close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

5./ZÁBLESKY NOCI 4.část

16. prosince 2007 v 1:21 | Lentilka
Sedím u dveří na balón a dělám, že nevidím, jak vejde Constantin do pokoje. Můžu téměř přesně určit, co dělá i místo kde je. Radši bych ale byla člověk a ne pes. Vzdám se toho perfektíního sluchu, všeho. Nebudu muset chodit po čtyřech.
"Sofie, vím, že se nejspíš zlobíš, ale vážně jsem tě potřeboval schovat. Kdybys tady někde byla tak by to poznal."řekne omluvně, ale já nemusím se dívat, abych věděla, že má na tváři provinilý výraz, ale současně i ten nepatrný pobavený úsměv.
Hajzle, kdybys chtěl vymyslíš lepší způsob, jak mě schovat. Nemusel jsi prosit blond girl, aby mi pomohla. Vážně ne.

"Maya znovu přijde ráno a přemění tě zpět, jestli to bude bezpečně. Na večer mě budou sledovat."řekne ještě jako by čekal, že nějak zareaguji. Dočkal se pouze zavrčení. Zvedl se a odešel. Seděla jsem tam dlouho. Člověk jako pes nevidí věci jednodušeji, možná mu jenom něco přijde lehčí. Kdybych taklhe zůstala, nemusela bych utíkat. Vlastně bych měla klidný život. Mohla bych si dělat, co chci. Ale já nezůstanu psem. Četla jsem o tom, co všechno dokážu. Sice jsem z toho nedokázala ani jednu věc, ale co? Minulá Sofie na to měla víc času. Já ne. Možná jenom ten čas, kdy mě Constantin otrávil. Možná, kdybych přišla někdy dřív tak jsem mohla Constantina zachránit. Nemusela jsem ho nechat tomuhle osudu. A teď také vím, že má bratra. Jenom netuším, jestli ho potkám i já. Ta knížka je nejspíš i dost nebezpečná. Věčinou se podstatné věci z ní splní. Možná se mám na co těšit. Proč by se jinak minulá Sofie vrátila, aby zachránila svojí budoucnost. Mojí budoucnost. Nevím čeho chtěla docílit, ale ta knížka mi má pomoct pochopit to.
Zaslechnu za vchodovými dveřmi nějaký pohyb. Trochu sebou cuknu a tiše zakňučím. Pomalu se rozejdu přes pokoj. Ťukání drápů do podlahy mě lehce vytáčí, ale mám pocit, že to můžu slyšet jenom já. Jdu pomalu a mám pocit, že se pohybuji jako duch, kterého nikdo nevidí ani neslyší. Strčím do dveří ke Constantinovi a dojdu k němu. Slyším jeho pravidelné oddechování. Dotknu se čumákem jeho ruky, která vysí přes postel. Zapudím ten pocit, že jsem vážně pes. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jaké to je. Není to nic zase tak příjemnýho, když se vás ani nikdo nezeptá, jestli jste ochotni být psem. Nikdo se mě neptal jestli chci být člověk a nikdo se mě neptal jestli chci být psem. Život je někdy nespravedlivý.
"Sofie?"řekne rozespale a jenom trochu zvedne hlavu. Když mě uvidí ve tmě zase si lehne a zavře oči. Zavrčím a vyskočím na postel. Upřu na něj pohled a nakrčím se.
"Říkal jsem, že nás budou sledovat. Nebuď nervózní, zítra bude zase všechno v pořádku."řekne rozespalým hlasem. Uslyším znovu ten pravidelný spánek.
Jak je možný, že tě nikdo nezabil, když tě neprobudím ani já?
Po chvíli, když zjistím, že vážně spí udělám jenom krok blíž a pořád s upřeným pohledem na něj mu položím packu na krk. Škubne sebou jako by dostal ránu.
"Sofie, proboha!"řekne otráveně.
Ty nevidíš můj problém. Někdo je u dveří bytu a já jsem pes. Mám právo být nevrlá.
"
Dobře, jestli chceš slyšet omlouvám se. Tak se omlouvám. Vážně bych se rád vyspal a ty bys měla udělat to samé."
Jak jsi mě mohl proměnit v psa?
"Nech si ten pohled proboha! Dělal jsem to, co jsem mylel, že bude nejlepší. Možná mi to nebudeš věřit, ale chci odčinit to, že jsem ti ublížil. Že jsem tě téměř zabil."
Pozdě na omluvi. Otrávil jsi mě vlastní krví, Constantine. Teď jsi ze mě udělal psa.
"Někdy jsem vážně zlý a někdy zase dobrý. Už patřím k těm zlým. V určitých chvílích prostě musíš poslechnout. Jestli chceš přežít. Mohla bys omluvit to, že jsem radši obětoval tvůj život než ten můj. Na oplátku se ti ho teď snažím zachránit. A nasazuji vlastní krk."
Tichounce zakňučím takovým tím tenkým a protáhlým. Tím, co mi vždy u psů rval uši. Přišlo mi, že pláčou. Že trpí. Já jsme teď trpěla. Sundala jsem tlaku z jeho krku a posadila se vedle něj. Zírala jsem na něj a on pozoroval mě. Čekala jsem, co bude dělat a on čekal, co udělám já. Po chvíli jsem si lehla a pořád jsme se nevzájem pozorovali. Vážně jsem byla naštvaná, že ze mě udělal psa. Ale ani za nic bych od něj neodešla. Nějakým podivným nepochopitelným důvodem jsem mu věřila. Všechno, co řekl.
Probudil mě pohyb. Zjistila jsem, že jsem usnula. "Nevrť sebou tak prosím tě"řekl tiše rezespaným hlasem Constantin a já jsme se jenom převalila na druhý bok. Doopravdy jsem usnula. Znovu jsem vyčerpaně zavřela oči. Znovu mě probudilo světlo. Zavrtěla jsem se a zvedla hlavu. Constantin pořád spal. Seskočila jsem z postele a vešla do chodby. Posadila jsem se ke dveřím a poslouchala. Nic. Vzduch byl čistý. Přesunula jsem se do obýváku a natáhla se na pohovku. Čekala jsem, kdy se něco začne dít. Nemusela jsem čekat dlouho. Zvonek u dveří probudil Constantina a mě konečně vytáhl z nudy. Byla to překvapivě Maya. Viděla jsem jí ráda jenom proto, že ze mě teď udělá člověka. Jinak už jí nikdy nemusím vidět.
Dnes na sobě měla černé triko a džíny. Vlasy měla stažené do ohonu a vlastně vypadala docela drsně. No spíš temně. Ona drsně skoro vypadat nemohla. Měla blond vlasy. Taky měla rudou rtěnku. Posadila se přede mě a nevypadala zrovna hrr do toho, aby mě změnila.
"Jak ses dneska měl?" Zeptá se Constantina.
"Stejně jako včera, stejně jako vždycky,"odvětí znuděně.
"Ta potvora,"proběhne mi hlavou, ale nejsou to moje slova. Trochu překvapeně se podívám na Mayu.
"Mohla bych jí navždy nechat jako psa, nakonec bych ho přemluvila, aby jí strčil třeba do útulku. Snadné jako hračka,"proběhnou mi další slova v hlavě.
Mayo, co to povídáš?
"Už jí můžeš přeměnit, všechno je v pořádku,"řekne Constantin.
"Přijdu k ní ráno a vypadá skvěle. Vsadím se, že až jí přeměním bude mít neupravený vlasy a zmatený výraz. Ale bude vypadat skvěle. Proč všechnu pozornost upírá na ní? Ona vůbec nevypadá dobře. Stojím tu vedle něj já a on se stará o ní. Co jsem mu kdy provedla? Dobře. Špatná otázka. Proč se prostě nemůže soustředit na mě?" Slova mi běží v hlavě jako bych poslouchala rádio. Trochu zavrčím a podívám se z Constantina na Mayu.
Musí mě přeměnit!
Maya se postaví jako předtím a natáhne ke mně ruku. Tentokrát ale nic neucítím. Chvíli počkám, ale nic se neděje. Maya se trochu provinile podívá na Constantina. "Nejde mi to. Možná to teď nedokážu. Zkusím to za chvíli. Třeba se jí tak líbí,"řekne a pobaveně se usměje.
"Dneska spala vedle mě na posteli. Jestli mám zakusit ještě jednu noc, kdy mi přiloží drápy na krk a potom se bude celou noc vrtit, tak to nejspíš nepřežiju." Řekne Constantin a Maye ztuhne úsměv.
"Víš co? Zkusím to hned." Odvětí jako by nic.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kate Kate | 16. prosince 2007 v 11:18 | Reagovat

