----Přidala jsem ještě dolů dva odstavce pokračování---
Trochu nervózně polknu, protože nedokážu odpovědět. Mám pohotové myšlení, ale nedokážu vymyslet nic, co by mi vůbec mohli uvěřit. Začnu si hrát s rukama a pomalu se nadechnu. Chci říct první, co mě napadne. Neuvěřími mi a já zkazím celý můj dokonalý plán. Plán, který jsem vymyslela ve chvíli, kdy mě sem postavili. Měla jsem na něj tak třicet vteřin, nemůže být dokonalý.
"Já jí znám,"řekne znovu ten muž v bílém a udělá krok v před. Pomalu zavřu otevřenou pusu. Potopí mě on nebo já sama. Na tom už nezáleží. On by měl být ten dobrý, vylučuje to i to, že je to práskač? On a Constantin, oni jediní dva vědí, kdo skutečně jsem. Constantin protože se mě snažil zabít a tenhle děda, protože mi zachránil život. Slova dolehnou a chvíli je ticho. Přistoupí ke mně dva muži a jeden mě zezadu chytne a přiloží mi na hrdlo nůž. Trochu vyděšeně se rozhlédnu kolem, ale ani nečekám, že by mi někdo chtěl pomoci. Nikdo mě nezná.
"Dobře, tak nám pověs dědo Vyvolených Virtutes, kdo je tahle dívka,"pobídne ho ledově chladným hlasem ten muž, kterého už jsem potkala na plese. Nelíbí se mi. Hlavně protože je jasné, že on velí těm zlým. Těm, kteří se mě pokusili zabít. Těm ke kterým patří i Constantin.
"Abych byl přesný, ona je Sofie,"řekne a lehce si odkašle. Přivřu oči a pokusím se nadechnout a ignorovat, jak nůž přitlačil na moje hrdlo. "Ale není to ani ta Sophie, kterou hledáme. Ta je doopravdy pryč,"vysvětlí to a propálí mě očima.
"To nám budeš muset vysvětlit,"zavrčí na něj znovu ten ledový chlap.
"Chystám se na to,tahle Sofie už nemá žádnou moc, protože znala velkou Sophii. Můžeš prosím tě pozvednout zápěstí Sofie?" Ozve se a mě chvíli trvá než si uvědomím, že mluví na mě. Pozvednu ruku, kde se pořád vyjímá velká červená jizve na zápěstí. "Patřila k vám a vy jste o ní ani nevěděli, potom jí přeměnili do našich řad a její ruka je toho důkazem. Sophie jí ale potrestala a donutila mlčet. Vzala jí její schopnosti a udělala z ní člověka. Proto bych řekl, že je pro nás zcela bezcená,"dopoví svoje vyprávění. Cítím, že mám srdce, až v krku. Mám pocit, že jestli přitlačí na krk ještě trochu vykrvácím a žaludek se mi houpe tak, že se bojím, že budu zvracet.
"Je to pravda?" Zeptá se ledovým hlasem ten muž s černýma očima a podívá se mi zblízka do očí. Hlasem tak tichým, že nemohl být skoro slyšet řeknu "Ano" a neodvažuji se o nic víc. Kývne na muže, který drží pod mým krkem nůž a ten ode mě odstoupí. Položím prsty na místo, kde byl nůž a prohlédnu si kapky krve, které ulpí na mojí ruce. Zatočí se mi hlava a já ucítím, jak pomalu padám k zemi.
Otevřu oči a jenom chvíli mrkám, protože mám pocit, že se všechno zběsile točí. Pomalu se posadím a trochu vyděšeně se rozhlédnu. Kolem mě není nic než jenom tma a chladné kamenné zdi. Vstanu, ale když se mi znovu podlomí nohy posadím se na zem.
"Je tu někdo?" Zakřičím do tmy, ale neozve se mi nic. Ani ozvěma. Mám pocit, že tu musím bejt úplně sama a nemám ani ponětí, co se stalo. Kde jsem a jak jsem se sem dostala. Opřu se o stěnu a pokouším se přemýšlet.
Po celé věčnosti se konečně ozvou kroky na schodech. Vejde ten děsivý muž, který má oči ve tmě vážně černé. Klíčem odevře moje vězení a postaví se nade mě. Pomalu se postavím taky a on mě jenom proklíná očima. Potom jeho ruka vystřelí tak rychle, že to skoro ani nepostřehnu a chytí mě pod krkem. Zalapu po dechu a v očích musím mít smrt. Snažím se dostat do plic alespoň trochu vzduchu, ale je to jako kdybych se už nikdy neměla nadechnout. Přijde mi, že to trvá sotva pár sekund a já už ztracím sílu v rukou, kterými se snažím uvolnit jeho sevření. Jako by temná místnost ještě více potemněla.
Konečně se ozve hluk, ale jako bych to všechno vnímala z velké dálky. Sevření povolí a já se sesunu na zem, kde zběsile lapu dech a zhluboka dýchu. Teď mám pocit, že dech je to nejdůležitější. Cítím ostré bodání v hrudníku pokaždé když se nadechnu a nepříjemné škrábání v krku.
"Sofie?" Ozve se za mnou a já sebou cuknu. Přímo za mříží klečí Constantin. Jenom jeho pohled mě trochu uklidní. "Omlouvám se za to, za všechno se moc omlouvám, netušil jsem, že tě u mě najdou a odvedou tě sem. Nevěděl jsem, že teď šel za tebou, je mi to tak líto,"mluví rychle a splašeně. Mám pocit, že mi ani půlka jeho slov nemůžu dojít. Bojím se promluvit, protože mě pořád škrábe v krku a nemusela by ze mě vyjít ani hláska. Prostrčím mříží ruku a Constantin jí stiskne v té svojí.
"Odvedli tě sem, do velkého sídla. Omdlela si a začelo se hlasovat, nakonec se odhlasovalo to, že budeš pod dozorem a když zjistí, že nemáš doopravdy žádné schopnosti, nechají tě být, ale náš nejvyšší je pořád pro, že když budeš ve velkém ohrožení použiješ svoje schopnosti, je mu jedno, že při tom můžeš přijít o život. Teď mě bude nenávidět ještě víc, protože sem mu to překazil,"řekne trochu pobaveně.
"A co je špatně?" Zeptám se po chvíli chraplavým slabým hlasem.
"Nejsem si jistý, co bude se mnou, jeslti mě nechají tě chránit,"řekne trochu nejistě.
"Proč by nenechali?" Zeptám se vyděšeně.
"Tajil jsem jim tebe, chránil a schovával a neprozradil tajemství. Něco se vždycky najde pro někoho, kdo hledá záminku a on mě doopravdy nemá rád, když mám být u něj na straně, ale ve skutečnosti nejsem,"odpoví a škodolibě se usměje.
"Někdo jde dolů, měl bych zmizet, nechci dostávat víc otázek, než na kolik jsem ochotný odpovědět,"řekne pobaveně. Zmizí ve tmě a já znovu zůstanu sama. S každým zaskřípáním podlahy čekám, kdy vejde někdo další, kdo mě bude chtít uškrtit. Když kousek ode mě zacinkají klíče a dveře se otevřou, vyděšeně sebou škubnu a pohlédnu na nově přichozího.
"Dobře, tak nám pověs dědo Vyvolených Virtutes, kdo je tahle dívka,"pobídne ho ledově chladným hlasem ten muž, kterého už jsem potkala na plese. Nelíbí se mi. Hlavně protože je jasné, že on velí těm zlým. Těm, kteří se mě pokusili zabít. Těm ke kterým patří i Constantin.
"Abych byl přesný, ona je Sofie,"řekne a lehce si odkašle. Přivřu oči a pokusím se nadechnout a ignorovat, jak nůž přitlačil na moje hrdlo. "Ale není to ani ta Sophie, kterou hledáme. Ta je doopravdy pryč,"vysvětlí to a propálí mě očima.
"To nám budeš muset vysvětlit,"zavrčí na něj znovu ten ledový chlap.
"Chystám se na to,tahle Sofie už nemá žádnou moc, protože znala velkou Sophii. Můžeš prosím tě pozvednout zápěstí Sofie?" Ozve se a mě chvíli trvá než si uvědomím, že mluví na mě. Pozvednu ruku, kde se pořád vyjímá velká červená jizve na zápěstí. "Patřila k vám a vy jste o ní ani nevěděli, potom jí přeměnili do našich řad a její ruka je toho důkazem. Sophie jí ale potrestala a donutila mlčet. Vzala jí její schopnosti a udělala z ní člověka. Proto bych řekl, že je pro nás zcela bezcená,"dopoví svoje vyprávění. Cítím, že mám srdce, až v krku. Mám pocit, že jestli přitlačí na krk ještě trochu vykrvácím a žaludek se mi houpe tak, že se bojím, že budu zvracet.
"Je to pravda?" Zeptá se ledovým hlasem ten muž s černýma očima a podívá se mi zblízka do očí. Hlasem tak tichým, že nemohl být skoro slyšet řeknu "Ano" a neodvažuji se o nic víc. Kývne na muže, který drží pod mým krkem nůž a ten ode mě odstoupí. Položím prsty na místo, kde byl nůž a prohlédnu si kapky krve, které ulpí na mojí ruce. Zatočí se mi hlava a já ucítím, jak pomalu padám k zemi.
Otevřu oči a jenom chvíli mrkám, protože mám pocit, že se všechno zběsile točí. Pomalu se posadím a trochu vyděšeně se rozhlédnu. Kolem mě není nic než jenom tma a chladné kamenné zdi. Vstanu, ale když se mi znovu podlomí nohy posadím se na zem.
"Je tu někdo?" Zakřičím do tmy, ale neozve se mi nic. Ani ozvěma. Mám pocit, že tu musím bejt úplně sama a nemám ani ponětí, co se stalo. Kde jsem a jak jsem se sem dostala. Opřu se o stěnu a pokouším se přemýšlet.
Po celé věčnosti se konečně ozvou kroky na schodech. Vejde ten děsivý muž, který má oči ve tmě vážně černé. Klíčem odevře moje vězení a postaví se nade mě. Pomalu se postavím taky a on mě jenom proklíná očima. Potom jeho ruka vystřelí tak rychle, že to skoro ani nepostřehnu a chytí mě pod krkem. Zalapu po dechu a v očích musím mít smrt. Snažím se dostat do plic alespoň trochu vzduchu, ale je to jako kdybych se už nikdy neměla nadechnout. Přijde mi, že to trvá sotva pár sekund a já už ztracím sílu v rukou, kterými se snažím uvolnit jeho sevření. Jako by temná místnost ještě více potemněla.
Konečně se ozve hluk, ale jako bych to všechno vnímala z velké dálky. Sevření povolí a já se sesunu na zem, kde zběsile lapu dech a zhluboka dýchu. Teď mám pocit, že dech je to nejdůležitější. Cítím ostré bodání v hrudníku pokaždé když se nadechnu a nepříjemné škrábání v krku.
"Sofie?" Ozve se za mnou a já sebou cuknu. Přímo za mříží klečí Constantin. Jenom jeho pohled mě trochu uklidní. "Omlouvám se za to, za všechno se moc omlouvám, netušil jsem, že tě u mě najdou a odvedou tě sem. Nevěděl jsem, že teď šel za tebou, je mi to tak líto,"mluví rychle a splašeně. Mám pocit, že mi ani půlka jeho slov nemůžu dojít. Bojím se promluvit, protože mě pořád škrábe v krku a nemusela by ze mě vyjít ani hláska. Prostrčím mříží ruku a Constantin jí stiskne v té svojí.
"Odvedli tě sem, do velkého sídla. Omdlela si a začelo se hlasovat, nakonec se odhlasovalo to, že budeš pod dozorem a když zjistí, že nemáš doopravdy žádné schopnosti, nechají tě být, ale náš nejvyšší je pořád pro, že když budeš ve velkém ohrožení použiješ svoje schopnosti, je mu jedno, že při tom můžeš přijít o život. Teď mě bude nenávidět ještě víc, protože sem mu to překazil,"řekne trochu pobaveně.
"A co je špatně?" Zeptám se po chvíli chraplavým slabým hlasem.
"Nejsem si jistý, co bude se mnou, jeslti mě nechají tě chránit,"řekne trochu nejistě.
"Proč by nenechali?" Zeptám se vyděšeně.
"Tajil jsem jim tebe, chránil a schovával a neprozradil tajemství. Něco se vždycky najde pro někoho, kdo hledá záminku a on mě doopravdy nemá rád, když mám být u něj na straně, ale ve skutečnosti nejsem,"odpoví a škodolibě se usměje.
"Někdo jde dolů, měl bych zmizet, nechci dostávat víc otázek, než na kolik jsem ochotný odpovědět,"řekne pobaveně. Zmizí ve tmě a já znovu zůstanu sama. S každým zaskřípáním podlahy čekám, kdy vejde někdo další, kdo mě bude chtít uškrtit. Když kousek ode mě zacinkají klíče a dveře se otevřou, vyděšeně sebou škubnu a pohlédnu na nově přichozího.
---
Byl to ten muž v bílém. Tvářil se přívětivě a napřáhl ke mně ruku. Trochu váhavě jsem jí chytila a nechala se vytáhnout do stoje. Nevěděla jsem, co po mě chce, ale zachránil mi život. Teoreticky. Myslím. Vymyslel mi celý příběh a vlastně očistil moje jméno. Pořád jsem Sofie, nemusím být žádná Charlee. Jestli to půjde dobře mohla bych se vrátit domů. Jestli ještě někomu nehrábne a doopravdy mě neuškrtí.
"Omlouvám se za tohle, domluvil jsem to tak, že teď budeš host v mém domě, ano?" Zeptá se a usměje se jako doopravdy hodný a milý dědeček.
"Cože?" Dostanu ze sebe pouze, protože doted mě drželi tady a teď mám být host.
"Tohle bylo trochu přehnané držet tě tady, teď budeš můj host, dáme tě do pucu, už teď jsi v mém domě, jednou už jsi tu byla, ale teď se musíš chovat přesně podle toho, jak jsem řekl nahoře, jinak bychom měli oba problémy, zavedu tě do tvého pokoje a převlékneš se, ošetří tě a řekni cokoliv bys potřebovala,"řekne a vede mě po schodech nahoru. Mám pocit, že mám otevřenou pusu, proto j zavřu. Před chvíli mě škrtili a teď jsem čestný host. Možná si dopřeju pořádnou koupel.
Projdu podivně bílým domem, všechno je tu doopravdy bílé nebo z mramoru. Ani se to nemlátí jenom mě trochu pálí oči než si na to zvyknu. Otevře dveře do mého pokoje a já se rozhlédnu po velkém pokoji, kde je postel s nebesy, otevřené dveře do přepychové koupelny a další vymoženiny. Trochu zamrkám a posadím se na bílý gauč.
"Pošlu za tebou někoho, kdo ti přinese něco na sebe, myslím, že se nebudete seznamovat,"řekne a trochu šibalsky se usměje. Trochu překvapeně na něj zírám. Nikoho od nich neznám až na Constantina a Lucase. Jestli mi má jeden z nich pomáhat s převlíkáním, tak ho nejspíš prohodím oknem. Když někdo zaklepe na dveře a ve dveřích se objeví roztřepená hnědá hlava otevřu údivem pusu.
"Taro?" Řeknu trochu trochu vysokým hlasem, jako by to neměla být pravda. Vběhne dovnitř a skočí mi kolem krku.
"Moc se ti omlouvám Sofie, zmizela jsi mi, měla jsem na tebe dávat pozor, myslela jsem, že tě už nikdy neuvidím a potom jsem tě tady dneska viděla. Už jsem myslela, že je s tebou vážně konec, ale jako bys měla víc životů,"řekne vesele a oči jí jenom září. Pořád překvapeně na ní zírám.
"Byla jsem v dobrých rukou,"řeknu jí a opřu se o sedačku. Mám pocit, že na mě dopadla únava všech těch dní.
"Vím, byla jsi s Constantinem, slyšela jsem o něm, ale teď dole řeší, co s ním bude. Porušil snad všechna pravidla, co mají a porušil i ty pravidla, který neexistujou. Ale udělal dobře, že tě chránil. Doufej, že bude všechno v pořádku,"poví mi a taky se opře o sněhově bílou sedačku.
"Ale co by se mu mohlo stát? Neudělají mu přece nic nebo ne?" Zeptám se veselým tónem a podívám se na Taru. Její mlčení zní ještě hůř než nějaká slova a když odvrátí pohled mám chuť zase začít křičet.
"Taro?" Zeptám se znovu tentokrát vážně.
"Omlouvám se za tohle, domluvil jsem to tak, že teď budeš host v mém domě, ano?" Zeptá se a usměje se jako doopravdy hodný a milý dědeček.
"Cože?" Dostanu ze sebe pouze, protože doted mě drželi tady a teď mám být host.
"Tohle bylo trochu přehnané držet tě tady, teď budeš můj host, dáme tě do pucu, už teď jsi v mém domě, jednou už jsi tu byla, ale teď se musíš chovat přesně podle toho, jak jsem řekl nahoře, jinak bychom měli oba problémy, zavedu tě do tvého pokoje a převlékneš se, ošetří tě a řekni cokoliv bys potřebovala,"řekne a vede mě po schodech nahoru. Mám pocit, že mám otevřenou pusu, proto j zavřu. Před chvíli mě škrtili a teď jsem čestný host. Možná si dopřeju pořádnou koupel.
Projdu podivně bílým domem, všechno je tu doopravdy bílé nebo z mramoru. Ani se to nemlátí jenom mě trochu pálí oči než si na to zvyknu. Otevře dveře do mého pokoje a já se rozhlédnu po velkém pokoji, kde je postel s nebesy, otevřené dveře do přepychové koupelny a další vymoženiny. Trochu zamrkám a posadím se na bílý gauč.
"Pošlu za tebou někoho, kdo ti přinese něco na sebe, myslím, že se nebudete seznamovat,"řekne a trochu šibalsky se usměje. Trochu překvapeně na něj zírám. Nikoho od nich neznám až na Constantina a Lucase. Jestli mi má jeden z nich pomáhat s převlíkáním, tak ho nejspíš prohodím oknem. Když někdo zaklepe na dveře a ve dveřích se objeví roztřepená hnědá hlava otevřu údivem pusu.
"Taro?" Řeknu trochu trochu vysokým hlasem, jako by to neměla být pravda. Vběhne dovnitř a skočí mi kolem krku.
"Moc se ti omlouvám Sofie, zmizela jsi mi, měla jsem na tebe dávat pozor, myslela jsem, že tě už nikdy neuvidím a potom jsem tě tady dneska viděla. Už jsem myslela, že je s tebou vážně konec, ale jako bys měla víc životů,"řekne vesele a oči jí jenom září. Pořád překvapeně na ní zírám.
"Byla jsem v dobrých rukou,"řeknu jí a opřu se o sedačku. Mám pocit, že na mě dopadla únava všech těch dní.
"Vím, byla jsi s Constantinem, slyšela jsem o něm, ale teď dole řeší, co s ním bude. Porušil snad všechna pravidla, co mají a porušil i ty pravidla, který neexistujou. Ale udělal dobře, že tě chránil. Doufej, že bude všechno v pořádku,"poví mi a taky se opře o sněhově bílou sedačku.
"Ale co by se mu mohlo stát? Neudělají mu přece nic nebo ne?" Zeptám se veselým tónem a podívám se na Taru. Její mlčení zní ještě hůř než nějaká slova a když odvrátí pohled mám chuť zase začít křičet.
"Taro?" Zeptám se znovu tentokrát vážně.
hej....je to díl od dílu lepší!!!!:) tyjo sem napnutá, kdo to k ní přišel... a Constantin je charakter...těším se až bude má zvědavost ukojena!!! :) krásný to je