Otevřu oči a vyndám z pusy prášek, přesně jak mi řekl. A s úlevou zjistím, že si všechno pořád pamatuji. Vyjdi na chodbu a dej se k požárnímu schodišti. Nikdo tě nesmí zahlédnout, buď jako stín. Vyjdi z pokoje chvíli po tom, co tě zkontrolují. Všechno se mi to v hlavě přemítá jako by stál vedle mě. Na schodišti se vydej nahoru. Neber sebou nic, co nebudeš potřebovat. Až dorazíš ke dveřím na střechu, což bude největší zábava, použij tohle.
Vybaví se mi okamžik, kdy mě vzal za ruku a v mojí dlani zůstal ledový malinký klíč. Kdyby nebyli dveře otevřené budeš je muset vyrazit. Tiše. Co nejtišeji to zvládneš. Dotkla jsem se chladivé koule a otočila s ní. Dveře cvakly a já na tváři ucítila chladivý vítr. Vyšla jsem ven a zavřela za sebou tiše dveře. Zaměstnanci tam chodí kouřit, proto je obvykle ani nezamykají. Dojdeš až ke kraji střechy a tady je ta část, kdy mi budeš muset věřit. Dojdu až k okraji a podívám se dolů. Je to výška. Jako bych se dívala do tmy, ale potom tam jsou světla. Pouliční lampy, domy a kluby. Všechno to svítí a kousek nade mnou svítí měsíc. Předtím jsem si z něj utahovala, že pro mě přiletí vrtulníkem nebo pro mě dokonce vyletí na střechu, ale v porovnání s tím, co po mě chtěl, jsem si přála, aby to byla pravda.
V ruce jsem držela jenom blok, který jsem tu dostala a na sobě jsem měla džíny a tričko s mikinou. Ledový vítr nepříjemně profukoval a já zkřížila ruce, abych udržela alespoň nějaké teplo. Všimla jsem si, že přívěsek slabě zazářil a zase zhasl. Už jde. Stála jsem na okraji a pořád doufala, že jsem to špatně pochopila, ale věděla jsem, že ne. Bylo to jasné. Jedno jasné slovo. Teď jsme uviděla tmavý stín daleko pode mnou. Jak se mi to teď zdálo být daleko. Skoč. To řekl než odešel. To byl jeho plán. Já rozmáznutá na asfaltu před blázincem. Nevěděla jsem, co tím chce docílit, ale věřila jsem mu. Nevěděla jsem ani proč, ale měla jsem lepší možnost?
Zvedla jsem jednu nohu a teď už nechápala, proč to dělám. Věřím. Udělala jsem krok do tmy a cítila jsem, jak se mi žaludek zhoupl a adrenalin už dávno přesáhl možné hranice. Cítila jsme ostrý vítr. Cítila jsem jak padám neskutečnou rychlostí dolů. Ale potom jsem před očima měla ten obraz. Obraz mého pohřbu. Letěla jsem k zemi, nevěděla co dělat a viděla před sebou svůj pohřeb. Před očima se mi vynořilo slovo. Stát. Zjevilo se mi v mysli stejně jasně jako by přede mnou bylo vytesáno do kamene. V ten okamžik jsem se zastavila. Ne o zem. Ale ve vzduchu. Roztáhla jsme křečovitě zatnutou pěst a vyděšeně se podívala dolů pod sebe. Byla jsem asi v půlce cesty dolů. Bylo to jenom pár okamžiků, co jsem letěla. Nepatrná chvilička. Ucítila jsem kapku krve, která mi stekla přes ret z nosu. Dobře. Musím letět dál. On má plán a nemůžu tu vyset pořád. Jednou to povolí. Viděla jsem tmavý stín pode mnou a vypadal, jako by měl zvednuté ruce. Zavřela jsem oči a všechno vypustila z hlavy. Ve stejnou chvíli jsem znovu padala dolů.
Teď už jsem si byla jistá, že má zvednuté ruce a taky jsem cítila tlak na těle. Takový protitlak proti směru, kterým jsem padala. Nebylo to to, co předtím. Tohle mě pomalu brzdilo. Už jsem byla dva metry od země. Pořád jsem zpomalovala. Něco mě nadnášelo a brzdilo. Metr. Zastavila jsme se ve vzduchu a zírala na zem přede mnou jako by to byl můj nejlepší i nejhorší přítel. Potom tlak povolil a já dopadla na zem. Ale jenom z metru. Jako bych skočila z metru a dopadla. Nic se mi nestalo, až na to, že jsem si vyrazila dech a bolelo mě tělo. To bylo v porovnání s plackou skoro nic. Zvedla jsem se na nohy a vydechla. Všechno se zdálo takové vzdálenější. Taková ta neuvěřitelná skutečnost, jako když se zmatení probudíte ze spánku. Takhle jsem se cítila, ale teď jsem ještě byla naštvaná.
"Musíme jít" řekl Constantin místo přivítání, ale spokojeně se usmíval.
"Tohle byl tvůj plán?"zeptala jsem se a můj hlas byl ochraptělý a tenký.
"Jak jsi si byl přesvědčený, že to vyjde?"zeptala jsme se a snažila jsem se, abych zněla víc naštvaně.
"Nebyl"odpověděl a otočil se ke mně zády a mířil ke zdi.
"Nebyl?"zašeptala jsem překvapeně. Natáhla jsem do plic hodně vzduchu a vytočeně zadupala do země a přitom vydávala rozzuřené tiché kvílení. Potom jsem se vydala za ním a měla jsme sto chutí ho praštiti. Pořádně. Nebo jsem mu přála skočit ze střechy. Má štěstí, že mi to neřekl, protože to bych neskočila. Čekala jsem nějaký jistější plám. Teď musíme jenom ještě utéct. Tu psychicky těžkou část máme za sebou. Teď ten zbytek.
"Jak jsi si byl přesvědčený, že to vyjde?"zeptala jsme se a snažila jsem se, abych zněla víc naštvaně.
"Nebyl"odpověděl a otočil se ke mně zády a mířil ke zdi.
"Nebyl?"zašeptala jsem překvapeně. Natáhla jsem do plic hodně vzduchu a vytočeně zadupala do země a přitom vydávala rozzuřené tiché kvílení.
to je moooooc pěknýý!!!!:-D a vubec, celá tahle kapitolka je povedená...moooc pěknýýý!!!!