hej tak to je ....... krutý!!! je to naprosto užasný pokračování!!!

"Dneska spala vedle mě na posteli. Jestli mám zakusit ještě jednu noc, kdy mi přiloží drápy na krk a potom se bude celou noc vrtit, tak to nejspíš nepřežiju." Řekne Constantin a Maye ztuhne úsměv.

"Víš co? Zkusím to hned." Odvětí jako by nic.

-tohle je naprosto senzační!:-D:-D

2 Andreica Andreica | Web | 16. prosince 2007 v 11:41 | Reagovat

Ta Maya je teda mrcha..........nějak ji nemám ráda už od prvního okamžiku. Jaká ona je, dobrá nebo ta zlá nebo vlastně ještě není ani na jedné straně??

3 andybasket andybasket | Web | 16. prosince 2007 v 18:37 | Reagovat

ja nechápem, to ona číta myšlienky, alebo je to veľmi divný rozhovor?

"Ta potvora,"proběhne mi hlavou, ale nejsou to moje slova. Trochu překvapeně se podívám na Mayu.

"Mohla bych jí navždy nechat jako psa, nakonec bych ho přemluvila, aby jí strčil třeba do útulku. Snadné jako hračka,"proběhnou mi další slova v hlavě.

???

4 Lentilka Lentilka | 16. prosince 2007 v 20:02 | Reagovat

To říká Maya a Sofie jí jako pes slyší...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama