close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

5./ZÁBLESKY NOCI 5.část

22. prosince 2007 v 20:35 | Lentilka |  Kniha Vyvolených
"Dneska spala vedle mě na posteli. Jestli mám zakusit ještě jednu noc, kdy mi přiloží drápy na krk a potom se bude celou noc vrtit, tak to nejspíš nepřežiju." Řekne Constantin a Maye ztuhne úsměv.
"Víš co? Zkusím to hned." Odvětí jako by nic.
Znovu ke mně natáhne ruce a zavře oči. Vypadá jako že se pekelně soustředí. Přímo cítím ten vztek. Ta síla mě zvedne ze země a kolem mě začnou běhat modré paprsky. Šimrají a já přivřu oči, protože je to jako stát uprostřed víru a k tomu mě světlo pálí v očích. Zahýbu prsty a úlevně ucítím pod nohama pevnou zemi. Podívám se na sebe a mám na sobě znovu to dlouhé tričko a konečně vypadám jako člověk.

"Jé, povedlo se,"řekne Maya a zářivě se usměje. Je to ale ten typ úsměvu jako "Ty svině." Znovu se můžu převléknout a s potěšením si obléknu džíny a tričko. Jak je to uvolňující, být zase člověk. Mít dvě nohy a ruce a pusu, kterou můžou mluvit. Sednu si k nim v kuchyni ke stolu a probodnu je oba naštvaným pohledem. Tohle se prostě nedělá. Proměnit někoho v psa a ani mu to neříct. I když je to pro jeho dobro. Měla bych vědět, co se mi mát v dalším okamžiku stát. Nemůže o všem rozhodovat sám, jako bych tu nebyla.
"Sofie, nech si ten pohled. Už jsem ti to vysvětlovat,"řekne trochu podrážděně Constantin. Vypadá docela nevyspale. Pod očima má dva velké tmavé kruhy.
"Fajn,"odseknu a zabořím pohled do stolu.
"Potřebuju zjistit, proč se tě tak snaží najít. Nějaký důvod to mít bude. Sem už by se neměli jen tak vrátit. Takže ty Sofie zůstaneš tady a my budeme s Mayou pátrat,"řekne jako by nic. Myslí si o mě vážně, že jsem jenom blbý děcko? Maya si všimne mého naštvaného pohledu a předběhne mě dřív než se stihnu nadechnout.
"Co kdyby se přičinila s námi? Mohla by jít na Amores, jenom pro jednou jak by jí to šlo. Ona nejlíp objeví důvod, proč po ní jdou,"řekne s neviným pohledem, který upírá na Constantina.
"Ani náhodou!"Řekne rozhodně. "Nikam nepůjde!"
"Co je to Amores?"Zeptám se May, protože u Constantina bych moc nepochodila.
"To je ples na kterém jsou jenom Vyvolení,"objasní mi to ihned.
"Ne,"řekne znovu Constantin.
"Ale vážně by mohla,"začne znovu Maya.
"Nebudu tady jenom tak sedět a čekat,"přidám se k ní a obě ho probodneme očima. Trochu naštvaně se nás obě změří a potom jenom přikývne. Není z toho, ale nadšený. Nevím, do čeho jsem se do navlíkla, ale pořád lepší než tady sedět. Měla bych mít moc. Druhá Sofie, která mě přišla zachránit jí měla. Jenom když to čtu tak nemůžu uvěřit, že jsem to já. Že tohle bych měla dokázat i já. Zatím se mi nepovedla ani jedna věc z toho, co jí. Ale jsme jedna a ta samá osobo, takže by to mělo přijít. Mělo, že ano?
"Ples je zítra večer. Přijdu odpoledne Sofie připravit,"řekne Maya a vstane od stolu. U stolu teď sedí jenom Constantin a já. Je tu to hrobové ticho, který nechceme ani jeden porušit. Je to jako by jsme se nevzájem zkoušeli, komu jako první rupnou nervy. Prohraju.
