close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

6./KONEC MÉHO DRUHÉHO JÁ 6.část

12. února 2008 v 22:50 | Lentilka |  Kniha Vyvolených
"Nevím, co by s ním mohli udělat, neměli by mu ublížit, na to je pro ně moc důležitý,"řekne a pokusí se mě tím trochu uklidnit. Nenápadně schovám můj amulet na krku hlouběji pod tričko. Tohle by mohlo znamenat další problém. Už tak jich má dost. Mám samotné srdce amuletu, to neměla ani ta strašně mocná Sofie přede mnou, která mě vlastně zachránila.

Přijmu oblečení a trochu se zarazím nad tím, co to je. Čekala jsem něco, co jsem tu měla naposledy, čistou bělost. Dostanu ale džíny a jenom bílé tílko. Mám pocit, že všechno tady by mělo být bílé, ale když se podívám na Taru a její jedovatě zelené kraťasy a žluté tílko, ten názor zase vyvrátím. Podívám se na sebe do zrcadla a kdybych neměla bledé kruhy pod očima, vypadala bych snad jako vždycky. Jako vždycky předtím, když jsem žila.
"Mohla bys pro mě něco udělat?" Zeptám se po chvíli Tary.
"Jistě,"usměje se přívětivě a rozčepíří si ještě více její krátké mikádo.
"Došla bys do Constantinova bytu a přinesla mi odtamtud tu knihu a mojí kabelku. Mám v ní jenom nepotřebný věci, ale je to pro mě něco takovýho jako obrázek normálního světa, když vím, že mám pořád někde věci, co pro mě předtím byli důležité. Vypnutý mobil, klíče, hromadu papírků, prázdnou peněženku a lesk na rty,"vyjmenují je a sama pro sebe se usměje, kolik nepotřebných věcí sebou pořád tahám. I teď, když mi jsou k ničemu.
Tara zmizí a já si lehnu na obrovskou postel. Povlečení musí být nejspíš hedvábné, leskne se a člověk by po něm mohl sklouznout zpátky na zem. Zamuchlám se pod peřinu a zavřu oči. Můžu slyšet kroky, které se občas ozvou, když někdo projde kolem mého pokoje. Když se dostanu do takového polovičního spánku vyruší mě hlasitá rána. Mám pocit, jako by něco velkého spadlo na zem a roztříštilo se. Položím nohy na chlupatý, samozřejmě bílý, koberec a rozhlédnu se po něčem, co by mohly být boty. Když nic nenajdu rozhodnu se prozkoumat to bosa.
Na chodbě je ticho a za dveřmi nemám žádnou dvoumetrovou gorilu, která by mě hlídala. To potěší. Pomalu se plížím chodbou až k dlouhému zábradlí z kterého vedou schody. Přikrčím se dolů a podívám se mezerou mezi zabradlím dolů. Spatřím zrovna nějaká záda, které zmizí ve dveřích. Taky si všimnu rozbité porcelánové vázy, která stála na skleněném stojanu vedle dveří. Tady byl ten rachot. Rychle seběhnu dolů a postavím se do chodby, které vede kousek od dveří. Jsem schovaná ve stínu, ale kdyby někdo přišel chodbou to téhle haly, tak na mě určitě narazí. Napnu uši a snažím se rozpoznat, kdo se tam s kým hádá. Poznám ten ledový hlas, který musí patřit šéfovi těch špatných, teoreticky i šéfovi Constantina. Taky slyším Constantina. Ten sakrasmus a ironie se nedají přeslechnout ani zaměnit. Pokaždé když se mnou takhle mluví, mám pocit, že jsem idiot a jen pár slov a jsem vytočená.
"Lžeš nám, neposloucháš, podvádíš a chceš jí svěřit do své péče? Musel by ses mi konečně podvolit, abych to udělal,"říká ten hlas nekompromisním prohnaným hlasem. Takže se mnou se teď obchoduje? Nejspíš se začnu cítit ještě míň méněcenná než doteď.
"Ale no tak, víš, že já tě poslouchat nebudu, tak hluboko neklesnu,"řekne Constantin kousavě. Divím se, že pořád žije. Nejspíš měl na mála, protože třísknou dveře a já v tu chvíli ztuhnu a snažím se přirůst k té zdi. Naštěstí ten dotyčný jde na druhou stranu. V místnosti byli jenom dva a Constantin to není. Nechtěla bych abysme se střetli tváří v tvář. Naposledy, když jsem ho viděla škrtil mě a neplánoval přestat. Umí si vytvořit respekt. Tvrdě a smrtelně, ale stejně.
"Proč jsem si myslel, že zůstaneš v pokoji a budeš moc zbabělá toulat se po domě a odposlouchávat cizí rozhovory? Promiň moje chyba, zapoměl jsme, že to jsi ty,"řekne znovu ale tentokrát pobaveně. Vrátím mu úšklebek a nejprve se rozhlédnu po místnosti než se odlepím od stěny.
"Nebudete na mě dělat žádný pokusy jako se dělají na zvířátkách, že ne?" Zeptám se opatrně.
"Ne, promiň, ty bys chtěla?" Zeptá se a pobaveně mu zacukají koutky i když se snaží držet vážnou tvář.
"Jste šílenci, musím se radši zeptat,"odpovím mu a rozhodím ruce na obranu.
Když se přikloní blíž ke mně, jenom o krok ustoupím. "Máš kvůli mě velké problémy?" Zeptám se váhavě. "Nic, co bych nezvládl,"řekne a znovu nasadí ten jeho úsměv. Udělám k něco krok blíž a už se téměř dotknu jeho rtů, když řekne něco dalšího, "chtějí mi zakázat vstup do domu." Znovu od něj ustoupím a jenom překvapeně řeknu "Cože?" Což není tak duchapřítomné, ale dostatečně výstižné.
"Chtějí mi zakázat chodit sem a tebe tu chtějí držet, jestli se o tebe budu moc zajímat udělají to,"řekne a zašklebí se. Popojde ke mně o krok blíž.
"Měl by ses o mě přestat zajímat,"řeknu a znovu ustoupím.
"Cože?" Řekne a tentokrát ho vážně překvapím.
"Normální vztahy nejsou dramatický a lidi si je přikrášlujou, já bych ráda uvítala normální vztah,"řeknu naštvaně.
"Měl by sis mě přestat všímat, alespoň tam, kam může kdykoliv někdo přijít,"řeknu mu a setřesu jeho ruku z mého pasu.
"Tady není nikde pořádné soukromí, můžu s tebou odletět na Měsíc?" Řekne ironicky a já se na něj místo odpovědi zašklebím.
"Já vážně chci, abys měl přístup do tohodle domu,"zaškaredím se na něj a proklouznu kolem něj. Vrátím se zpátky do svého pokoje a natáhnu se na pohovku. Takže co teď? Po nekonečné době, která mohla trvat pár hodin nebo pár minut se rozrazí dveře a Tara vpadne dovnitř. Hodí mi knížku i mojí kabelku a já se na Knihu Vyvolených šťastně podívám. Zpátky u mě.
"Jak vypadala Sofie, když za tebou přišla?" Zeptám se Tary než zmizí pryč. Ona mě zachránila, ona ví kdo jsem a kdo jsem měla být.
"Připadala mi smutná, měla strašně smutný pohled, kdybych si měla představit zlomeného člověka, tak by to byla ona. Ale zároveň se mi zdála i odhodlaná a hlavně vytočená. Nevím, co v té knížce je, ale nebude zase tak důležitá, jak vypadá. Sofie věděla, co dělá, ale nejsem si jistá, jestli to všechno promyslela dobře. Nevím, jeslti naplánovala to, že přijdeš o schopnosti, možná to celé nedomyslela do konce,"řekne mi zamyšleně a zmizí ve dveřích. Taro vážně si mi pomohla, teď abych si přečetla rovnou poslední stranu knihy ne? Položím knihu dál od sebe než mě ta touha přejde. Potom jí znovu otevřu tam, kde jsem skončila. Na místě, kde jsem se s tou Sofii střetla. Stalo se téměř to samé, skončilo to stejně?

