"Kam jedeme a proč jsi mě sem přivedl?"zabručím trochu naštvaně i když vlastně nevím, co je lepší a horší. Pokusil se mě otrávit- mínus bod. Pokusil se mě zachránit- plus bod. Nesmyslně mě vytáčí- mínus bod. Ještě nesmyslněji se mi líbí- plus bod. Vlastně jsem na nule.
"Nickleback- If Everyone Cared."odpoví mi ihned. Měli bychom vidět den, kdy nikdo nezemřel. A zpívám Amen. Já jsem naživu. Začínám se vážně cítít divně v tom oblečení. Jsem celá v bílém, samozdřejmě až na bosé nohy a on má na sobě černé tričko a právě sundal koženou bundu, kterou hodil na zadní sedadlo. Jo, připadám si vedle něj moc bílá, moc čistá. Teoreticky on je zlo a prakticky skoro taky. Ale má svědomí. A to špatní lidé nemívají ne? On jí má. Doufám. Zatím.
Konečně dojedeme před oranžový panelák. Přesně takový do kterého bych si ho nedokázala představit. Vejdeme dovnitř a jeho byt mě nepřekvapý. Je malý a v obýváku má pohovku potaženou černou kůží. Malou televizi a okno na malý balkón. Kuchyně vypadá jako by se jí nikdo nikdy nedotkl.
"Chceš se jít lehnout?"zeptá se a já na něm uvidím, že je unavený. Jistě, že si nechci jít lehnout, když jsem prospala nesmyslnou dobu, když jsem byla mimo sebe a vzpamatovávala se z napadení jeho krve, ale proč neříct, že si chci lehnout.
"Jasně, proč ne."řeknu tiše. Nejspíš na mě pozná, že nejsem unavená, ale je mu to naprosto jedno. Udělal toho pro mě hodně a to se neznáme. Na můj vkus, až moc. To otrávení mohl vynechat. Vážně.
Donutím ho, aby mi přenechal místo na pohovce. Dostanu deku a polštář a s potěšením se převléknu do velkého trička ve kterém doslova plavu. Lehnu si a zavřu oči.
"Můžu jenom na moment?"ozve se nade mnou hlas a já k němu otráveně zvednu oči. "Ukaž mi ruku."řekne mi a já mu jí po chvíli váhání podám. Nebyla jsem se na ní schopná podívat sama. Zahlédnu tmavý strup a modřinu kolem rány. Jinak se ruka zdá v pořádku. Až na téměř neustálé brnění a štípání, ale člověk si zvykne na všechno. To je pravda. Ale jen tak nezapomenu na bolest, kterou jsem vytrpěla, když jsem pila ten nápoj. Nedokážu si ani pořádně vybavit ten hlas, který mě přemluvil a teď ani nechápu, proč jsem mu uvěřila. Ale věřila jsem mu.
"Skvělé"řekne spíše sám pro sebe a odejde. Stále cítím místo, kde mě překvapivě lehce držel. Zachumlám se více do deky a zavřu oči. Překvapeně zjistím, že usnu ihned i když necítím unavu.
Zmateně se rozhlédnu kolem sebe. všechno je bílé. Mám na sobě nemocniční košili. Mám připoutané ruce i nohy k posteli. Chci vyděšeně vykřiknout, ale z pusy nevyjde ani hláska. Vejde doktor celý v bílém i s rouškou. V ruce nese jehlu. Znovu se pokusím marně vykřiknout. Další dva mě násilím natlačí na postel. Ani si nevšimnu, kde se vzali. Doktor se přiblíží jehlou k mé ruce. Snažím se křičet. Až když ucítím bodnutí jehly do mé ruky s výkřikem se posadím.
Sedím na pohovce a ze dveří vyjde Constantin, jako by tam čekal, ale to zavrhnu v okamžiku, kdy uvidím jeho rozespalý výraz. Trochu zmatené těkající oči. Až po chvíli si všimnu i toho, že na sobě má jenom tepláky. Odtrhnu od něj pohled a do tmy vedle jeho hlavy řeknu "Promiň, jenom zlý sen."
Přikývne jako by chápal a ani mě neobdaří svým pobaveným výrazem. Obvykle se tvaří jako by měl tvář z kamene. Emoce jsou vidět jenom když se mi směje, omlouvá se nebo mě otrávý. To otrávení by mohl vynechat. Vážně.
Skvělé. Už se těším na pokráčko. Škoda jen, že je tohle nějak krátké.....