"Nemůžeš mě jenom tak proměnit v psa a potom i čekat, že tu budu chtít celý dny čekat, co zjistíš!" Vyjedu na něj.
"Tam venku je to pro tebe prostě nebezpečné! Jsi člověk a neznáš pravidla týhle společnosti. Tady nic není normální. Nevím proč si myslíš, že musíš všude být a na všechno přijít sama. Normální člověk by tady seděl v bezpečí,"řekne mi taky naštvaně.
"Já nejsem normální člověk!" Zakřičím a stáhnu si rukáv z paže. Ukážu mu dlouhou ráno na zápěstí, která má nafialovělou a modrou barvu. "Tohle není normální,"zavrčím na něj.
"To ti ale nedává moc. Pořád jsi stejně silná jako člověk. Neubráníš se někomu z nás,"řekne a přitom naštvaně praští pěstí do stolu.
"Mám moc! Ta Sofie, co mi změnila budoucnost mi nechala i knížku. Přivedla za mnou Taru, která mě zachránila. V té jiné skutečnosti jsem tě taky potkala. Taky jsi mě zachránil a měla jsem moc! Takže v téhle skutečnosti jí mám mít taky,"řeknu mu podrážděně a odejdu z kuchyně. Bezmocně se zhroutím do sedačky a zavřu oči. Zaslechnu kroky.
"Sofie?" Ozve se kousek ode mě Constantin. "Možná bys měla mít moc, ale ta už by se mohla projevit. Taky je možné, že máš teď krev smíchanou z dobra a zla, mohlo to tvojí moc zničit. Jediné, co nás nejspíš odlišuje od lidí je naše krev a ty teď máš jinou krev. Míchanou. Mohla jsi svojí moc nadobro ztratit,"řekne tiše a opatrně jako by čekal výbuch.
"Víš co všechno jsem tam dokázala? Tam jsem úplně jiná. Ta knížka vypráví to, co jsem byla a teď jsem něco jiného. Jsem uvězněná ve vašem světě bez prostředků se bránit,"řeknu tenkým hláskem.
"Proto si myslím, že bys měla zůstat tady a nikam nechodit. Nech to na mě. Já tě do toho dostal a měl bych tě z toho i dostat,"řekne provinilým hlasem.
"Ty jsi mě nerozházal chytit. Ty jsi se mě pouze pokusil zabít,"řeknu mu s chabým úsměvem. "Tam v té skutečnosti to bylo ještě horší. Tam mě chytili, ale ty jsi mě chtěl zachránit. Skoro jako tady. Věci se dějí v jiném pořádí a s některými změnami, ale ty podstatné věci se skoro vždy stanou. A já nevím, co mám změnit,"zašeptala jsem a podívala se z okna. Venku bylo šero a zateženo.
"Viděla jsem svojí odvahu, vím, co bych měla mít za moc. Ne úplně, ale vím, že nejsem bezmocná. Pořád mi může zůstat odvaha,"řeknu a znovu se pokusím o ten špatný úsměv.
"Jenom si pamatuj, že to nemusíš dělat,"řekne bezmocně a odejde z pokoje.
Večer, když si znovu lehnu na pohovku, ležím tam bezmocně pár hodin. Pořád si v mysli snažím cokoliv představit. Rozsvítit. Zvednou knihu silou mysli ze stolu. Cokoliv. Můžu tam ale jenom ležet a nic se nestane. Zoufale se posadím a dojdu k balkónu. Hledím do tmy a něco mě napadne. Když to nejde po dobrém...
Co nejtišeji se snažím otevřít dveře balkóna a vyjdu do mrazivé noci. Naskočí mi husina, když v dálce zaslechnu vytí psů. Dojdu až k zábradlí a přehodím přes něj nohy. Postavím se zády k ulici a zavřu oči. Mám to udělat? Zaslechnu kroky a potom uvidím v bytě postavu. Nejspíš jsem nebyla dost tichá.
