----------------------------------------------------------
Katherina se posadí vedle mě na postel a přátelsky se usměje. Teď bych v ní dokázala vidět přítelkyně, ale čekám dál. Protože její úsměv měl být uklidňující. Měl být, protože se mi chystá říct něco, co se mi nebude líbit. Tohle není žádná nadpřirozená schopnost. To je pouze můj talent. Dokážu vycítit to, co se lidé snaží skrýt. A ona je doopravdy dobrá herečka.
"Zítra si sbalíš věci a pojedeš domů. Rychleji to nezařídím,"řekne a v jejích hlase je slyšet pýcha, že to tak dobře zvládla. Mohla by být v tomhle všem nová. Chová se na to. Stále nic neříkám. Věřím, že přijde moje děsivé ale.
"Má to ale jeden malý háček,"zaškaredí se jako školačka, kterou nachytaly na záchodech při kouření. Pořád mlčím.
"Nesníš o nás nikomu nic říct, jediná zmínka, která uteče ven a my se to dozvíme. Neměla by ses s nikým z nás stýkat, ne často, neměla bys o nás mluvit,"rozpovídá se a já si téměř úlěvně oddechnu. Tohle bude jediný problém?
"V pořádku, už se sem stejně nikdy nechci vrátit,"odpovím jí klidnějším hlasem. Chvíli mlčí a čeká, jestli se na něco nebudu chtít zeptat. Už se zvedne k odchudu, když mi něco dojde. Napadne mě další otázka.
"Co Constantin? Zachránil mi život, bude ho moci vidět?" Zeptám se a snažím se, aby se můj hlas nechvěl nervozitou.
"Nemůžeš ho vidět, kohokoliv od nás bys mohla, ale jeho ne. Ten bídák zlej, znáš ho, ten s tím ledovým nepříjemným hlasem, se snaží Constantina přetáhnout na svojí stranu. Neměla bych ti to říkat, ale nechci abys měla nepříjemnosti. Probírali jsme to a jestli se s ním budeš vídat, víme, že by se snažil pořád držet od toho kam patří dál, jeho nesmíš vídat,"odpoví trochu zachmuřeně jako by se bála, co jí provedu.
"Co by mi mohli udělat?" Zeptám se trochu podrážděně.
"Možná jsem se špatně vyjádřila, tobě by nemohli udělat nic, jsi pod mojí ochranou, ale on se vzpírá tomu kam patří, nepřej si vědět, co by mu udělali, nechci to vědět, když se vzpírá, tak ho nechají a budou se ho snažit ovládnout, ale jestli to potrvá moc dlouho, dopadne to s ním zle, nech ho jít holčičko,"řekne mateřským hlasem.
Nenechám jí domluvit a vstanu. Mám pocit, že jsem překvapivě v klidu, ale když uvidím svoje ruce, jak se celé třesou zamítnu to. S kamenným výrazem kolem ní projdu jako bych jí ani neviděla. Sejdu dolů a slyším za sebou jenom její kroky. Nepokouší se mě zastavit. Mám z ní pocit, že ze mě má strach.
Vejdu do kanceláře ze které slyším hlasy. Najdu toho, koho jsem hledala. Jsou tam oba páni. Světlo a temnota. Dobro a zlo. Sladký a slaný. Oba si mě překvapeně měří, jeden zlým a druhý zkoumavým pohledem.
"Potřebuji si s vámi promluvit,"řeknu bez stopy strachu v hlase na ty ledové oči. Pán Mors. Pán smrti. Zlý vládce. Když za mnou spatří tu ženu trochu se mu projasní tvář jako by pochopil.
"Jděte ven, všichni, až na tebe Sofí,"řekne tak nepřátelským tónem, až mi naskočí husí kůže. Posadím se před něj do křesla a čekám dokud neklapnout dveře.
"Už to víš, co sis taky myslela, přijdeš a odejdeš i s někým koho se snažím dostat k sobě? Už jen chvíli a podlehne, jenom ho někdo nesmí podporovat v tom, aby to udělal. Ty,"promluví ke mně a jeho oči jsou ledovější než kdy předtím.
"Nemůžete mi zakázat ho vidět, nemůže ho nutit být někým kým nechce,"řeknu ale můj hlas už není tak jistý.
"Donutit lidi k tomu, co chci je moje nejsilnější vlastnost,"odpoví mi s úsměvem.
"Takže odejdeš a necháš ho napokoji?" Napoví mi ale nezní to jako otázka i když vysloví otazník.
"Co když ne?" Zavrčím tentokrát a zatnu pěsti, aby neviděl jak moc se mi třesou ruce.
"Láska," odfrkne si jako by to bylo něco odporného.
"Když už ho neuvidím, slíbíte mi, že mu neublížíte?" Zeptám se váhavě a přikrčím se v křesle protože po mojí otázce se mu v očích objeví blesky.
"Nebudu s tebou uzavírat žádné dohody,"zavrčí znovu, ale všimnu si, že zaváhá než to řekne.
"Řekla bych, že nemáte na vybranou stejně jako já, jestli zůstanu s ním, nemáte šanci dostat ho k sobě, když odejdu, nesmíte mu ale ublížit,"řeknu rozhodným a pevným hlasem. Jeho oči by mě propálily, kdyby mohly. Chvíli je ticho a já už slyším jeho odmítavý tón.
"Dobře, odejdeš a už ho neuvidíš, nebudeš s ním mluvit,nic, já si tě pohlídám Sofí,"souhlasí se mnou ledovým hlasem. Otočí se ke mně zády a já rychle vstanu a vyjdu z pokoje. Když dojdu do pokoje cítím ve svých očích slzy. Dívám se z okna na to, jak venku sněží a snažím se přestavit, jaké to bude žít zase svůj život. Ale ztratit něco z tohodle se mi taky nechce.
Někdo zaklepe na dveře a já neodpovím. Ať je to kdokoliv, tak odejde. Nemám v plánu Constantina hned vidět, netěším se na to, co budu muset udělat. Dveře cvaknout a otevřou se. Stále stojím zády ke dveřím. Constantina nikdy nezajímaly moje plány.
"Sofie?" Ozve se za mnou jeho hlas přesně jak jsem čekala.
O šest měsíců později
----------------------------------------------------------
Teda, chce se mi brečet nad chudákem Constantinem, je mi líto Sofie, že musela udělat takovéhle těžké rozhodnutí,.....jsem zvědavá, co bude za těch 6 měsíců;)