"Ty?"
"Jak zase já? Právě se ti pokouším zachránit život, pokud sis nevšimla."řekne naštvaně, ale zacuká mu v koutcích.
"Vážně? Protože zrovna kvůli tobě mi o ten život jde."odpovím mu ironicky.
"Něco mě napadlo. Nemusí ti vyjít, nic ti neslibuju, ale mám pocit, že ti dlužím, alespoň to zkusit."řekne mi trochu zkroušeně. Tiše si odkašlu do dlaně a krev, kterou uvidím na dlani nenápadně otřu do kalhot.
"Co bys chtěl zkoušet? Sám jsi řekl, že umírám."řeknu mu trochu pohrdavým tónem a ušklíbnu se.
"Na to, že je to pár hodin zpátky se držíš překvapivě dobře, proto jsem se to rozhodl zkusit a potom. Na to, že umíráš máš překvapivě moc ironie a dobrou náladu."odpoví mi.
"Postav se"řekne mi a podá mi ruku. Nechám se vyhoupnout do sedu a znovu se rozkašlu. Tentokrát si všimne té krve.
"Do hajzlu!"zakleje. A já jenom zkřivím obličej. "Je to moje nebo tvoje krev, sakra?"zahudruji spíše pro sebe naštvaně.
"Pevně se drž"řekne a stiskne mojí ruku pevněji.
"Někam poletíme?"odseknu mu naštvaně, ale to už se celá místnost začne točit. Cítím, jak se mi začne zvedat žaludek a dostanu závrať. Všechno jako by se slilo do jedné velké šmouhy. Teď teprve pořádně stisknu jeho ruku.
"Kdo jsi?"zakřičím, protože je to jako bychom se dostali do nějakého vichru a já kolem sebe slyším jenom řev větru.
"Já jsem ten zlý"odpoví mi překvapivě tiše, ale stejně ho slyším.
"A jméno?"zeptám se otráveně znovu.
"A jsme tady"odpoví a já se kolem sebe rozhlédnu. Je to na chlup ten starý pokoj jenom vypadá zchátrale a staře.
"Co se stalo?"zeptám se, ale to už mě upoutá malý kamenný stojan, který je uprostřed pokoje a naprosto se sem nehodí. Přijdu k němu a všimnu si, že není tak malý, jak se od pohledu zdál.
"Jestli si přeješ může to být i takhle. Ostatním se to obvykle tak líbí víc."řekne a mávne rukou. Místnost se promění a je to jako být v lese. V džungli nebo tak někde. Přímo přede mnou je vodopád a z něj pramení i malý potok. Přímo před ním stojí i ten stojan.
"Jak?"zeptám se vyděšeně.
"Tohle dokáže každý, kdo tady už jednou byl. Je to jen přenesení mysli, nic víc. Můžeš zůstat duchem tam odkud si přišel, ale jinak by to tady mělo vypadat takhle. Možná to u každého vypadá jinak. Tohle ale není to, proč jsme tady."odpoví a dojde před ten kamenný stojan plný vody.
"Pojď sem."pobídne mě a já si stoupnu vedle něj.
"Podívej se dovnitř"řekne mi a já se okouzleně podívám dovnitř. Na dně jako by se blýskalo stříbro a ve vodě jako by se vznášelo to samé. Něco jako přívěsky nebo stříbrné tvary.
"Tohle je něco jako talisman. Tvůj znak. Všichni, kdo tady byly ho mají. Posiluje naší moc i nás, chrání nás a pomáhá nám. Proto mě napadlo, teď když v sobě máš kousek mojí krve, že bys jeden mohla mít. Třeba by tě to zachránilo. Problém je, že ty si je nevybíráš. Oni si vybírají tebe. Jestli tě žádný nepřijme, nemůžeš žádný mít."řekne a zahledí se na vodní hladinu.
"Aha, takže?"trochu zaváhám.
"Ty přívěsky dole jsou už jenom napodobeniny těch, které opustili vodní hladinu. Je to celé srdce, které tam zůstalo a ty skrz ten přívěsek, co máš od sebe čerpáš od zdroje."vysvětlí mi, jako by chtěl uvolnit atmosféru.
"Co mám dělat?"povzdechnu si.
"Dej dovnitř ruku. Pozor voda je ledová."řekne mi a slabě se usměje. Pomalu ponořím prsty pod vodu a cítím, jak ledová voda obepíná mojí kůži. Pomalu nechám ruku klesnout pod hladinu a druhou si dám před ruku, když se znovu rozkašlu.
"Sakra"zakleje tiše a málem propálí vodu pohledem, jak hledí na mojí ruky a všechno to, co kolem ní pobíhá.
Voda se pomalu zavíří a potom se všechno začne točit dokola kolem mé ruky, až se vytvoří malý vír.
"Co se děje?"zeptám se vyděšeně.
"Nemám tušení."odpoví a dívá se na to stejně překvapeně jako já. Jeden z přívěsku na dně se pomalu zvedne ze dna a pomalu začne stoupat nahoru.
"Tohle ne."zašeptá tiše vedle mě a já ucítím něco teplého v dlani.
"Vyndej ruku."řekne rychle a já to ihned udělám. Pomalu rozevřu dlaň a v ní mám malý stříbrný kulatý přívěsek, který je popsaný znaky a uprostřed je slunce.
"Nepálí?"zeptá se překvapeně, jako by tomu nemohl věřit.
"Ne, spíš příjemně hřeje."Odpovím mu a fascinovaně si amulet prohlížím.
"Tohle ale není správně. Nevybral si tě žádný volný. Držíš v sobě srdce jednoho z amuletů, který už je pryč."řekne a já se na něj jenom vyděšeně podívám.
"Musíme pryč."řekne a mávne rukou. Všechno se vrátí znovu do pokoje v kterém jsme byli předtím. Ucítím i slabý průvan od otevřeného okna. A amulet držím pořád v dlani.
"Musím odejít. Nikomu to neukazuj. Zatím. Vrátím se, ale oni si tě teď vyzvednou. Řekni jim, co se stalo, až po tohle. Musím vážně jít."řekne a rozejde se ke dveřím.
"Počkej"zarazím ho ještě rychle.
"Jméno?"zeptám se ho.
"Constantin."odpoví a zmizí ve dveřích. Já jenom otevřu překvapením pusu a zůstanu na něj zírat. Jenom na místo, kde právě zmizel.
Ach........................................... :D