close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

7./NĚKDY STAČÍ LÁSKA 1.část

21. února 2008 v 22:57 | Lentilka |  Kniha Vyvolených
Četla jsem knihu pořád dál a dál a bála se, že nebudu moci skončit. Chtěla jsem vyhodit každého, kdo vejde. Až na jednoho. Když tiše jako duch vklouzl dovnitř a já si ho všimla, až když cvaknul, trochu vyděšeně jsem sebou trhla.
"Co tady děláš?" Zeptala jsem se šeptem, ale už jsem slyšela to nadšení v mém hlase. Dopadl vedle mě na gauč a vzal mojí halvu do dlaní, aby mě mohl políbit. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a zavřela oči. Cítila jsem, jak pomalu usínám i když jsem v posledních dnech, vlastně od té doby, co nejsem doma, zavírali oči a zmáhala mě příjemná únava.

"Vyprávěj mi něco,"zaškemrala jsem trochu rozespala jako malé dítě, protože jsem chtěla slyšet jeho uklidnující hlas. Nevím proč, ale doopravdy mě uklidňoval. Byl jako ukolébavka.
"Předtím na tom shormáždění, ten morous mluvil o pánu Virtutes. Co to mělo znamenat?" Zeptala jsem se zvědavě a poslední slovo jsem přehlušila dlouhým zívnutím.
"Nejsem si úplně jistý, říká se, že to znamená Ctnost a jelikož jsou to ti dobří, čestní, tak proto se jim přezdívá takhle. Někdy se setkáš ale s jinými označeními, které už nejsou tak hezké. Tohle mělo od toho podle tebe morouse být spíš urážka,"řekne tichým hlasem a já cítím, jak mě s každým tím slovem víc a víc zmáhá spánek.
"Těm zlým se taky nějak přezdívá?" Pronesu tiše a rozespale.
"Ano,"pronese tiše a na chvíli se odmlčí. Už mám pocit, že znovu nezačne mluvit, ale začne. Až po chvíli mi dojde, že on má být vlastně s těmi zlými. "Říká se jim Mors nebo vždycky něco na ten způsob. Překládají to jako nemoc, jako smrt. Není to nic dobrého,"řekne pomalu a rozvážně.
"Nemám tě nechat spát?" Uslyším najednou jako bych doopravdy na chvilku usnula.
"Ne, ne, je mi takhle dobře,"řeknu hned skoro ještě ze spaní a zabořím se do jeho náruče a znovu zavřu oči.
Zdá se mi sen. Jsem teď ta stará Sofie se schopnostmi a cítím jejich moc. Je to jako kdybych pohnula rukou a vedle mě by mohl vypuknout požár. Cítila jsem tu moc. Kolem mě jako by se míhal můj starý život a já do něj chtěla zoufale zpátky. Viděla jsem svoje prázdné místo ve škole, cestu parkem, kudy jsem si to zkracovala domů i opuštěnou postel. Viděla jsem osamocenou mámu, protože táta s námi už dávno nežil. Odešel od nás když mi bylo pět a já cítila skoro za svojí povinnost nevyptávat se na něj. Teď mi bylo líto, že nemůžu být doma. Že nemůžu dát tu moc pryč. Věděla jsem, že tohle je ta věc, kterou moje moc nedokáže. Ne zatím a oni mě ani nenechají odejít domů. Odted to bude jako ve vězení odkud nemůžu utéct, protože moje moc je jako moje klec.
Ucítila jsem na svojí tváři slzy a pomalu se probouzela. Slzy byly skutečné. Někdy se mi ze spánku stávalo, že jsem křičela nebo brečela, ale bylo to jenom vyjímečné. Teď jsem slzy cítila skoro po každém probuzení. Trochu překvapeně jsem zamrkala, když jsme zjistila, že Constantin tady pořád je. Spala jsem mu v náruči jako děťátko. Ruce obtočené okolo jeho krku. Všimla jsem si mokré skvrny na jeho tričku.
"Brzy se to zlepší, oni si pro tebe přijdou a odvedou tě domů,"promluví tiše Constantin a já mu věnuji nechápavý pohled.
"Teď jsi oficiálně pouze člověk a lídě taky zařídí, aby ses dostala domů. Není to jenom na dobré a zlé, na Vertutes a Mors, ale jsou mezi námi i lidé, kteří o nás ví. Slyšel jsem tu ženu před chvíli dole. Má velmi silný hlas,"řekne a shrne mi pár vlasů z obličeje.
"Musím jít, někdo jde nahoru,"omluví se a zmizí ve dveřích tak rychle, že to sotva postřehnu. Rychle si rukávem utřu zbytek slz a čekám, jestli někdo zaklepe. Doopravdy chvíli po něm zaklepe někdo na dveře a dovnitř strčí hlavu Tara. Měla bych v tomhle domě víc poslouchat okolní zvuky.
"Měla bys jít dolů,"pobídne mě s úsměvem a já vyskočím a bez váhání jí nasleduji. Nic jiného na práci stejně nemám.
Dole mám pocit, že jsem se dostala do nějaké hádky. Na sedačce sedí ten muž, ten nejvyšší Virtutes, a dohaduje se s nějakou ženou. Oba se na sebe mračí a každou chvíli jeden z nich něco odsekne. Nechápu, proč se mě to týká.
"Kdo to je?" Šeptnu směrem k Taře a ta se záhadně usměje.
"Nejsou jenom zlý a dobří mezi námi, tohle je zástupkyně vás, lidí,"odpoví tajemně a šťouchne do mě loktem. Znovu si zaraženě ženu prohlédnu. Co ona by tady mohla dělat? Jsem člověk, ale právě mě tu drží trochu jako rukojmí. Ta žena má vyčesané blonďaté vlasy a dlouhé umělé nehty. Nevypadá na někoho, kdo by mě mohl zachránit. Ne od nich.
"Sofie? Jsi to ty?" Zeptá se zvučným hlasem a postaví se a natáhne ke mě přívětivě ruku.
"Jsem to já,"pronesu tiše a zarazí mě její železný stisk a sebejistý úsměv.
"Právě jsem tady s bělouchem diskutovala na téma, proč jsi tady zavřená, mám pocit, že by ses měla vrátit ke své rodině, už tak jsme ti toho způsobily hodně,"pronese tichým veselým hlasem.
"Nech toho, Katerino, nedala jsi mi na vybranou, takže souhlasím,"odpoví muž podrážděně a trochu se zaškaredí.
"Krása, takže to vypadá, že se za pár dní vrátíš domů,"téměř vykřikne Katerina a radostně vyhodí ruce do vzduchu. Trochu se mi z té zprávy zatočí hlava. Takže se všechno bude měnit.
"Měla by sis jít odpočinout, Sofí, já s bělouchem zatím proberu detaily a přijdu za tebou, nevypadáš moc dobře,"řekne a pokusí se o uklidňující úsměv. Téměř jako robot se znovu otočím a vyjdu nahoru do pokoje. Tara mě celou dobu následuje. Když za sebou zavře dveře skočí mi radostně kolem krku.
"Úžasná novina, že jo?" Řekne veselým hlasem a směje se.
"No to je teda novina,"řeknu a pokusím se o slabý úsměv, ale moc se mi nepovede.
"Myslím, že bych si vážně potřebovala lehnout,"rozmyslím se po chvíli a lehnu si do postele, zatím co se Tara vypaří. Nejdřív to, že Constantin se mnou nebude moct být, ale teď, když budu volná, tak snad bude všechno fajn ne? Mohlo by.
Když někdo zaklepe na dveře neodpovím. Bude to ta žena, Katrina. Po chvíli se dveře otevřou sami a já se jenom na posteli posadím. V obličeji musím vypadat jako zombí. Možná mi zůstali zbytky z mé bývalé moci, ale cítím, že tohle bude mít nějaké velké ale. Ale, které se mi nebude líbít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Andreica Andreica | Web | 23. února 2008 v 14:34 | Reagovat

Fakt super. Constantin je miláček;). Jen ten konec. Dokážeš mě dost napínat, tak má tahle Sofie schopnosti nebo ne?? Jsem natěšená jak bába na důchot, tak rychle, rychle pokráčko. Jinak, nechceš spřátelit?;)

2 Kate Kate | 23. února 2008 v 15:51 | Reagovat

je to fakt docela dost napínavý!!! :) jinak souhlasim, že Constantin je zlato!!! :) těším se na pokráčo

3 Nat Nat | 23. února 2008 v 16:42 | Reagovat

¨Je to zlato ale tipla bych že se může vrátit, když zapomene na tenhle svět a na všechny v něm,Constantina nevyjímaje... Jde o to jestli obrazně nebo fakticky s pomocí nějakého VV:).

4 kimy kimy | 26. února 2008 v 7:57 | Reagovat

Dobrý, akorát se začínám děsit toho ale!! :)))

5 Anička Anička | Web | 3. března 2008 v 17:15 | Reagovat

přihlaš se do SONBu na www.opici-ulet.log.cz

pravidla: Po dobu trvání soutěže nesmíte měnit desing blogu

Soutěžě typu ,,hlásni pro mě a dostaneš diplom" nejsou tolerovány, pokud něco takového uvidíme, končíte!

I TY MÁŠ ŠANCI!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama