Nechám se od něj podepřít a zavěsím se do něj. Teď to vlastně vypadá jenom jako bysme šli ve vzájemném objetí. Vyjdeme na chodbu a já se snažím potlačit kulhání. Už přestávám cítit bolest. Nejspíš to bude jenom takové povrchové zranění, ale pořád dost krvácí. Přitisknu si sako blíž k tělu a když uvidím, jak se někdo objeví na chodbě, kterou jdeme, tak se zarazím.
"V pořádku, hlavně pokračuj v cestě,"zašeptá Constantin tiše. Znovu se rozejdu a míříme přímo k sálu ve kterém se tančí a teď se ozvývají i výkřiky, rozbíjení věcí a další neurčité zvuky. Musíme tamtudy snad projít, abychom se dostali pryč. Vejdeme dovnitř a já uvidím rvačky, tanec a slyším smích. Vážně je to tady divoké. Kdyby vedle mě nestál Constantin, nejspíš se rozeběhnu ven a někde se schovám. Neodvážila bych se projít celým sálem sama. Na to je ve vzduchu cítit moc rozmařilost, divokost a alkohol. Pomalu jdeme sálem a já se divím, že nás nikdo nezastavil nebo nás něco nezasáhlo. Když se podívám na Constantina má na svojí tváři neutrální výraz s takovou malou hrozbou. Až teď si uvědomím, že lidé, co nám stáli v cestě nám uhýbají. Nebude to kvůli mě.
Když už jsme v půlce sálu na chvíli se zarazíme. Cítím kapku potu, která mi steče po čele. Není to sranda jít v podpatcích a ještě cítit ostré píchání v boku. Rozhlédnu se kolem sebe a zahlédku Lucase, jak se k nám prodírá davem. Nemá už tu autoritu a lidé mu neuhybají. Ale nechávají ho projít.
"Constantine,"zašeptám tiše a kývnu hlavou směrem, kterým Lucas přichází. To, že by sem přišel a začel se bavit zrovna se mnou by nemuselo být dobré. Constantin se trochu zmateně rozhlédne a potom pouze vezme mojí hlavu do svých rukou a políbí mě. Cítím, jak se moje nohy odlepí od země. Jenom lehce. Pocítím ten slabý záchvěv větru jako předtím, když jsme se vznesli. Nejdřív se chci odtrhnout, ale potom zůstanu stát.
Odtáhne se ode mě a omluvně se usměje. Nahlédne za mně a uvidí Lucase, jak míří pryč. Poznám to z jeho pohledu, ale stejně se taky otočím. Netuším, co mi mohl chcít, ale pomohl mi k něčemu a teď nevím, jestli je to dobře nebo špatně.
"Omlouvám se, já jsem nechtěl. Teda chtěl, nechtěl jsem, aby sem přišel. Teď se nehodí moc pozornosti. Zapomeň na to,"mluví překotně a má takový ten zoufalý zmatený pohled, který jsem u něj nikdy neviděla. Ucítím znovu pevnou zem pod nohama a Constantin mě chytne za ruku a rozejde se. Zapomene, že jsem trochu nemotorná a omluvně se usměje a znovu mě podepře. Projdeme celým sálem a když vyjdeme ven s úlevou nechám ledový vzduch, ať mi pročistí hlavu.
"Musím se vrátit pro Mayu,"řekne a vrátí se dovnitř. Po chvíli zahlédnu Mayu a její blond hřívu, jak se vyřítí ven a za ní Constantin.
"Co vyvádíš?" Zeptá se trochu naštvaně.
"Myslela jsem, že sem jdeš se mnou. Ona si tu mohla dělat, co chtěla. Potom si někam zmizíte a navrch se -před všemi- líbáte v sále,"říká tiše, ale hlas má vysoko jako kdyby ječela. "Ty,"řekne vytoče a dojde, až ke mně. Klapání jejích podpatků se rozhléhá po celém venkovním nádvoří. Chytne mě pod bradou a přimhouří oči. Ve stejné chvíli z mého amuletu vyjde slabé světlo a Maya vyděšeně uskočí.
"Sakra, "zakleje a znovu se naštvaně napřímí.
"Mayo, jdi do auta,"řekne nekompromisním hlasem Constantin. Když zmizí přistoupí ke mně a rozhlédne se kolem.
"Musíš si dávat pozor, tohle se ti nesmí stát mezi lidmi. Když z amuletu vyjde světlo, je jeho majitel velice silný, ale ty máš srdce amuletu a to je silnější,"řekne a zapne mi sako. Mám pocit, že se tu ke mně všichni chovají, tak jako bych neuměla do pěti napočítat.
"Ale já jsem to neudělala, mám mu snad domluvit nebo co?" Řeknu trochu naštvaně a snažím se z hlavy vypudit ten polibek před chvílí. Ledový vítr mi k tomu pomáhá.
"Ovládají ho tvoje pocity, musíš se je naučit udržet,"odpoví mi a rozejde se k autu. Trochu naštvaně jdu za ním a lehce přitom kulhám. Tak lehce, že to vypadá jako by mě jenom bolela noha z bot a já se snažila jí odlehčit.
Dojedeme znovu k němu do bytu a já i s oblečením na převlečení zahučím do koupelny. Maya mi přinesla nějaké její oblečení. Shodím ze sebe ty nepohodlné šaty a podpatky a navléknu si džíny a tričko, které si ohrnu a podívám se na ránu na boku. Je asi deset centimetrů dlouhá a je na ní zaschlá krev. Když se snažím krev smýt někdo zaklepe na dveře, až nadskočím. Dovnitř nakoukne Constantin.
"Jsi v pořádku?" Zeptá se a aniž by čekal na odpověd vejde dovnitř s malou lékarničkou pod rukou. Naleje mi na to nějakou desinfekci a já zasyknu bolestí. Ránu mi vyčistí a přilepí obvazem.
"Takže znovu, jsi v pořádku?" Zeptá se a podívá se mi z příma do očí. Teď už mám pocit, že je dočista pryč ten, který na mě koukal zoufale nervózně a měl problém složit větu. Teď je tu znovu ten starý Constantin.
"Jsem fajn,"odseknu a stáhnu si tričko.
"Ty jsi na mě naštvaná?" Řekne trochu překvapeně a mám pocit, že se snad i směje. Naštvaně se na něj otočím.
"Nejspíš,"odseknu znovu. "Kdybys mě tam možná nenechal jít,"nechám vyznít větu do ztracena.
"Tys tam chtěla jít, já byl proti!"
"Možná si se mohl starat o to, aby se mi nic nestalo."
"Měl jsem tě pořád na očích."
"No to určitě."
"Možná jsme se mohli prostě ztratit před Lucasem v davu."
"S tím jak jsi kulhala? Ne."
"Mohl jsi udělat cokoliv jiného, nemusel jsi, no tamto..."
"Proto jsi naštvaná?"
"Ne."
"Takže jsi."
"Nedělej jako že všechno víš,"zavrčím naštvaně a chci kolem něj projít ven z koupelny. Rukou se opře o dveře, takže mám zablokovanou cestu.
"A co chceš dělat dál? Nikdo mi nic neřekne, nikdy,"řekne vytočeně.
"Nemám nejmenší tušení, co bude dál,"odpoví mi naprosto klidně a špatně skrývá úsměv.
"Takže mě neproměníš v psa? Neprohodíš mě oknem? Neotrávíš mě?" Řeknu mu zblízka do obličeje.
"Řekni cokoliv si přeješ,"řekne bez úsměvu.
Místo abych mu odpověděla, tak ho znovu políbím. Zapomenu, že je nejspíš v bytě pořád Maya. Kdyby mě našla, jak ho líbím, tak ta mě nejspíš prohodí oknem. Beze srandy. "Omlouvám se,"řeknu rychle a odtáhnu se od něj. "To je v pořádku, ty promiň,"řekne a znovu mě políbí.
"Dost, dost,"řeknu rychle, když ucítím bodnutí v boku. "Stačí,"dodám tiše a vyjdu z koupelny. Posadím se v obýváku na pohovku a zavřu oči. Pomalu si přehraji celý ples v hlavě a v hlavě mi uvízne jeden obličej. Nechápu, jak jsem si ho předtím nemohla nevšimnout. Jsem si jistá, že jsem viděla Taru. Byla kousek za Lucasem, když se k nám blížim, proto jsem tomu nevěnovala pozornost. Ježiši.
Když se sedačka vedle mě pohne a já ucítím, jak mě Constantin vezme za ruku otevřu oči.
"Vážně netuším, co bude dál,"řekne tiše a shrne mi vlasy z obličeje.
"Mám pocit, že to nebude nic hezkýho, nemám v poslední době moc štěstí,"řeknu tiše a usměji se.
Když už jsme v půlce sálu na chvíli se zarazíme. Cítím kapku potu, která mi steče po čele. Není to sranda jít v podpatcích a ještě cítit ostré píchání v boku. Rozhlédnu se kolem sebe a zahlédku Lucase, jak se k nám prodírá davem. Nemá už tu autoritu a lidé mu neuhybají. Ale nechávají ho projít.
"Constantine,"zašeptám tiše a kývnu hlavou směrem, kterým Lucas přichází. To, že by sem přišel a začel se bavit zrovna se mnou by nemuselo být dobré. Constantin se trochu zmateně rozhlédne a potom pouze vezme mojí hlavu do svých rukou a políbí mě. Cítím, jak se moje nohy odlepí od země. Jenom lehce. Pocítím ten slabý záchvěv větru jako předtím, když jsme se vznesli. Nejdřív se chci odtrhnout, ale potom zůstanu stát.
Odtáhne se ode mě a omluvně se usměje. Nahlédne za mně a uvidí Lucase, jak míří pryč. Poznám to z jeho pohledu, ale stejně se taky otočím. Netuším, co mi mohl chcít, ale pomohl mi k něčemu a teď nevím, jestli je to dobře nebo špatně.
"Omlouvám se, já jsem nechtěl. Teda chtěl, nechtěl jsem, aby sem přišel. Teď se nehodí moc pozornosti. Zapomeň na to,"mluví překotně a má takový ten zoufalý zmatený pohled, který jsem u něj nikdy neviděla. Ucítím znovu pevnou zem pod nohama a Constantin mě chytne za ruku a rozejde se. Zapomene, že jsem trochu nemotorná a omluvně se usměje a znovu mě podepře. Projdeme celým sálem a když vyjdeme ven s úlevou nechám ledový vzduch, ať mi pročistí hlavu.
"Musím se vrátit pro Mayu,"řekne a vrátí se dovnitř. Po chvíli zahlédnu Mayu a její blond hřívu, jak se vyřítí ven a za ní Constantin.
"Co vyvádíš?" Zeptá se trochu naštvaně.
"Myslela jsem, že sem jdeš se mnou. Ona si tu mohla dělat, co chtěla. Potom si někam zmizíte a navrch se -před všemi- líbáte v sále,"říká tiše, ale hlas má vysoko jako kdyby ječela. "Ty,"řekne vytoče a dojde, až ke mně. Klapání jejích podpatků se rozhléhá po celém venkovním nádvoří. Chytne mě pod bradou a přimhouří oči. Ve stejné chvíli z mého amuletu vyjde slabé světlo a Maya vyděšeně uskočí.
"Sakra, "zakleje a znovu se naštvaně napřímí.
"Mayo, jdi do auta,"řekne nekompromisním hlasem Constantin. Když zmizí přistoupí ke mně a rozhlédne se kolem.
"Musíš si dávat pozor, tohle se ti nesmí stát mezi lidmi. Když z amuletu vyjde světlo, je jeho majitel velice silný, ale ty máš srdce amuletu a to je silnější,"řekne a zapne mi sako. Mám pocit, že se tu ke mně všichni chovají, tak jako bych neuměla do pěti napočítat.
"Ale já jsem to neudělala, mám mu snad domluvit nebo co?" Řeknu trochu naštvaně a snažím se z hlavy vypudit ten polibek před chvílí. Ledový vítr mi k tomu pomáhá.
"Ovládají ho tvoje pocity, musíš se je naučit udržet,"odpoví mi a rozejde se k autu. Trochu naštvaně jdu za ním a lehce přitom kulhám. Tak lehce, že to vypadá jako by mě jenom bolela noha z bot a já se snažila jí odlehčit.
Dojedeme znovu k němu do bytu a já i s oblečením na převlečení zahučím do koupelny. Maya mi přinesla nějaké její oblečení. Shodím ze sebe ty nepohodlné šaty a podpatky a navléknu si džíny a tričko, které si ohrnu a podívám se na ránu na boku. Je asi deset centimetrů dlouhá a je na ní zaschlá krev. Když se snažím krev smýt někdo zaklepe na dveře, až nadskočím. Dovnitř nakoukne Constantin.
"Jsi v pořádku?" Zeptá se a aniž by čekal na odpověd vejde dovnitř s malou lékarničkou pod rukou. Naleje mi na to nějakou desinfekci a já zasyknu bolestí. Ránu mi vyčistí a přilepí obvazem.
"Takže znovu, jsi v pořádku?" Zeptá se a podívá se mi z příma do očí. Teď už mám pocit, že je dočista pryč ten, který na mě koukal zoufale nervózně a měl problém složit větu. Teď je tu znovu ten starý Constantin.
"Jsem fajn,"odseknu a stáhnu si tričko.
"Ty jsi na mě naštvaná?" Řekne trochu překvapeně a mám pocit, že se snad i směje. Naštvaně se na něj otočím.
"Nejspíš,"odseknu znovu. "Kdybys mě tam možná nenechal jít,"nechám vyznít větu do ztracena.
"Tys tam chtěla jít, já byl proti!"
"Možná si se mohl starat o to, aby se mi nic nestalo."
"Měl jsem tě pořád na očích."
"No to určitě."
"Možná jsme se mohli prostě ztratit před Lucasem v davu."
"S tím jak jsi kulhala? Ne."
"Mohl jsi udělat cokoliv jiného, nemusel jsi, no tamto..."
"Proto jsi naštvaná?"
"Ne."
"Takže jsi."
"Nedělej jako že všechno víš,"zavrčím naštvaně a chci kolem něj projít ven z koupelny. Rukou se opře o dveře, takže mám zablokovanou cestu.
"A co chceš dělat dál? Nikdo mi nic neřekne, nikdy,"řekne vytočeně.
"Nemám nejmenší tušení, co bude dál,"odpoví mi naprosto klidně a špatně skrývá úsměv.
"Takže mě neproměníš v psa? Neprohodíš mě oknem? Neotrávíš mě?" Řeknu mu zblízka do obličeje.
"Řekni cokoliv si přeješ,"řekne bez úsměvu.
Místo abych mu odpověděla, tak ho znovu políbím. Zapomenu, že je nejspíš v bytě pořád Maya. Kdyby mě našla, jak ho líbím, tak ta mě nejspíš prohodí oknem. Beze srandy. "Omlouvám se,"řeknu rychle a odtáhnu se od něj. "To je v pořádku, ty promiň,"řekne a znovu mě políbí.
"Dost, dost,"řeknu rychle, když ucítím bodnutí v boku. "Stačí,"dodám tiše a vyjdu z koupelny. Posadím se v obýváku na pohovku a zavřu oči. Pomalu si přehraji celý ples v hlavě a v hlavě mi uvízne jeden obličej. Nechápu, jak jsem si ho předtím nemohla nevšimnout. Jsem si jistá, že jsem viděla Taru. Byla kousek za Lucasem, když se k nám blížim, proto jsem tomu nevěnovala pozornost. Ježiši.
Když se sedačka vedle mě pohne a já ucítím, jak mě Constantin vezme za ruku otevřu oči.
"Vážně netuším, co bude dál,"řekne tiše a shrne mi vlasy z obličeje.
"Mám pocit, že to nebude nic hezkýho, nemám v poslední době moc štěstí,"řeknu tiše a usměji se.
Hurááááá! Konečně první polibek, jsem zvědavá, jak bude reagovat Maya, asi ne moc dobře:D