spíš chladné a neproniknutelné. Nůž se teď přesunul k mému hrdlu.
"Zabiješ mě?"zeptala jsem se tiše. Můj hlas byl tenký a vyděšený. Takhle jsem si svojí smrt nepředstavovala.
"Ne"řekl tiše a já jsem překvapeně rozevřela oči.
Co se mnou uděláš?"zeptala jsem se pořád vyděšeně, ale stejně jsem se uvnitř chvěla radostí.
"Přidáš se k nám."zašeptal a já nechápala. Pomalu svěsil ruku s nožem z mého krku a vyhrnul si rukáv. Když si přejel rukou po zápěstí a z rány se pomalu vynořovala krev, cítila jsem, že tohle nebude nic dobrého. Vzal mojí ruku a já ucítila štípnutí a slabou bolest v ruce. Měla jsem pevně zavřené oči. Nechtěla jsem vidět svojí krev. Pomalu jsem otevřela oči, když se nic nedělo.
Vzal moje zápěstí a podržel nad ním to svoje. Sjelo mu z ruky pár kapek krve a spadly přesně na moje říznutí. Trhla jsem sebou. Jenom co se jeho krev smísila s tou mojí ucítila jsem ostré bodnutí v ruce. Rychle se rozšířilo dál, do celého těla. Pomalu se měnilo v něco horšího. Bylo to jako by mi v žilách praskaly jiskřičky a pomalu se měnily v oheň. Cukla jsem sebou a chytila se za zápěstí, kde byla bolest největší.
"Cos to udělal?"zeptala jsem se, ale můj hlas nebyl skoro slyšet.
"Tvoje krev se smísila s tou mojí. Nemělo by to moc bolet, Zatím. Jenom štípnout, až se promíchají mělo by to studit, to je všechno."řekl tiše, ale hleděl na mě jako by si najednou nebyl jistý.
"Ale to bolí."zaskučela jsem a promnula si zápěstí. Kde byla bolest skoro nesnesitelná.
"Ty nepatříš k nám, patříš k těm druhým. Nemá tě to tolik bolet."řekl a vypadal už zmateně.
"Ale to vážně bolí"zaskučela jsem a skoro jsem si přála, abych omdlela a bolest ustala.
"To není možné. To bys musela být člověk. Obyčejný člověk."řekl tiše.
"Co si myslíš, že jsem? Já jsem člověk! Nic víc nejsem a nikdy jsem nebyla! Co se to se mnou děje? Cos mi to udělal?"zavrčela jsem a pokusila se ignorovat bolest, která už pomalu pomíjela.
"Kdybys byla člověk cítil bych to. Ale jestli jsi člověk, tak"začal nejistě, ale zarazil se.
"Tak co?"zeptala jsem se vyděšeně.
"Tak tě moje krev zabíjí."řekl zmateně.
Hustý... páni, doufám že to dopadne dobře... sem zvědavá na další:)