"Sofie, ne!" Vykřikne, ale přesně to, jako by pro mě bylo Ano! Pustím se a cítím, jak letím vzduchem. Pořád padám a i když v mojí myslí křičím "Stát!" Nic se neděje. Nad sebou vidím temný stín, jak se naklání z balkónu. Potom ucítím studený vítr, který jako by objal moje tělo a pomalu ho brzdil. Musím být už téměř u země, když se zastavím ve vzduchu. Tohle jsem ale neudělala já. Cítím ten vzduch, jak mě jako by nadnáší a já znovu stoupám nahoru. Chytím se zábradlí a přeskočím znovu na balkón.
"Ty jsi šílená!O co ses to snažila, prosím tě? Chceš se zabít nebo co?" Vyjede na mě Constantin a sjede na zem, takže sedí vedle mě.
"Musím někde v sobě mít tu moc o které vím!"zavrčím naštvaně bez stopy vděku za to, že mi zachránil život.
"Nemusíš! Tu moc vůbec nemusíš mít a určitě jí nevyvoláš tím, že budeš skákat z balkónu,"řekne vytočeně a zase se postaví. Vejdeme dovnitř a on se vyčerpaně posadí na gauč.
"Omlouvám se ale já jí vážně musím najít. Nevěřím tomu, že jsem o ní jenom tak přišla,"řeknu zkroušeně.
"Já tě chápu, ale nemůžeš jí objevovat takhle! Můžeš to zkoušet pomalu, čekat. Slib mi, že už nebudeš nic takovýho zkoušet,"řekne tiše a já mám skoro výčitky, že jsem pořád jenom na obtíž.
"Dobře, slibuju,"řeknu tiše.
"Teď už bysme mohli jít konečně spát. Zejtra tě čeká velký den a já bych se rád vyspal." Řekne vyčerpaně. Chci si znovu lehnout na pohovku, ale Constantin odmítavě zavrtí hlavou.
"Vážně bych chtěla, ale nevěřím ti, že znovu nepůjdeš skákat z balkónu nebo nebudeš zkoušet jak dlouho vydržíš pod vodou, nebo cokoliv jiného." Vysvětlí mi zničeně. "Dneska spíš, znovu, u mě,"řekne nekompromisně.
"Zapomeň,"odmítnu rychle.
"Jdi!" Poručí a já se neodvážím nic jiného říct. Když si lehnu a vím, že je téměř pár centimetrů ode mě, mám chuť něco vzít a hodit to po něm. Jsem vážně malé dítě nebo co? Neskočila bych znovu, vážně bych si jenom lehla. Doufám.
Na ty události, co předcházeli, usnu překvapivě rychle a ráno mě probudí světlo v pokoji. Constantin už vedle mě nespí. Oddechnu si, že jsem se neprobudila a neviděla ho vedle sebe. Nejspíš bych to teď za denního světla nerozdýchala. Taky bych se nejspíš červenala a to teď nemusím. Cvaknutí dveří mě upozorní na to, že dneska je ten velký den. Den, kdy půjde na ples Vyvolených.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Majky Majky | Web | 22. prosince 2007 v 20:37 | Reagovat

Moc moc moc se omlouvam za reklamu ... ale nechtěla by si se přihlásit do "Miss blog " ? Vyhrávají včichni =) Ten design je skvělej =)

2 Andreica Andreica | Web | 23. prosince 2007 v 11:39 | Reagovat

Fakt skvělé pokráčko, těším se na ten ples Vyvolených;)

3 x aNefkAa x x aNefkAa x | Web | 23. prosince 2007 v 11:47 | Reagovat

To buude ještě zajímavéé :o))

4 Kate Kate | 23. prosince 2007 v 18:18 | Reagovat

jooo...pěkný!:)

5 kimy... kimy... | 24. prosince 2007 v 12:52 | Reagovat

Taky se těším na ples, vsadím se, že se tam stane něco zajímavého!! :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama