close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

3./PŘÍBĚH SKUTEČNOSTI 4.část

27. října 2007 v 15:08 | Lentilka |  Kniha Vyvolených
Tara mi podá černou kšiltovku a já si jí bez otázek přetáhnu přes hlavu. Dojdeme k prázdné zastávce a čekáme na autobus. Když přijede úlevně se sesunu do křesla. Ucítím studený pot na čele a když se podívám na svojí ruku uvidím, jak se třese. Rychle jí schovám do kabátu než si toho Tara všimne. Dveře se zavřou a autobus se rozjede. Ohlédnu se a uvidím tmavý stín. Znovu se otočím dopředu a oddychnu si.

"Mám otázku, nemáš u sebe něco podle čeho by nás mohli sledovat? V tom domě nás nemohli jenom tak najít a tady taky ne."zeptá se mě Tara.
"Třeba mobil?"zeptám se nevině a vytáhnu z tašky svůj zapnutý, ztišený mobil na kterém je hromada nepřijatých hovorů a já se ho vlastně ani nedotkla od té doby, co jsem odešla z domova. Mám ho spíš ze zvyku.
"Sofie!"zaskučí naštvaně a vezme mi ho z ruky, aby ho mohla vypnout. "Ty ses nikdy nedívala na detektivky?"zabručí spíše pro sebe. Stejně mám pocit, že už to nemá cenu. Stejně mám ale chuť vychutnat svůj život do poslední kapky. Chci se vrátit domů, obejmout mámu, sednout si k sobě do křesla. Rozloučit se s Allem. Všem jim říct, že je mám ráda. Cokoliv. Kdybych měla tu šanci. Kdybych se tomu poddala. Možná mít tu odvahu říct teď hned všechno Taře. Třeba by přišla na nějaké řešení, ale on mi přeci řekl, že ne. Umírám a nic to nezmění. Stejně můžu doufat, že neumřu. Proč si myslel, že nejsme člověk? Že jsem někdo jiný? Třeba v sobě mám aspoň špetku nadpřirozena, která mě zachrání. Ale já vím, že nemám. Doopravdy vím, že jsem jenom člověk.
"Vystupujeme! Nespi!"probere mě ze zamyšlení hlas. Trhnu sebou a rychle vyskočím na nohy. Z toho rychlého pohybu se mi zamotá hlava a já mám pocit, že se mi obrátí žaludek. Ještě že jsem tak dlouho nic nejedla. Taky až teď si uvědomím prázdné břicho, ale teď je mi stejně tak špatně, že by ve mně nic nevydrželo víc než dvě vteřiny.
Dojdeme před starý panelák, který vypadá, že toho zažil víc než mi dvě dohromady a Tara bez váhání vejde dovnitř. Trochu nervózně jí následuji a snažím se ignorovat tu ostrou bolest, kterou už pomalu zvládám. Nejspíš je pořád stejná, možná horší, ale bolest vždycky musí časem otupit. Jenom mi nepříjemně škube v ruce, ale bolest se zatím soustředí jenom na jedno místo. Vyjdeme do schodů a Tara vytáhne klíče, odemkne dveře a vejde dovnitř.
Rozhlédnu se v bytě. Je malý, ale stejně vypadá útulně i prostorně. Zajímalo by mě, jestli tady bydlí. Podle jejího příkladu si stáhnu bundu a pověsím si jí na věšák. Tara mezitím zamkne dveře. Když se otočím mám pocit jako by mi někdo vzal všechen vzduch. Zaseknu se na místě a odmítnu udělat další krok. Zírám přímo do hlavně zbraně, kterou nedokážu identifikovat. Tara se taky otočí, ale nezaslechnu ani vyděšený výkřik ani nic podobného.
"Tati, neděs moje kamarádky."řekne káravým tónem a zbraň mi zmizí z očí. Konečně se odvážím znovu nadechnout.
"Sofie, v pořádku. Tohle je můj táta."řekne mi a možná skrývá velice dobře pobavení.
"Omlouvám se, ani není nabitá."řekne mi omluvně její táta a položí zbraň na poličku jako by to bylo její obvyklé místo. Oba vypadají vysmátě a já usoudím, že tohle bude jejich normální humor. Možná proto mě Tara v některých situacích tak překvapuje. Taklhe vyrůst, asi bych taky měla lepší kořínek a byla na všechno líp připravená. Nejspíš i odtud ovládá všechno to bojové umění, co mi předvedla.
"Tady se chvilku zdržíme než vymyslím, kde se schováme a co vlastně dál."řekne Tara a pohodlně se rozvalí do křesla. Pustí televizi a mě dojde, jak mi chybí můj normální život. Zatím jsme byli pořád v pohybu a já neměla ani čas si něco uvědomit. Uvědomit si smutek a lítost. Ale tady se mi najednou začne stýskat. Po všech lidech. Před očima se mi objeví druhá Sophie. Ta, která už tu nikdy nebude. Ta uvězněná v té knížce v mojí tašce. Proti jejímu utrpení já mám nejspíš učiněný med. Na to, že sní soucítím nejspíš má podíl i to, že já jsem ona. Že bez ní bych byla tam, kde ona. Zachránila jsem sama sebe? Nebo proč jsem to udělala? Co mě dohnalo tak daleko k tomu, že jsem měnila minulost? Prudké bušení na dveře mě vytrhne z přemýšlení a já jenom upřu pohled na dveře.
"Holky, máme problém."řekne nám Tary táta, když se vrátí od dveří.
"Myslím, že bys měla na chvilku zmizet. Protože ti lidé tu nejspíš budou kvůli tobě."řekne mi s úsměvem.
"Pojď, přelezeš oknem k paní Mensinové. Teď není doma a pořád zapomíná zavírat okno. Mimochodem, rád jsem tě potkal. Jsi druhá nejzajmavější Tary kamarádka. Kvůli té první na mě vtrhli ochránci zvířat a potom mi zapálili byt."řekne pobaveně a v jeho obličeji se objeví podivná pobavená melancholie. Údivem otevřu pusu, ale to už mě oba postrčí k oknu. Otevřou ho a já vylezu na kamenný rám.
"Potom se za tebou vrátím, nikam nechoď."nakáže mi Tara a zavřou okno. Pomalu se začnu přesouvat k oknu z kterého vlaje záclona. Možná by mi pomohlo, kdybych se mohla přidržovat oběma rukama, ale tu jednu nedokážu ani zvednou. Upírám pohled k nebi a snažím se nemyslet na několik metrů pode mnou. Už jenom kousek.
Narazí do mě poryv větru a já se zarazím na místě. Udělám pár dalších nesmělých krůčků a už jsem vedle okna. Téměř úlevně si oddychnu. Kdy bych pomyslela, že budu šplat z okna do okna? Trochu se přikrčím a ujede mi noha. Ucítím, jak ztrácím rovnováhu. Podaří se mi posadit se na rám a jenom vyděšeně zírám dolů pod sebe a cítím, jak se pomaličku posouvám dolů.
Přímo pod sebou spatřím černý oblek. Mohla bych cítit, jak celý můj obličej zbělá. Pokusím se přitáhnout zdravou rukou a nahmatat okení rám, ale je moc daleko. Pořád cítím, jak se pomalu posouvám dolů. Ještě pá centimetrů a sjedu dolů, přímo k nim do náruče. Ale nejspíš to nepřežiju, když budu mít štěstí. Smůlu? To je jedno.
Zavřu oči a připravím se na to, že sjedu ještě o kousek a proletím se. Najednou ucítím, jak někdo chytne mojí ruku. Překvapeně se podívám do okna a ani se nebráním, když mě vtáhne dovnitř a já za sebou zavřu okno. Šťastně sjedu na zem a mám pocit, že tenhle den nebude tak k zahození. Jediný fakt, který to kazí je ten, že mám v sobě něco, co mě má zabít. Nejspíš ale mám ještě chvíli. Když se trochu vzpamatuju zvednu pohled a jenom překvapeně, ale i docela naštvaně se zeptám "Ty?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 x aNefkAa x x aNefkAa x | Web | 27. října 2007 v 15:20 | Reagovat

Žjéééééé!!!Já vím kdo to jeeee :D:D Tedy doufám...

2 Kate Kate | 27. října 2007 v 17:29 | Reagovat

je to ten, kdo si myslím že to je?????:-D je to naprosto užasný a já se mooc těším na pokračování!!!!

3 Lentilka Lentilka | Web | 27. října 2007 v 17:58 | Reagovat

Nevím koho myslíte O:-) nejspíš tuším, ale stejně... nebudu vám kazit překvapení, který nejspíš všichni víte nebo vás bude naprosto šokovat?:-D

4 Andreica Andreica | Web | 27. října 2007 v 19:38 | Reagovat

Jéééé, já asi taky vím, kdo to je. Tedy spíš tuším. Protože jsem vždy jistá, že to bude takhle a takhle, ale ty mě vždycky překvapíš. NO už se těším na pokráčko;-)

5 barrygirl barrygirl | Web | 28. října 2007 v 9:38 | Reagovat

Ahoj na mém blogu dělám desingy na přání tak se jukni....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama