close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

6./KONEC MÉHO DRUHÉHO JÁ 4.část

30. ledna 2008 v 21:16 | Lentilka |  Kniha Vyvolených
Nejspíš jdu tam, kde je Constantin. Jaké to bude překvapení, až mě uvidí? Co jim mám říct? Nevím, koho hledáte, neznám jí. Nebo mám říct, jsem to já? Co z toho mě udrží na životě déle?
Nasednu do temného auta. Značky nikdy nebyly moje parketa, takže ani neodhadnu, co za auto to je. Posadím se na zadní sedadlo a z každé strany se mi usadí jeden z těch podivných chlápků. Ten, co mě přepadl sedí za volantem.
"Kam jedeme?" Odvážím se říct slabým hlasem a snažím se zbavit se té ochraptělosti strachem.

"To se dozvíš, až tam dojedeme. Prostě se jenom chovej tak, jak ti řekneme a všechno bude v pořádku,"odpoví mi a rozjede se. Zůstanu mlčet. Jsem si téměř jistá, že se něco stane. A jestli se stejně děje všechno podle té knihy, tak se stane něco špatného. Tak špatného, že by mě to dohnalo zpátky na začátek se snahou změnit budoucnost. Ale tentokrát nemám své schopnosti. Má je moje druhé já. Já mám jenom to, co můžu mít. Můžu se snažit být odvážná a musím poslouchat a přizpůsobit se. Nesmím jim dát šanci přechytračit mě. Možná mám plán.
Dojedeme na místo, vidím temný les a velkou budovu. Když se rozhlédnu kolem zjistím, že jsme u plavecké haly. "Nejdeme do kostela?" Zeptám se tiše, protože tuhle poznámku si nedokážu ušetřit. Mimo to, oni jsou ti dobří jak říkali, neměli by mi ublížit. Doufám.
"Čekáš, že když se má sejít dobro i zlo, tak to má být v kostele? Ne, ale máš pravdu. Nastolí to příjemnou atmosféru, která bude hrát trochu do karet dobru, příště to můžu navrhnout,"řekne a usměje se. Tohle všechno je jako špatnej vtip.
"Co se stane, když nebudu nic vědět, nic nepovím?" Zeptám se ještě rychle než vejdeme postranními dveřmi do plavecké haly. "Tak si to někdo nejspíš odskáče. Možná já, možná ty a nebo Constantin. Je to hazard, ale nepokoušet to by bylo horší. Život bez vzrušení, jo, to si nedokážu představit,"řekne veselým tonem, ale jeho oči jsou vážně. Můj typ je, že se bojí, že ten kdo to odnese bude on.
Do nosu mě praští odpornej pach chlóru a přijde i odporný vlhký teplo. Rozepnu si bundu a následuji je. Když procházím kolem bazénu všimnu si, jak z vodní hladiny vystřeluje malá fontánka, která se pohybuje s námi. Trochu překvapeně to pozoruji. Jdeme pořád dál. Dolů po schodech a dojdeme do dlouhé tmavé chodby. Na konci si všimnu ohně. Ohně? Trochu zpomalým protože mě nic nežene kupředu. Na konci chodby stojí dva muži a na rukou jim hraje plamínek ohně. Takže takhle, pánové ohně jako pochodně, hezky. Zasekneme se na místě a můj průvodce mi rukou naznačí, že mám zůstat na místě zmizí za mými zády, ale mám pocit, že nebudu moci jen tak utéct. Rozhlédnu se po místnosti. Je tu plno lidí, ale všichni se soustředí někam dozadu, kam přes ně nedohlédnu. Ale všude po místnosti stojí v rohu muži s plamenem v ruce. Někteří se i vmísili do davu. Doufám, že neucítím pach spálených vlasů.
Jeden oheň se dostane, až do nebezpečné blízkosti mých vlasů. Hned jak si toho všimnu cuknu sebou a podívám se do obličeje tomu vetřelci, který mě přišel přivítat. Kupodivu je to Lucas. Konečně nějaká známá tvář. Možná bych přivítala jinou, která ale nebude nadšená, že mě uvidí.
"Co tady děláš? Tady by neměl bejt nikdo jako ty, tohle není zas až tak bezpečná schůzka jako ples, nemáš s tou věcí nic společného, že ne?" Zeptá se, ale z mého pohledu je mu jasné, že zná odpověď. Mám s "tou" věcí něco společného. Zapudím myšlenku, že já jsem ta věc.
"Tak tohle bude zajímavý, jako by neměl dost problému, až uvidí tebe, tak bude brácha vážně zuřit,"řekne a trochu se při té představě ušklíbne.
"Je v hajzlu a ještě do toho zatáhne svojí holku, no tě pic, musím se vrátit,"řekne mi pobaveně a zmizí v davu. Trochu naštvaně tam zůstanu stát a zírat na místo, kde byl předtím. Jsem ráda, že se alespoň někdo baví, když já ne. Jeho úšklebek se mi pomalu rozplývá před obličejem, jako by mě chtěl ještě více vytočit. Nakonec na mě všichni zapomenou ne? Špatně. Poznám ten hlas, který teď umlčí všechny ostatní, aby mě mohl představit.
"Možná mám řešení našich problému a někoho, kdo může rozhodnout to o co se tu všichni přeme, můžete ustoupit?" Řekne a jeho hlas se rozlehne po celé místnosti. Někteří lidé mu doopravdy ustoupí a on míří přímo ke mně. Ucítím znovu ten strach a to, jak se moje ruce začnou nezvladatelně třást. Připadám si jako bych měla absťák. Možná mám, ale po chvílích beze strachu.
Musí mě skoro dotlačit do čela celé téhle skupiny. Za námi se cesta uzavírá a já mám pocit, že se mi za chvíli podlomí kolena. Stojím přede všemi spolu s mým pánem smrti, který mě sem dotáhl a kousek ode mě stojí muž, kterého jsem snad potkala na Plese Vyvolených. Ten, který mluvil s Constantinem, když se mě potom snažila partička zabedněnců vyvolat z mrtvých a já přitom jsem stále naživu. Ten, kterému tu snad někdo říkal vládce zlých? Kousek od něj stál muž, který na sobě překvapivě neměl všechno bílé, ale měl jenom bílou košili a džíny. Byl to ten, který mi pomohl, když jsem byla otrávená. Možná netuší, kdo jsem. Jenom ví, že jsem byla přeměněná. Má víc možností toho proč jsem umírala. Byla jsem zlá, dobrá a otrávili mě zlou krví, proto jsem umírala a on mě dokázal vyléčit. Pokud je to egoista, upřednostní tuhle situaci, která pro mě stejně nevypadá růžově. Komu se povedlo překonat tolik proměn? Další možnost je, že jsem byla člověk a krev z nejsilnějšího místa na těle, kde se soustřeďuje moc mě nějakým způsobem nakazila a já měla umřít jako člověk. Ne překonat obě krve a stát tady. Mnohem horší možnost pro oba z nás.
Teď si i všimnu někoho, kdo se ne zrovna způsobile protlačí davem dopředu. Constantin. Jeho pohled mě nepřekvapí. Je šíleně vytočený. Pozvednu ruce a rty naznačím slova jako "Já za to nemůžu," ale pochybuju, že mi rozuměl nebo vůbec chtěl porozumět. Z jeho očí čiší blesky. Konečně se ozve i ten, který mě sem zatáhl. Bez vyzvání už nebudu mluvit. Tady jsem moc vysoko, jako kdybych stála na kraji skály a kolem mě vál silný vítr a ten rozhodoval o tom, jestli poletím. Nejsem si jistá, jestli budu vůbec mluvit.
"Tohle je dívka, která by mohla vědět něco o Sofii. Znala jí, slyšela o ní nebo cokoliv podobného. Tohle je všechno, co o ní vím já. Nemluvil jsem s ní před vámi, takže naše vědomosti jsou stejné,"řekne a já mám pocit, že po něm skočím. Jako bych byla v bažině a on byl koule, co mě táhne rychleji dolů.
"Nevím, co byste po ní chtěli? Chcete aby to tady vyřešila? Je to jenom holka, která nic neví, chci aby odešla,"ozve se pro mě známý, ale vytočený hlas. Constantin vystoupí, aby všichni věděli, kdo promluvil. Tomuhle se říká reputace a respekt. A pro něj to znamená odvaha. Já mám pocit, že nedokážu vyslovit nic. Mám stáhnuté hrdlo sotva, že dýchám.
"Nechte jí mluvit,"řekne milým tónem ten muž v bílé košili a pobaveně se na mě usměje. Zástupci dobra mají všichni tenhle špatný černý humor? A ty zlý jsou zase prostě jenom zlý? Kde to má logiku, kde to má konec a začátek?
"Co by nám mohla říct?" Pronese znovu pohrdavě Constantin a probodne ho očima. Ty oči říkají mlč! "Mám jenom pocit nebo se snažíš zabránit tomu, aby se to celé vyřešilo? Jestli přijde na to, že je živá, tak trest poneseš ty. Ty jsi měl za úkol jí odstranit. Jestli přežila, tak bych být tebou držel hubu a třásl se v rohu,"řekne ten muž v bílé košili, ale i když vypadá mile, jeho slova způsobí, že mi vyskočí husina. Trochu vyděšeně se podívám na Constantina, jako bych čekala, že něco řekne, ale to ticho mě vyděsí ještě víc. Ale ty slova jako by se odrážela v mojí hlavě jako ozvěna. A děsí mě ze všeho nejvíc.
"Dobře, dobře. Já budu mluvit,"řeknu ale můj hlas se tady skoro ztrácí. Je slyšet podobně jako když na zem spadne špendlík. Naneštěstí jsou tady všichni tak ticho, že mě slyší.
"Sofie je mrtvá. Není tady ani ona ani její schopnosti," ta práva Sofie totiž umřela, když se sem vrátila, já jsem někdo jiný, bez schopností, někdo koho oni nehledají, " znala jsem jí a je pryč. Nemusíte se jí bát, nemusíte jí hledat, otrávili jí krví, byla člověk a je pryč. Byla zkažená, chtěla odejít. Znala jsem jí chvíli, ale vím to. Je pryč, nadobro,"řekne a s každým slovem v sobě nacházím jistotu. Taky mě těší překvapené pohledy ostatních, někteří jsou šokovaní z toho, co jsem řekla, další z toho, že vůbec mluvím.
"A kdo jsi teda ty?" Prolomí někdo z davu ticho, které nastane po mém prohlášení. No, dobrá otázka. Co bych ale řekla teď?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kate Kate | 30. ledna 2008 v 21:29 | Reagovat

mě se to líbí!!!! :) začíná to nabírat velice ale převelice zajímavý spád!!!! :)

2 Andreica Andreica | Web | 31. ledna 2008 v 9:01 | Reagovat

Je to vážně úžasné. Jsem zvědavá, co Sofie řekne. Chudák Constatnin...

3 x aNefkAa x x aNefkAa x | Web | 1. února 2008 v 8:07 | Reagovat

Kriste booože! To je hukot

4 Lentilka Lentilka | Web | 1. února 2008 v 14:10 | Reagovat

odjíždím na hory, takže pokračování až za tejden:-(

5 Nat Nat | 9. února 2008 v 14:12 | Reagovat

Týden je fuč....:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama