close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Příběh Bez názvu

28. ledna 2008 v 18:58 | Lentilka

Tak tohle všechno jsme zatím společně poskládali dohromady, je mi ale líto, že se v jednu chvíli tento příběh zasekl:( Budu ráda, když znovu dopíšete svoje pokračování, ať uděláme slibný příběh, který bude stát za přečtení. Tak pišteee... :-)



Vyšla jsem na terasu, kde zářilo slunce. Osvítilo mi tvář a já si v okenním odraze všimla, jak mi nepřirozeně zazářily oči. Pomalu jsem si sedla a nechala sluneční paprsky, ať spalují moje tělo. Nikdy jsem se ještě necítila takhle moc sama. Byla jsem ráda, že to skončilo, ale nenáviděla jsem se za to, že jsem to musela být já, kdo měl hlavní slovo. Zavřela jsem oči a jenom cítila lehký tlak, jak se kolem mě všechno točilo. Co se mnou bude dál? Jaké to bude mít pokračování? Nechci být pořád jenom ta jiná dívka se kterou se nikdo nebaví, nechci. Byl tu někdo, kdo byl ochoten se obětovat, ale byl tu další důvod proč to tak nemohlo být. Všechno je složité, ale proč by jsem to nemohla zjednodušit? Z myšlenek mě vytrhlo prudké zazvonění na zvonek. On odejde. Když se po chvíli ozvalo další a další, otráveně jsem se zvedla a šla k vchodovým dveřím pohlédnout do tváře pravdě.(Lentilka)
Bála jsem se.Bála jsem se strašně moc.Co když nepřijme,to,co mu chci říct?Potřebovala jsem se zbavit všech výčitek a to šlo pouze slovy.Slovy,které ho zraní,ale zachrání.Je přeci šlechetné obětovat se za lásku...(anefkaa) Ještě chvíli jsem setrvala před dveřmi. Ne, to nedokážu, co mám dělat?? třeba to bude jen pošťák nebo ta bába od vedle, ale uvnitř jsem věděla, kdo to bude. Po dálším naléhavém zvoňění toho zvonku jsem teprve otevřela ty zatracený dveře. Ano byl to on, můj anděl.....(Miky) Hladel na mna svojimi podmanivymi ocami a ja som si uvedomila, ze mu to nedokazem povedat. Strach bol vacsi ako moje presvedcenie. V panike som zatvarala dvere, ale zrazu som narazila na odpor. Jeho ruka. Dvere sa otvorili dokoran, ja som ustupovala a on odhodlane kracal dovnutra...(Polly) Jeho světlé vlasy zářily na ranním slunci. Smyslný pohled probodával moje uzounké oči, které tály pod jeho spalujícim pohledem. Vědela jsem, že když teď cokoliv řekene podlehnu. Avšak dřív, než jsem se pokusila něco uďelat, jakoby to vytušil a prosebně promluvil:
"Zanech všeho a pojď semnou. Pojďme na krásnej výlet jenom my dva. Jistě toho máme oba hodně na srdci."
Jeho pohled se přesunul na kabriolet zaparkovaný na příjezdový silnici. (Sagara) A já jsem šla. Nemohla jsem se tomu u bránit a ani jsem nechtěla, i když jsem věděla, že to tak bude jen těžší. Byl podivně strnulý, jak vedle mě kráčel k autu. Tušil to. Tušil, že se něco pokazilo.
Nemohla jsem dýchat, s každičkým kouskem vzduchu, který mi vcházel do těla přicházela nová bolest. Bolest, kterou jsem si působila já sama. Bolest, která neměla nikdy zmizet.(Jenny) Zabořila jsem se do měkkého sedadla jeho auta, příjemně provoněného kůží a tabákem. Najednou jsem mu toužila říct všechno, nehledě na následky. Možná proto jsem otevřela ústa a promluvila, ještě dříve, než nastartoval. Kdybych čekala, neudělala bych to nikdy. "Abbi, jsem těhotná." Ruka mu pomalu sklouzla z lesknoucích se klíčků. V jeho pohledu bylo zděšení, překvapení a něco, co mě doslova přimrazilo. Byl šťastný. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc se mýlil. A i když mi to trhalo srdce, uvedla jsem vše na pravou míru. "Dítě, které čekám není tvoje."(Lily) V okamžiku,kdy má slova zazněla tichým aute,se jeho pohled změnil.Poznávala jsem tuto tvář,byla plná smutku a duševní rozervanosti.
"Já...já..." Snažila jsem se,ale marně.
Dál mlčel a jen sledoval můj obličej.Pocit se střídal za pocitem.
"Já...jsem těhotná s Lukem...tvým bratrem." Zašeptala jsem slova,která navždy zatratila naši lásku.(anefkaa) V jeho očích jsem spatřila smutek a bolest. Nechápala jsem, jak jsem mu mohla tak moc ublížit. Neměla jsem mu to říkat, měla jsm radši zemřít. Tohle bylo přesně to, co Luk chtěl,pomstít se Abbimu za to, že mu všechno vzal, chtěl nám vzít naší lásku a povedlo se mu to!( Hekaté) A já mu podlehla a to byla ta nejhorší chyba v mém životě.Podlehla jsem Lukovi,tomu parchantovi,zatímco kluka kterého miluju jsem zavrhla.Teď hledím do jeho očí,v kterých se lesknou slzy. ,,Jak si mi to jen mohla udělat?'' pronese tiše a já vím,že dělá vše pro to,aby se mu nezlomil hlas, ,,všeho jsem se kvůli tobě vzdal a ty se mi takhle odvděčíš?'' pronese a mě to rve srdce.(Leny) "Nebylo to plánované." Zašeptala jsem a kousla se do spodního rtu, abych zabránila přívalu slz. Když jsem Lukovi o dítěti řekla, pouze svým typicky arogantním hlasem pronesl, že je to můj problém. Měl pravdu. Byl to můj problém, moje vina. Od této chvíle jsem na to byla sama.