Jdeme do plavecké haly. Takováhle sekta by si mohla vymyslet lepší místo na setkání. Někdo spadne do bazénu a co potom? Sejdeme dolů do suterénu, kde mě postaví před shromáždění lidí. Když muž, co mě přivedl řekne "Našel jsem jí, tohle je Sofie,"okamžitě se ke mě vrhnout dva muži a jeden mi přiloží nůž na krk. Netuším čeho chce docílit, Stačil by jediný pohyb, abych byla volná. Možná by stačila jenom jedna myšlenka. Muž s tak temnýma očima přijde, až ke mně a mě z jeho očí zamrazí. Můj tip, to bude ten zlý. Zabloudím očima do davu, ale nenajdu nikoho, koho znám.
"Dobře, jsem Sofie, kterou hledáte, kterou jste unesli a drželi v blázinci, kterou jste dopovali a zblbli a věřte mi, nejsem v dobré náladě. Báli jste se mě a teď říkám, puste mě,"řekne hlasem, který prostoupí celou místnost. Samotnou mě z tónu mého hlasu zamrazí. Zní jakobych nepocítila ani osten strachu, ale ten strach tam je.
"Pusťte jí,"řekne ten ledový hlas a sám pro sebe se usměje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Andreica Andreica | Web | 13. února 2008 v 14:22 | Reagovat

Teda. Je to pěkné. Jsem zvědavá, jak to Constantin nakonec vyřeší;)

2 Kate Kate | 13. února 2008 v 21:31 | Reagovat

heeeeeeeeej!!!! to je naprosto užasný!!!!!! jsem napnutá jak ta nejnapnutější struna a strašně se těšim na pokračování!!! :)

3 kimy kimy | 21. února 2008 v 9:39 | Reagovat

Příběh tý druhý Sophie mě začíná opravdu zajímat!! POKRAČOVÁNÍ!!!!!! :)))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama