close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Lovestory 2

17. února 2008 v 19:31 | Lentilka |  Story
Trochu sentimentální pubertální jednoduché.

Vytáhla jsem si tu nejkratší sirku. Udržela jsem v sobě naštvané zakletí. Teď je to na mě.
Andrea se na mě trochu ublíženě podívala,ale další dvě kámošky úlěvně vydechly, když věděly,
že ony nemusí. Byla to sázka, sázka o lásku.

Když jsem byla ve škole pokusila jsem se ho párkrát nenápadně potkat. Dařilo se mi skvěle. Do pár dní
už o mě věděl, potom to šlo jako po drátkách. Bylo otázkou chvíle dostat na něj číslo a odeslat sms. Dalo by se o mě říct,
že jsem byla skvělá. Usmívala jsem se, prostřednictvím té udrbanější společnosti jsem o něm zjistila všechno, co jsem
potřebovala a k němu se doneslo, že se o něj zajímám. Všechno to bylo perfektně promyšlené. Jmenoval se Lukáš a
chodí s naší nejprotivnější "kamarádkou". A Andy do něj byla dlouho trochu zblázněná, proto teď tohle. Cíl byl připravit
jí o něj.
Sraz jsme měli v mojí oblíbené bagetárce. Vtipný bylo, že jsem si ho, až do té doby, kdy mi ho Andy ukázala nevšimla.
Postupem času jsem si všimla, že vypadá dobře, má v sobě nějakou jiskru. Obvykle si takovýhlech kluků všímám sama.
Nebyla jsem ani nervózní, červenat jsem se přestala už v dětství. Martina, Andy a Sára seděli vedle u stolu a snažily se tvářit
nenápadně. Už jsem je živě viděla, že jak otevře dveře vybuchnou smíchy. Andy možná naštvaně protáhne obličej.
Otevřeli se dveře a on vešel. Trochu se oklepal a spadl z něj sníh. Zvědavě jsem se naklonila na stranu a pozorovala, jak se venku chumelí. Konečně pořádný sníh, už bude za pár dní prosinec. Jak jsem se nakláněla, až k té poslední štěrbině ve dveřích za sněhem, ztratila jsem rovnováhu. Ozvala se hlasitá rána, jak si židle posunula a já tvrdě dopadla na zadek. Pomalu jsem zvedla pohled a před sebou viděla Lukáše, jak špatně skrývá pobavený pohled.
"Bodla by se otázka - Jsi v pořádku?-"řekla jsem provokativně a posadila se zpátky na židli. Od vedlejšího stolu jsem slyšela jakoby tiché dávení a chrochtání, takže jsem přesně věděla, že se všechny tři lámou smíchy. Všechno šlo nádherně, seděli jsme tam skoro dvě hodiny a pokaždé když jsem se podívala na holky už vypadaly z toho čekání otráveně, ale já jsem se zatím docela bavila. Pořád tam byla taková zeď rezervovanosti přes kterou jsem ho neplánovala pustit. Pořád tu bylo to, že jsem to na něj jenom hrála, ale stejně, byla jsem, sakra, dobrá herečka. Jenomže nakonec přišel šok. Přímo od něho. Myslela jsem, že se dohodneme na další schůzce. Ledová sprcha.


"Moc dobře se s tebou povídá, ale stejně se nemyslím, že bysme mohli bejt kamarádi."řekne mi s milým úsměvem a já pouze šokovaně otevřu pusu. Vstane a rozloučí se. Zmizí venku v té chumelenici. Pořád překvapená se podívám na holky a ty se tváří stejně jako já.
"Co teď?"zeptám se jich bezradně.
"Jdi za ním! Jdi za ním!"říká jedna za druhou a zmateně mávají rukama ke dveřím.
"Na to zapomeňte"odfrknu si a pomalu se otráveně zvednu. Takhle mě ještě nikdo neodkopl.
Všechny se rozejdeme domů a já otráveně sedím v teplácích a tričku před televizí. Vážně mě naštval, ne protože mě zrovna on odkopl i když to posílilo účinek, ale že mě prostě někdo odkopl jako bych nebyla nikdo. Když mi zazvoní telefon vylekaně sebou trhnu. Volá mi Lukáš a já asi 5 vteřin usilovně přemýšlím jeslti to vzít. Rozhodnu se pro ano.
"Vylez před tvůj panelák, Moniko"ozve se tam jeho hlas.
"Cože?"zeptám se jako by ke mě ještě plně nepřišel význam těch slov.
"Pojď ven!"promluví do telefonu a zní vážně pobaveně.
Je to otázka chvíle než na sebe hodím pořádné oblečení a oči přejedu černou linkou. Venku už stojí u vchodu a vypadá jako sněhulák. "Chtěl jsem se jenom omluvit, jak jsem se dneska choval. Obyčejně nejsem takhle netaktní."řekne hned na úvod. "Jaký to mám štěstí."zabručím si spíš pro sebe. "Měl jsem dneska vážně špatnej den a povídalo se s tebou dobře, jenom, nemám žádný důvod proč bysme se spolu neměli bavit, ale stejně..."řekne a jeho oči vypadají jako Rudolfovi, oči našeho retrívra, když prosí o jídlo.
"Dobře, já se pokusím chovat se víc jako já. Taky jsem nebyla zrovna ve svojí kůži."řeknu pobaveně.
Holky mi gratulují a jsou nedočkavé jako před Vánoci, které se také blíží. Ve škole s Lukášem nemluvím a když ho potkám tak ho pouze nenápadně pozdravím, protože nestojím, aby jeho holka něco zjistila. Jinak jsme spolu každý den. Až pozdě zjistím, že se nějak dostal přes tu zeď, která tam měla stát a teď po ní není vidu ani slechu, a kdybych se začla chovat znovu podle ní bylo by to podezdřelé. Začínám se i bát, že to za chvíli nebude jenom kamarád. Holky mi fandí, hraju svojí roli výborně, ale netuší, že tu roli nějak nechci dohrát až do konce. Taky jsem pořád víc a víc přesvědčená, že se mi to nepovede. NIkdy o "ní" nemluvíme, ale nikdy se nepřestane chovat jako něco jiného než kamarád. Připadám si jako v začarovaném kruhu do kterého jsem dobrovolně vlezla a sama v něm teď dobrovolně trpím.
Týden do Vánoc a holky jsou už netrpělivý. Pořád plánují, co mám udělat, aby jí nechal, aby tamto a toto. Já jenom přikyvuji, ale stejně neplánuju udělat ani jednu věc.
"Proč něco prostě nepodnikneš sama?"nevydrží to jednou Andy a zeptá se mě.
"Vždyť zkouším!"bráním se..
"Nemyslím štěněčí zamilovaný oči a tak podobně, prostě buď suverení jako na začátku!"řekne mi a zkoumavě si mě prohlídne. Mám pocit, že jí piju krev čím dýl se s ním bavím a taky tuším, že ona něco ví. Nechám to plavat, tohle je život a ne žádná zamilovaná pohádka.
Ještě ten den s ním jdu ven. Jsme na hřišti a už je tma, z nebe padají velké vločky a já po Lukášovi hodím jednu kouli z čerstvého prašanu. Oplatí mi to a za chvíli už ležím ve sněhu. Jsem celá od sněhu a zaslechnu povědomé "Ahoj" Zvednu hlavu a uvidím kousek od nás stát Andy. Její obličej nic neříká a pouze mi kývne a jde dál. Chci se zvednout a třeba zmizet, ale to už na mě přistane další sprška sněhu. Zapomenu na ní a bráním se i když už skoro není co, protože cítím, jak sníh roztává za krkem. Tady to přijde. V hlavě mi zazní slova, ať už konečně něco podniknu. Nedělám to pro tu blbou sázku, ale pro sebe. Sama potřebuji zjistit, na čem jsem!
Nakloním se k němu a políbím ho. Napjatě čekám, co bude dál. Cítím jak mi ledové vločky na obličeji roztávají. Když mi polibek vrátí málem se zalknu radostí. Může to trvat pár sekund nebo minut, ale vyruší nás zavibrování jeho mobilu. Lukáš sebou cukne jako by si teprve teď uvědomil, co dělá. To že má holku a jestli jí opustí a tak jsem vyhrála a budu toho moc nechat. Ale nenechám. Nechci.
Přečte si tu sms a chvíli jenom tak zadumaně hledí na mobil. Potom se na mě zkoumavě podívá. Už jenom z toho pohledu poznám, že je něco špatně. Takhle se na mě nikdy nepodíval, takový pohled jsem nikdy u nikoho snad neviděla. Místo aby mi něco řekl mi podá jeho mobil. Stojí tam "Dost hry, sladké vítězství. Proč Moniku dál trápit? Vyhrála sázku, dostala tě i když máš holku, teď jenom otázka, kdo by se měl stydět?" Pomalu mu vrátím mobil zpátky.
"Co to má znamenat?"zeptá se tiše.
"Řekni mi, že to není pravda a já ti budu věřit."řekne mi tiše a já se na něj jenom smutně podívám.
"To nejspíš mluví za všechno."řekne tiše, zvedne se a odejde. Hledím na jeho záda a proklínám toho, kdo to napsal. Nemusím chodit daleko. Andy je jediná, kdo o sázce ví a kdo nás teď mohl vidět. Nejspíš poznala to, co ostatní ne, protože prožívá to podobné a bylo toho moc. Stejně jí to neomlouvá, jenom z části. Protože to byla sázka a já to zkazila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Andreica Andreica | Web | 18. února 2008 v 16:22 | Reagovat

Teda, to je vážně smutný :'(.....Nevím jak bych se zachovala, být na jejím místě, ale určitě bych se snažila tu sázku nějak vysvětlit..

2 Markot Markot | Web | 18. února 2008 v 19:22 | Reagovat

Hezký, ale smutný.  Já bych do tý sázky ani nešla...

3 Kate Kate | 18. února 2008 v 21:47 | Reagovat

achjo....:( krásný ale smutný

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama