Otevřu oči a rozhlédnu se po pokoji, který je prosvětlený paprsky slunce. Trochu zamžourám a vstanu. Když vejdu do chody málem vrazím do starší sestřičky, která se na mě přívětivě usměje a já jí úsměv oplatím. Mateřsky mě vezme kolem ramen a odvede do pokoje pro návštěvy. Trochu zmateně se tam rozhlédnu a nedochází mi, co tam mám dělat. Posadím se do křesla a hledím do země. Zaslechnu cvaknutí dveří. Zvednu hlavu a uvidím příchozího. Usměje se na mě a já mu úsměv zmateně oplatím. Když uvidí můj zmatený výraz zatváří se zklamaně.
"Nemáme moc času."řekne mi a zkoumavě si mě prohlédne, jak na to zareaguju.
"Počkej, já tě znám?"zeptala jsem se zmateně a dívala jsem se na jeho tvář.
"Čím víc mě znáš, tím rychleji na mě zapomeneš, když tu s tebou nejsem. Sakra!"zamumlá spíše pro sebe.
"O čem to mluvíš?"zeptám se spíše pobaveně.
"Věř mi."řekne tiše a chytne mě za hlavu. Palci se dotkne mých spánků a zavře oči. Prudce se nadechnu a místnost se zatočí. Už nesedím v návštěvním pokoji. Sedím na dřevěné lavici. Zmateně se rozhlédnu a uvidím mámu. Potom i další lidi. Uvidím Alla. Uvidím všechny příbuzné a známé. Prohlédnu si jejich tváře. Jsou oblečení v černém, někteří klopí pohled, jiní drží v ruce kapesník a další mají na tvářích statečný výraz. Cože? Podívám se před sebe a uvidím muže v černém. Stojí za oltářem a tichým hlasem promlouvá tak, že se to rozléhá celým kostelem. Kde to do háje jsem?
"Rozlučme se nyní se Sophií."řekne tiše a já pochopím. Pomalu dojde ke třem hořícím svíčkám a pomalu je sfoukne. Postavím se a dojdu k němu. Všichni vypadají jako by mě neviděli. Uvidím rakev, dojdu k ní a uvidím samu sebe. Ležím klidně a na rtech mám neparný úsměv. Jako bych věděla něco, co ostatní ne. Mám na sobě modré šaty, které jsem milovala. Všimnu si náhrdelníku na mém krku. Je to jenom malý přívěsek. Dotknu se ho a ucuknu. Jako by v něm byl náboj energie. Chytnu ho do ruky a strhnu ze svého krku. Rukou mi projede ostrá bolest a já ho upustím na zem. S pár kapkami krve dopadne s cinknutím na zem. Podívám se na svojí ruku a v místě, kde jsem ho držela jsem krvavý šrám, který začne krvácet. Uvědomím si, že já mám stejný přívěsek.
Zběsile začnu prohledávat svoje kapsy a nechám na džínech pár krvavých stop, ale nakonec ho najdu v zadní kapse. Je úplně stejný, ale nepálí v mojí dlani. Vydává nepatrné teplo. Jako by přišla obrovská rána, která mě odhodí. Vlnová rána. Přivřu oči a dopadnu tvrdě na tvrdou zem. Znovu je otevřu, ale tentokrát jsem znovu v té místnosti. Sedím na zemi a vyděšeně zírám na Constantina, který pořád sedí na sedačce.
"Co to do háje bylo?"zeptám se ho.
"Počkej, nech mě to vysvětlit."řekne hlasem, který přímo nutí k uposlechnutí, ale přitom je klidný. Podívám se na svojí ruku v které stále držím přívěsek a na které je i krev.
"To byla skutečnost?"zeptám se roztřeseným hlasem? "Jak? Co se to stalo?"zašeptám pro sebe a rychle vstanu a dojdu ke dveřím.
"Stůj!"řekne, ale já už sahám po klice. Než se jí ale stihnu dotknout něco jako by mojí ruku odfouklo. Doslova. Otočím se na něj a teď už také stojí. Má ruce roztažené do stran a kolem něj se prohání vítr. "Promiň, musel jsem tě donutit vzpomenout se, ale ty sis vybrala představu. Nevím, co znamenala, ale musím vědět, co umíš."řekne omluvně a kolem se začne taková menší pokojová bouře. Cítím, jak do mě vítr vráží ze všech stran a hučí mi v uších.
"Přestaň!"zakřičím na něj, ale nic se nestane.
"Omlouvám se, chci ti jenom pomoct, ale oni mi to nedovolí. Musím tě přinutit ukázat mi tu moc, kvůli které tady jsi."řekne tiše jako by stál hned vedle mě. Přivřu oči a snažím se znovu dostat ke dveřím, od kterých jsem se nějakým způsobem vzdálila. Nedokážu to. Vítr mě tlačí na druhou stranu.
"Nemám žádnou moc!"zašeptám tiše k sobě a vítr zesílí. Sednu si na zem a obejmu si kolena rukama. Snažím se nevnímat ostrou bolest a nárazy větru. Proč sem nikdo nepřijde? Nikdo to neslyší? Instinktivně vezmu ruku a položím jí vedle sebe. Pořád krvácí. Udělám s ní jeden tah. Potom další. Vznikne slovo. Dost! Ve chvíli, kdy dokončím t vítr pomalu ustane a pokoj ztichne. Pohlédnu na Constantina v očích mám plamínky hněvu. On překvapení.
"Cos udělala?"zeptá se téměř nadšeně.
"Chtěl si mě zabít?"vyjeknu pobouřeně.
"Potřeboval jsem zjisti, co tě tady drží. K tomu jsem potřeboval tvůj strach. Co jsi udělala?"zeptá se znovu, ale zatváří se omluvně.
"Já nevím, seděla jsem tady a prostě chtěla, aby to přestalo a já nevím"řeknu bezradně. Dojde ke mně a při klekne si. Potom uvidí malé krvavé slovo na podlaze.
"To ty?"zeptá se překvapeně.
"Nejspíš"zamumlám a prohlédnu si malé téměř nečitelné Dost!.
"To slovo pohltilo mojí moc. Dokážeš možná cokoliv, co napíšeš! Úžasné!"řekne fascinovaně.
"Mohla bych tě i teď prohodit tím oknem, když to načmárám na papír?"zavrčím na něj a jemu uteče nepatrný úsměv.
"Mám plán, jak tě odsud dostat. Dnes v noci."řekne mi a pomůže mi vstát.
Úžasné. Tak ten Constantin se mi doooost líbí, jsem zvědavá, co vymyslí. Kdy pak plánuješ pokráčko?