close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

5./ZÁBLESKY NOCI 3.část

10. prosince 2007 v 21:31 | Lentilka |  Kniha Vyvolených
Měla jsem takový divný pocit. Otevřela jsem pomalu oči a snažila se zorientovat v tom, kde jsem. Pohled na černou pohovku mi to ihned objasnil. Když jsem ale uviděla blonďatou nádheru, jak se nade mnou sklání trochu jsem se vyděsila. Respektivě zavřískla. Měla tmavě rudou pusu a tmavě hnědé oči. Její vlasy byly jako z papíru, dlouhé až k zádům a téměř se dotýkaly pohovky. Už jenom za to jsem jí neměla ráda. A potom, nevěřila jsem jí. Stála tu nade mnou a prohlížela si mě. To není normální. Ne v mém světe.

Zaslechla jsem kroky a věděla, že je to Constantin. Neotočila jsem se po něm. Pouze jsem se s tou blondýnou navzájem probodávaly očima. Měla na tváři trochu pohrdavý výraz.
"Nemůže se schovat do skříně?"zavrčela na Constantina, přesně jak to dělám já, když chci aby mě poslouchal,ale pořád na mě upírala oči.
"Mayo!"řekl trochu pobaveně, ale stejně rozhodně. Otráveně si povzdechla a odvrátila ode mě pohled.
"Sophie, tohle je Maya."řekl Constantin a nic víc mi nepovažoval říkat za důležité. Měla jsem skoro pocit, že pořád sním. Oba stáli vedle pohovky a vypadali docela klidně. Maya položila Constantinovi ruku na rameno a chvilku na něj upřemě zírala. Měla jsem pocit, že bych se pod tím pohledem málem šla zahrabat. Neupírala ho ale na mě. Naštěstí.
"Můžou každou chvíli přijít, připrav se Mayo."řekl Constantin a na chvíli zase zmizel. Maya se protáhla jako kočka. Teď jsem si i všimla, jak je vysoká. Pomalu se posadila vedle mě a prohlížela si svoje nehty. Potom tichým hlasem, který byl určet jenom pro moje uši řekla "Kdyby si měl vybrat, koho zachránit, kdyby přišli. Buď si jistá, že to budu já." Přitom po mě hodila zářivý úsměv a já jsem jenom nenávistně přivřela oči.
Constantin se vrátil z pokoje a něco nesl v ruce. Nedokázala jsem poznat, co to je, ale všimla jsem si, že se to leskne. Přišel až ke mně a natáhl ke mě ruku. Věděla jsem, že chce, abych mu podala tu svojí, ale něco tu nehrálo. Ona se mi tady nelíbila. Pořád seděla vedle mě a prohlížela si nehty jako by to byla ta nejdůležitější věc na světě. Měla je nalakované na tmavě červenou barvu.
"Constantine, nemáme tolik času."řekla trochu otráveně. Pořád ke mně měl natáhnutou ruku. Neměla jsem v plánu podat mu tu svojí. Postavila jsem se a udělala jsem od nich krok. Hlavně od ní.
"Co se tady děje?"řekla jsem, ale ta otázka byla spíš určena jemu.
"Sophie?"řekla tiše jako mňouknutí kočky Maya a já jsem se po ní ohlédla. V tu chvíli mi došlo, že to byla chyba. Ve stejnou chvíli ke mně přiskočil Constantin a chytil obě moje ruce. Uslyšela jsem cvaknutí a málem zuřivostí vybouchla. Pouta?
"Sofie, buď si jistá, že to nejde jinak. Vážně tě nemůžu schovat do skříně. Hledají tě úplně všude a já k nim patřím. Nepatřím k nim ale tak dlouho, aby mě nepodezdřívali. Musím tě schovat a když říkám schovat, myslím tím doopravdy."řekl a znělo to jako omluva.
"Cože?"zeptala jsem se, ale to už se Maya postavila. Natáhle ke mně ruku a mě se stáhlo hrdlo. Zavřela oči a já cítila, jak se ve mně všechno svírá. Chtěla jsem se vytrhnout z jejího sevření, ale nešlo to. Vzpírala jsem se, jak nejvíc to šlo. Prudká bolest mi projela celím tělem, ale její sevření nepovolilo. Možná jenom Constantinovo. Měla jsem ruce svázané za zády, ale Constantin ne. Viděla jsem, jak jeho přívěsek slabě zazářil a jeho ruka vystřelila k jeho krku.
"Sofie, nevzpírej se tomu. Chceme ti pomoc."řekl tiše, jak mu sevřený krk dovolil. Zakroutila jsem hlavou. To bylo všechno, co jsem dokázala. Cítila jsem slzy zrady v očích. Dívala jsem se ublíženě na Constantina a nevěřila, jak mi to může znovu dělat.
Země pod mýma nohama zmizela. Vznesla jsem se nad podlahu a cítila slabé chvění, které pomalu stoupalo po mém těle. Nevěděla jsem, co to je, ale teď jsem Mayu doopravdy nenáviděla. Cítila jsem něco horkého v ruce. Byl to plamen. Vyšel z mojí ruky a plápolal stejně silně jako ta nenávist. Kdybych mohla mrštila bych ho po ní, takhle jsem ho měla v ruce a cítila jenom ten oheň nebezpečně blízko mojí ruka mě pálila a já ho nedokázala zahodit. Potom jako by moje oči oslepilo světlo.
Cítila jsem, že mám znovu volné ruce. Ležela jsem na zemi. Zvedla jsem oči a uviděla kousek od sebe Constantina a Mayu. Oba se na mě dívali. Zvedla jsem se z podlahy a poznala, že je něco divného. Nemohla jsem se postavit. Stála jsem na čtyřech a sledovala ty dva naštvanýma očima. Chtěla jsem se zeptat, co se stalo, ale slyšela jsem, jak z mojí pusy vyšlo pouze zakňučení. Podívala jsem se na svoje nohy a uviděla packy. Dvě velké bílé packy. Znovu jenom to tiché zakňučení.
"Myslím, že bys měla jít."řekne tiše Constantin a podívá se na Mayu. Ta se tváří docela pobaveně. Udělám pár nejistých kroků a přiblížím se k ní. Teď se její úsměv skoro rozšíří pokud je to ještě možné.
Ty mrcho, cos mi to udělala!
Vycením zuby a udělám k ní pár dalších o trochu jistějších kroků.
"Constantine, chyť si to štěně."řekne a vesele se na mě zazubí. Ve stejnou chvíli se ozve i zaklepání.
"Jdi!"řekne jí Constantin nekompromisně.
"Sofie, uklidni se. Chceš aby tě našli a odvedli?"zeptá se mě a já jenom dlouze a protáhle zavrčím.
Ty hajzle!
Jdou společně ke dveřím a já je trochu nejistě následuji. Pořád cítím, jak mám vyceněné zuby jako bych doopravdy chtěla kousnout. Kdybych měla možnost. Nejspíš bych to udělala. Jak mi to mohl udělat? Psa! Otevřou dveře a tam stojí muž v černém obleku. Stačí mi to natolik, abych ucouvla.
"Zatím, Constantine."řekne Maya sladkým hláskem a proklouzne kolem nich.
"Co tady chceš?"zeptá se Constantin muže v obleku. Mám pocit, že ho znám. Znovu si vzpomenu na okamžik, kdy jsem vysela zavěšená z mého balkonu. Ten muž, co stál nade mnou. Vzpomenu si na to, když promluví.
"Mohl bych dál?"zeptá se, ale nezní to ani jako otázka. Constantin se otočí a uvolní mu cestu. Pomalu mířím do pokoje a dojdu, až do rohu. Posadím se a ostražitě hledím na toho muže. Constantin si sedne na pohovku a hodí po mě varovný pohled. Muž se pomalu prochází po pokoji.
"Slyšel jsi něco o té dívce, co nám utekla?"zeptá se ten muž a na tváři má úsměv.
"Jistě, to já jsem jí nakazil. To víš."řekne Constantin a pohled mu znovu střelí ke mně.
"Zmizela nám. Potřebujeme jí najít."řekne znovu a vyčkávavě se na něj podívá.
"Víš, že to nemohla přežít. Takhle dlouho to nikdo nepřežije."řekne Constantin a ušklíbne se.
"Pojď sem"řekne tiše ke mně. Pomalu a nejistě vstanu a jdu k němu.
"Od kdy máš psa?"zeptá se ten muž a já na místě ztuhnu.
"No tak, pojď sem."řekne znovu Constantin. "Jenom ho hlídám, je ještě mladá a vystrašená."řekne a já k němu pomalu dojdu. Sednu si vedle něj a upřu na něj vyděšený pohled.
Proč mi to pořád děláš? Musíš na mě upozorňovat? Klidně jsem mohla sedět v rohu, Constantine a ty to víš!
Muž se konečně odhodlá k odchodu. Zůstanu sedět v pokoji a jenom nehnutě čekám, kdy se vrátí. Překvapí mě, jak skvěle slyším. Jako bych stála vedle nich a ne ve vedlejším pokoji.
"Kdybys o ní něco zaslechl, víš, že nám máš dát vědět."řekne ten muž a já zaslechnu cvaknutí dveří.
A co teď bude se mnou?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kimy kimy | 11. prosince 2007 v 8:00 | Reagovat

Oni z ní vážně udělali psa?? :DDD teda nechtěla bych být na jejím místě :)) dej sem rychle pokračování, nemůžu se dočkat jak to bude vypadat až bude zase člověk, musí ho pořádně seřvat ať je sranda!! :))

2 Kate Kate | 11. prosince 2007 v 14:00 | Reagovat

tyjo...jako nechtěla bych být na jejím místě ale nachvilku bych si taky chtěla zkusit být psem....:) je to bomba a moc a moc se těším na pokráčo!!!

3 Andreica Andreica | Web | 11. prosince 2007 v 17:43 | Reagovat

Teda pes jo?? NO to by mě zajímalo, jaké to je být psem:D........

4 Nat Nat | 18. prosince 2007 v 14:16 | Reagovat

No taaak, nenapínej nás...kdy bude pokráčko?:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama