Pomalu se zvednu a uhnu před ním očima. "Můžeš mi dát minutku?" Zeptám se tiše a znovu zavřu dveře. Skousnu si spodní ret tak silně, až ucítím nahořkou chuť krve. Odporný zvyk, který mám už od dětství. Dojdu k umyvadlu a pustím ledovou vodu. Stále cítím tváře, jak hoří. Dám pod proud vody ruce a opřu se o umyvadlo. Ucítím slzy, které mi stečou po tvářích a zmáčí celou tvář. Chutnají slaně. Mám právo na to se sakra zhroutit.
Nezaslechnu, jak se otevřou dveře a dovnitř vejde Constantin. Když ho uvidím trhnu sebou. Beze slova si stoupne vedle mě a obejme mě. Voda ho rychlostí blesku celého zmáčí. Opřu si hlavu o jeho rameno a jakoby z dálky slyším tlukot jeho srdce. Cítím teplo, které z něj sála. Taky cítím bezpečí. Přivinu se k němu a mám pocit, že už se nechci nikdy pustit. Tenhle okamžik, pocit, uchovat na věčnost. Zvednu k němu oči a uvidím, jak mu po tváři stéká voda. I přes to se na mě usměje a shrne mi morké prameny z obličeje.
"Co se děje?" Zeptá se tiše, uklidňujícím hlasem a já mu chci odpovědět. Otevřu pusu, ale mám stáhnuté hrdlo a z mojí pusy nevyjde ani hláska.
"V pořádku, je to v pořádku,"řekne tiše a znovu mě k sobě přivine. Po chvíli vypne proud ledové vody a já si všimnu, že se neustále trochu třesu. Pomalu se posadíme a on přeze mě přehodí ručník. Zabalím se do něj a opřu si hlavu o jeho rameno. Nevím, jak to dělá, ale mám pocit, že nikoho lepšího jsem nemohla potkat.
Nikdy jsem nevěřila na náhody. Protože jak by člověk mohl potkat někoho obyčejného a zamilovat se do něj? To by na světě muselo chodit milion lidí, které můžeme milovat jako pravou lásku. Osud nám proto přihraje jenom ty vyjímečné. A my se můžeme zamilovat. Jenom jde o to, jestli to vydrží. Jestli je to opravdu láska. A Constantin patří mezi ty Vyvolené v jakémkoliv smyslu. Otázka proč by se zamilovat zrovna do mě by byla špatná. Správna otázka by byla, jestli jsem vážně někdo, koho dokáže mít opravdu rád.
Možná jsem měkota, ale sedět ve sprše s tak sladkým klukem, který mě hladí po promáčených vlasech a jenom mě drží kolem ramen a má bradu opřenou o mojí hlavu, není to doopravdy romantické? Protože dokázal vynechat i ty otázky, proč tu sedíme, proč to dělám, proč to má dělat on. Všechny tyhle otázky vypustil, jako by na ně znal odpověd. Doufám, že nezná. Protože moje odpověd by zněla, že jsem se do něj nejspíš zamilovala. Ale v téhle skutečnosti by se měla stát změna, protože nechci aby se opakovala minulost. Pořád si pamatuju útržky toho, co jsem četla.
"Takovýhle potvůrky bys neměla oživit, takovej obřík zlobřík se ještě dá zvládnout,"řekne s úsměvem a já se rozesměju. Potřebovala jsem s smát a smála bych se snad všemu, co by řekl, protože jsem se potřebovala zasmát. Stejně jako se člověk potřebuje rozbrečet,tak já se teď ze zoufalství smála.
Když jsem přeskočila pár stránek, které jsem jenom zběžně projela očima došla jsem k další části. Trochu mě děsilo pomyšlení na to, že se tady v mém světě děje skutečně skoro to samé, co tam, ale uklidňovalo mě to, že náš osud není nikde napsán. Doufám. A kdyby byl, tak já ten svůj už změnila. Tohle je moje druhá šance. Další nejspíš nedostanu.
Šla jsem po zasněžené cestě, tentokrát teple oblečená a rozhlížela se kolem sebe. Mimo nás tu snad nikdo jiný nebyl. Ani jsem pořádně nevěděla, jak se odsud dostat nebo jak jsme se dostali sem. Constantin byl odtažitý a s Lucasem spolu prohodili sotva slovo. Teď mě někdo zezadu popadl do náruče a hodil do sněhu. Stihla jsem jenom trochu vykřiknout a potom mi dopadla na obličej sprčka sněhu.
"Nech toho,"řekla jsem se smíchem Lucasovi a snažila se mu hodit za bundu sníh. Místo toho mě ve sněhu vyválel on.
Možná jsem trochu paranoidní, ale neodehrává se tam, tak trochu jiný příběh? Příběh, který by se nejmenoval Sofie a Constantin? Teď mě Constantin zvedl a zavedl do pokoje. Byla mi pořád strašná zima a když jsem se převlékla našla jsem ho sedět v obýváku. Už měl na sobě taky suché oblečení, ale z vlasů mu pořád kapala voda. Trochu jsem se nad tím obrázkem usmála. Posadila jsem se vedle něj a nechala mezi námi asi dvacet centimetrů mezeru. Byla jsem nervózní a měla jsem pocit, že je to skoro stejnej nervák, jako když jsem šla na ples Vyvolených.
Teď se na mě s úsměvem otočil. Začela jsem ten úsměv zbožňovat, protože jsem ho na něm předtím skoro neviděla a ten úsměv mu tak strašně moc slušel. Až moc, že to podle mě nebylo skoro spravedlivé. "Ty se mnou nemluvíš?" Řekne trochu překvapeným tónem a zvedne ruku, že to přímo pobízí k tomu, abych se posadila přímo vedle něj a on mě mohl obejmout. Neváhám ani chvíli.
"Kdo jsme teď?" Zeptám se a podívám se z okna na zataženou oblohu, kde se pomalu protrhává modré nebe.
"Pořád to samé. Já jsem ten zlý a ty jsi ta ztracená holka,"řekne s úsměvem a líbne mě do vlasů.
Já věděla, že ta scéna bude hustá :o)