Znovu jsem otevřela tu knížku. Knihu, kterou jsem napsala a přitom jsem teď nevěděla, co obsahuje. Chtěla jsem se dozvědět více o tom, co se tam stalo. Protože teď mi něco došlo. Věci, které se stali předtím a které se dějí teď. Pořád se prolínají a pořád se můžou stát. Možná jsem změnila jenom něco, ale pořád se můžou vyplnit jiné věci. Osudy lidí se prolínají pořád stejně. Možná jsem nikdy Taru nepotkala, ale věděla jsem o ní a psala jsem knihu. Potkala jsem i ty muže, kteří mě chtěli vzít pryč z mého života. A potkala jsem Constantina. V trochu jiné situaci a hlavně to mě nutí dozvědět se alespoň maličko z toho co se tam stalo. Proč se mě snažil chránit. Tady se mě snažil chránit také. Ale až po tom, co mě začal pomalu zabíjet. Potřebuji vědět, co se tam změnilo. Proč je teď zlý a koho bych eventuálně mohla ještě potkat. Mám pár minut než pro mě přijde Tara. Jenom pár minut a možná pár hodin než umřu.
Více mě hlídají. Připadám si jako v blázinci a taky tam jsem. Všichni tu jsou mimo, nemluví, neusmívají se nebo se jenom usmívají. Mám pocit, že mi z toho vybouchne hlava. Byla tady máma. Byla se na mě podívat a říct mi, že mi prozatím zakázali návštěvy, protože jsem ve špatném psychickém i fyzickém stavu. Nemůžu vidět nikoho, takhle to říkala. Stále mě dopují léky a stále se mi točí hlava. Už nemůžu skoro reálně přemýšlet. Nejspíš bych byla už vážně pryč, celá moje osobnost. Ale když sem píšu, cítím se zase trochu svá. Jako by stránky mohly uchovat kousek ze mě a potom mi ho zase vrátit, když se k ní vrátím. Jako by mohly. Ale nevydrží to dlouho.
Mám amulet. Je ledový a v paprscích slunce odráží nádherné odlesky. Pořád nechápu proč mi ho dal. Pořád nechápu, proč mě bránil, když neměl šanci. Ale on nebyl obyčejný. On byl dobrý. Oni jsou zlí a on dobrý. Je to stříbrný kulatý amulet, uprostřed je slunce, ale po stranách jsou podivné znaky. Jako by něco říkali, ale zároveň nechtěli, abych pochopila.
Někdo zaklepal na moje dveře. Vešla sestřička a já rychle schovala notes pod polštář. Mile se na mě usmála a oznámila mi, že mám návštěvu.
"Pojď děvče, potřebuješ rozveselit."řekla a já za ní překvapeně šla. Nechápala jsem to. Žádné návštěvy řekli mi. Takže koho sem za mnou pustili. Znovu jsem vešla do té místnosti ve kterém jsem naposledy byla s mámou. Rozhlédla jsem se, ale byla prázdná. Potom se otevřely dveře a dovnitř někdo vešel. Tu tvář jsem znala, měla jsem pocit, že jí znám. Věděla jsem, že bych jí měla poznat, ale nedokázala jsem si jí zařadit.
"Pamatuješ si mě?"řekl tiše a zahleděl si mi do očí. Potřebovala jsem čas. Ty oči i ten hlas. Znala jsem je.
"Posaď se"řekl mi a já to udělala.
"Dokážeš si na mě vzpomenout?"zeptal se znovu a vypadal nervózně.
"Já nevím. Nevím."řekla jsem rozechvělým hlasem. Potom jsem to ucítila. Zvláštní praskání, jako by malý náboj elektřiny. Přímo na mém krku. Vytáhla jsem přívěsek a s ním přišlo všechno. Podívala jsem se na jeho obličej a věděla jsem, kdo to je.
"Constantin?" řekla jsem a nemohla tomu uvěřit.
"Tiše, tiše."řekl, ale usmíval se. Ulevilo se mu.
"Co tady děláš? Jak jsi se sem dostal?"zeptala jsem se tiše a rozhlédla se kolem.
"Mám svoje způsoby a přišel jsem ti pomoct. Přišel jsem tě zachránit. Musím tě odsud dostat. Rychle. Jsou horší než jsem si myslel."řekne tiše a uchopí mojí hlavu do rukou.
"Pozorně mě poslouchej. Všechno bude v pořádku. Najdu způsob, jak tě odsud dostat."řekne mi.
"Ale proč?"zeptám se nechápavě.
"Protože ti to dlužím. Slíbil jsem ti to. Ti jsi zachránila mě. Přišla jsi v pravou chvíli na správné místo. Bez tebe bych teď byl horší. Nejsem dobrý, ale díky tobě pořád nejsem zlý. Pomohla jsi mi a teď já pomůžu tobě. Dobře? Jenom mi musíš věřit. Musím jít. Ale vrátím se, dobře?"řekne mi a já pouze přikývnu. Vloží mi do ruky malý složený papírek a zavře mi dlaň. Potom vstane a vejde do dveří.
"Vrátím se."řekne ještě tiše a slabě se usměje. A zmizí ve dveřích.
Dobře. Dobře. Vejdu zpátky do pokoje a lehnu si na postel. Rozhlédnu se a když neslyším žádné kroky pomalu vezmu papírek a rozložím ho.
Nezapomeň na to, co jsem ti řekl. Nesmíš zapomenout. Stojí na tom papírku a já si to nechápavě přečtu znovu a znovu. Uslyším kroky, rychle schovám papírek do malé škvíry u dvířek skřínky a podívám se, kdo přichází. Vejde sestřička a znovu se usměje. Te´d už mi jejich úsměvy nepřijdou tak milé.
"Vaše léky"řekne a podá mi je. Jako vždy si je vezmu a spolknu. Až potom odejde.
Krása:) to jsem ráda, že jsem se sem ještě podívala, než jsem šla spát:)