(Lily) "vystup si!" tenhle tón jsem u něj ještě neslyšela. Dál jesem to nevydržela, skusila jsem vystoupit, ale jak jsem zavřela dveře zaočila se mi hlava a jednoduše jsem spadla do toho prachu na zemi. rozbrečla jsem se. mslela jsem, že mi už nic nepomůže. uviděla jsem jak se na demnou sklání. opravdu to byl anděl. byla jsem rozhodnuta mu to říct ,,říkal mi o tobě hnusný věci, a říkal mi pořád dokola, že mě miluj. Nevěděla jsem co dělat. vím že už asi nebudu mít možnost ti to říct tak aspoň naposled: Miluji jen tebe" (kolseka) klekl si ke mě a položil mi hlavu do klína. "já nevim, co mám dělat! nechápu jak se to takhle mohlo zvrtnout. nechci tě stratit, prosím!! Sem teď odkázaná sama na sebe a nezvládám to!!!" znova jsem se histericky rozbrečela... Díval se na mě tak jemně, jako by mi chtěl pomoct. Přiložil mi jeho rty na čelo, hladil mě po vlasech a pak mi pomale začal zpívat naši ukolébavku.... (lollo) "Na nic nejsi sama," řekl mi ukolíbavým hlasem. " Pomůžu ti, ale nemůžu s tebou dál chodit. Ublížila jsi mi a to je neodpustitelné. Stále tě miluji. Možná se to jedno spraví a my se k sobě vrátíme. Teď nemůžu udělat nic jiného, než tě zavést za tík debilem bráchou."
Mě nezbývalo nic jiného než podlehnout. Jeho slova bolela jako když se do mě zabodne nůž. Nemohla jsem však nic nělat. Nastopila si zpátky do auta a tam se plně oddala svému žalu. (Angela) Když jsme dojeli před dům, kde mě svedl nevydržela jsem nápor všech těc hpocitů. Nenáviděla jsme ho a on mě pouze využil. Chtěl mu ublížit a já nevěděla proč. Tušila jsem, že se to mám brzy dozvědět. Abbí mě vzal za ruku a vedl ke dveřím, kde prudce zabušil. Cítila jsem hořké slzy ponížení, nenávisti, ale i lásky. (Lentilka) Najednou se dveře prudce otevřou. Stojí v nich on, Luk. Aktér mého ponížení a hlavně zničil moji velkou lásku. Tedy tu jsem zničila já. Proč obviňuji jiné, když vím, že je za všechno si můžu sama? Naletěla jsem Lukovi na krásné slovíčka a dárky. Nikdy jsem mu neměla věřit, nikdy!
" Co tu chcete?!" vyštěkne hned na úvod. Přikrčím se za Abbiho zády. (Angela) " Ty se ještě tak blbě ptáš?" zařve na něj Abbi.
Nějak se mi tenhle rozhovor přestává líbit. Neměla jsem s tím nikdy souhlasit. Z mého myšlení mě probere až rána.(Angela)Luk je shrbený a drží se za ústa a Abii třese rukou.
"To máš za to,šmejde." Odfrkne zhnuseně Abbi.
Rychle Abbiho chytám za ruku a prohlížím ji.Začíná mu natékat.Musela to být dobrá rána,ušklíbnu se v duchu.
"Copak za to můžu,že ta tvoje je kurva?" Vyštěkne Luk a tím nám odhalí výhled na jeho nehezky roztržený ret.Hnus.
Abbi mě odstrčí a dává Lukovi druhou ránu. "Drž hubu!" Zařve.
Takového ho neznám.(anefkaa)A v tuhle chvíli jsem přesně věděla, proč jsem si na začátku toho všeho vybrala Abbiho. Zradila jsem ho, zničila jsem jeho lásku ke mně, lae ani tohle všechno nestačilo k tomu, aby mě nechla být. Pořád tady je, pořád mě bude bránit. Vždycky. Proto jsem se do něj zamilovala, protohle všechno ho pořád miluju.(Lentilka) " Co si o sobě myslíš kreténe?" Nezůstane pozadu Luk a taky mu jednu vrazí. Nestačím před nimi uhýbat. Nějak přitvrdili. Už jim nestačí jenom pěstí, ale berou si na pomoc i jiné věci.
" Nechte toho!" Nemá to cenu, neslyší mě. Pak už pouze cítím jak mi začně hučet v uších a zatmí se mi před očima. Ve mdlobách se skácím na zem.(Angela)
Padám někam dolů. Kolem mě víří v nekonečné spirále světelné body. Najednou zahlédnu postavu s rukama, skříženýma na prsou a vztáhnu k němu ruce. Jedinou odpovědí je jeho smích, krutý smích. Vykřiknu a rej světel kolem mně se zrychlí. Vtom ucítím paže, které mě zachytí, vytrhnou z děsivého pádu a přivinou k něčí hrudi. Vydechnu úlevou a zavřu oči s pocitem bezpečí. Veškerý strach a obavy zmizí. Pak už je jen tma a ticho.....
Moje podvědomí mě probere z hlubokého spánku. Dřív, než začnu vnímat světlo, které se mi dere pod zavřená víčka, cítím, že nejsem sama. Slyším ptačí zpěv a ruch ulice. Otevřu oči a překvapeně se rozhlížím kolem sebe. Ležím v posteli v cizím pokoji, zařízeném velmi střídmě. Naproti lůžku stojí mladá žena v sesterské uniformě a rovná květiny do vázy.(Yanniesse)
" Co...co tu dělám?" Zeptám se té dámy.
" Jen klid drahoušku, jsi v nemocnici. Ničeho se neboj. Máš lehký otřes mozku a velmi nízký tlak."
" Otřes mozku?" Podivím se.
" Ano, ten pán, co tě přivezl, říkal, že jsi se uhodila o konferenční stolek."
" A dítě?" Až teď mě napadne se zeptat na něj. (Andreica)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kate Kate | 29. ledna 2008 v 17:41 | Reagovat

aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa!!!!! to je naprosto perfektní, holky!!!! pokračujte!!!! :)

2 Andreica Andreica | Web | 29. ledna 2008 v 18:00 | Reagovat

Pouze zavrtí hlavou. Takže nepřežilo. Chudáček. Sice jsem dlouho přemýšlela nad potratem, ale rozhodně bych to nakonec neudělala. Ten pád mi vyřešil spousty problému. Už se nemusím strachovat, že budu svobodná matka. Avšak ztratila jsem navždy Abbiho a své dítě. Přišla jsem o SVÉ dítě. Sice jsem ho měla s tím debilem, který se vůbec nepřiznal, ale bylo moje. Teprve teď na mě dopadne váha těchto slov. Rozbrečím se. Sestřička ke mně přiběhne, aby mi chlácholivě položila ruku na rameno.

" Nebreč," utěšuje mě.  " Všechno jednou přebolí."

" Tohle nepřebolí nikdy," odmítavě ji setřesu.

3 kimy kimy | 29. ledna 2008 v 19:27 | Reagovat

Ta bolest možná z části zmizí, ale nikdy se nevytratí úplně. Nedá se zapomenout, stále tam uvnitř mě někde bude. Možná malá, ale nezapomenutelná. A třeba to, že jsem o své dítě přišla mělo nejaký důvod. V životě přece neexistují náhody, pouze vypočítané cesty osudu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama