close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

7./ NĚKDY STAČÍ LÁSKA 3.část

9. března 2008 v 11:59 | Lentilka |  Kniha Vyvolených
Vešla jsem do malé tiché kavárny. Sedla jsem si do nejtemnějšího koutu tak, abych viděla na dveře a vlastně na celý lokál. Byla jsem trochu paranoidní, no od té doby, co jsem si všimla, že mě sledují. Líbilo se mi, že nikdo nemůže vidět na co se kouknu. Zapnula jsem připojení na internet a začela znovu hledat. Cokoliv. Nějakou zmínku o něčem podezdřelém. Po tom, co jsem se vrátila domů jsme se přestěhovali. Jenom kousek od našeho velkého města do ještě většího města. Šla jsem znovu do školy, znovu jsem začínala od začátku. Ale nevadilo mi to, byla jsem ráda, že nemusím nikomu nic vysvětlovat. Nikdo se neptal. Aféra se zmizelou dívkou, která byla zapletená v podivné události tady neexistovala.

Všechno jsem tam nechala, jenom vzpomínky se táhly pořád se mnou. Proto jsem teď hledala jakoukoliv stopu po Constantinovi. Byla jsem si jistá, že kdyby zmizel nějaké noviny by to otiskly. Přece jenom to všichni z nich byli lidi a museli žít svoje normální životy. Doufala jsem v to. Když jsem slyšela zaskřípání otevřených dveří podívala jsem se, kdo přišel. Ten někdo by nebyl tak zvláštní. Byl to prostě jen takový ten typ podivného týpka. Měl na hlavě černý klobouk stylově nakloněný k jedné straně. Kalhoty na něm jen tak tak drželi. Prostě normální kluk. Byl by, kdyby mě už pár dní, možná měsíců nesledovali.
Čekala jsem, že mě někdo občas zkontroluje jeslti nejsem s nikým z nich v kontaktu, hlavně s Constantinem, ale nečekala jsem, že na to budou čekat tak vytrvale. Někdy mě napadlo, že oni mě nehlídají, že jenom čekají. Ale já jsem s nikým od nich neměla nic společného. Teď už ne. Mohla bych tvrdit, že jsem se skoro vzpamatovala z toho všeho, z toho dobrodružství. Že jsem to znovu začela být já, jako předtím. Ale teď jako by se to všechno vracelo. Přišli oni a vzpomínky se vrátily a byly znovu čerstvé. Nechápala jsem, co po mě chtějí. Proto jsem tady a hledám, co se stalo. Čtu každou zprávu, všechno z mého bývalého domova, ale nic se nestalo. Něco muselo rozhoupat tenhle běh událostí.
Číšnice ke mně přišla i s mojí kávou, kterou jsem si objednala a položila jí přede mě. Nevšímala jsem se jí, až dokud jsem nenadzvedla hrnek a neobjevila pod ním malý papírek. Opatrně jsem ho rozložila s rukou před monitorem, takže to stále vypadalo jako bych si četla něco na internetu. Stálo tam jenom jedno slovo. Nic víc. Toaleta. Tak trochu jsem pochybovala o tom, že by tohle byla past. Jsem v kavárně plné lidí. Jsem v obrovském města pozdě odpoledne. Tohle není past a jestli to není past, tak je to něco jiného. Napadl mě jenom jeden člověk, který by mě musel tajně vidět. Měla jsem pocit, že mi srdce vyskočí z krku jak najednou začelo bušit. Rychle jsem tu myšlenku zavrhla, složila papírem do dlaně a pomalu vstala. Šla jsem pomalým krokem k toaletám.
Když jsem se s Constantinem rozešla, vlastně jsem ho odehnala. Věděla jsem, že kdybych mu řekla, že budou hlídat, aby se se mnou nesetkal, že mu to bude jedno a že to poruší. Tušila jsem, že by se o svůj život nezajímal tolik, proto jsem to za něj musela udělat já. Když jsem mu oznámila, že je nechám hlídat to, aby se mnou nemluvil, myslela jsem si, že mi to ani neuvěří.
"Constantine, někdy si prostě nemůžeme vybrat to, kam máme patřit. Já patřím někam jinam a ty bys měl přijímout to, kam patříš ty,"řekla jsem mu a viděla jsem tolik nepochopení a hořkosti v jeho očích. Nechápal, proč jsem obrátila a najednou mu říkám, ať se přidá k těm zlým. Já věděla, že mu to zachrání život. A já mu ho vezmu jestli se mnou zůstane.
Otevřela jsem dveře a vešla do malé místnosti, když se za mnou dveře s klapnutím zavřeli trhla jsem sebou. Otočila jsem se a věděla přesně, kdo přede mnou stojí. Přesně jak jsem si nechtěla přiznat, ale přesně jak jsem tušila.
"Constantine, co tady děláš?" Zašeptala jsem tichým naštvaným hlasem. Dokázala jsem potlačit tu vlnu emocí. Možná ne na dlouho, ale teď mě přepadl vztek, že za mnou přišel i když jsem ho odehnala. Chránila jsem ho.
"Lhala jsi mi, oni sledují nás oba, ale proč by to dělali, když mají hlídat jenom mě,"řekl zahořkle a já měla pocit, že ten hlas nepoznávám. Nepoznávala jsem tu hořkost a zatrpklost, ale poznávala jsem ten hlas.
"Ty mě sleduješ?" Zavrčela jsem a odvrátila od něj oči, protože jsem se do nich nemohla dívat. Nedokázala bych jim tak dlouho lhát.
"Sleduju je,"řekl tak tichým hlasem, že jsem měla jenom pocit, že jsem to slyšela.
"Řekni mi, o co tady jde?" Zeptal se znovu a tentokrát jeho hlas zněl přívětivěji.
"Vůbec nevíš o co tady jde,"odpověděla jsem mu s podmračeným výrazem. Vůbec nevíš, že se tě snažím chránit. Nevíš, co by se stalo, kdybysme zůstali spolu. Znala jsem dva jeho osudy. Ten se mnou předtím, věděla jsem, co se tam stalo, proč jsem se vrátila. Vrátila jsem se, abych mu zachránila život. Teď jsem to nesměla zkazit.
"Měl by ses smířit se svým osudem, měl by jsi zkusit žít svůj život, nech ten můj na pokoji,"řekla jsem ty samé slova jako tenkrát v tom pokoji. Řekla jsem je s takovou nenávistí, teď i předtím stejně. Divila jsem se, že jsem toho schopná, ale zároveň jsem tu nenávist chápala. Byla čistá a nefalšovaná. Byla k němu, protože se mi snažil hatit plán a dával svůj život všanc. Tohle byla jediná věc, kterou jsem na něm nenáviděla. Nic víc bych mu s takovou nenávistí říct nedokázala, ale stejně jako předtím i teď ho ta slova i nenávist zarazila. Věřil mi to a ublížilo mu to stejně jako předtím. Znělo to totiž jako kdyby mi na jeho osudu nezáleželo. Spletl se. Záleželo mi na něm víc než na sobě. Proto bylo moje utrpení vedlejší před jeho životem.
"Sakra vypadni, hlídají mě, abych s tebou nemluvila,"zavrčím na něj a chci projít ven, ale stále stojí ve dveřích a ani se nehne. Teď stojím těsně u něj a oba se nevzájem měříme očima. Nevím, kdo z nás víc vydrží.
"Myslíš si, že když mě mají sledovat a přitom já dokážu sledovat je, když jeden z nich stojí přímo vevnitř téhle kavárny a hlídá tě, já mu přitom projdu pod nosem a on o mě ani nezavadí pohledem, myslíš, že nedokážu najít způsot jak si s tebou nepromluvit?" Zeptá se a v jeho hlase je slyšet arogance. Tohle už poznávám, tenhle namyšlený tón hlasu používá pořád stejně.
"Myslíš, že bych to nedělala, kdybych nechtěla? Co se kdy změní? Chceš slyšet, že tě chci ze svého života pryč už podruhé? Dobře,"řeknu vytočeně a strčím do něj, ale ani se nepohne. Nadechnu se, abych mu to řekla, ale předběhne mě.
"Ale ty to nemyslíš vážně,"řekne a usměje se na mě tím vševědoucím pokřiveným úsměvem. Naštvaně přimhouřím oči. "Jeslti se nevrátím, přijdou si pro mě,"zavrčím naštvaně. A znovu do něj strčím, tentokrát chytne moje ruce a stále je drží. Ani se nesnažím se mu vyškubnout, stejně by to nemělo cenu. On je silnější než já. Větší než já. A nedokážu mu tak přesvědčivě lhát jako sama sobě.
"Dneska bys neměla chodit spát, protože večer mi to řekneš,"řekne znovu tím arogantním tonem a pustí moje ruce.
Už otevírám dveře, když řekne, "Měla bys nosit ten přívěšek, dokáže ochránit."
"Nerada se vracím k vzpomínkám,"řeknu pomstichtivě, protože najednou jako by byl vůči mým slovům imuní. Když znovu dosednu na sedačku, všimnu si trochu zkoumavého pohledu toho kluka, který předtím vešel. Jeden z nich stojí přímo vevnitř téhle kavárny. Tohle bude on. Možná ho můj upřený a vytočený pohled přiměje podívat se jinam. Vstanu a vyjdu z kavárny. Neotočím se, jsem si jistá, že já bych si nevšimla Constantina, který mě sleduje. V tomhle měl pravdu. Je až moc dobrý v tom, co dělá. Proto ho oni chtějí, proto jim ho musím nechat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Andreica Andreica | Web | 9. března 2008 v 14:36 | Reagovat

Ach jo, to je tak smutné :(. Já chci, aby byli spolu ;)

2 Kate Kate | 10. března 2008 v 18:04 | Reagovat

já taky... :( je to smutný :'(

3 kimy kimy | 11. března 2008 v 8:08 | Reagovat

Smutný, ale zároveň krásný :)) Constantina mám čím dál tím víc ráda :)))

4 Andreica Andreica | Web | 22. března 2008 v 15:52 | Reagovat

Pokráčko?? Už se ho nemůžu dočkat, nenapínej nás tak...

5 Lentilka Lentilka | Web | 23. března 2008 v 11:35 | Reagovat

dobřee dneska by mělo bejt další:-)

6 Andreica Andreica | Web | 23. března 2008 v 18:03 | Reagovat

SUPEEERRRR!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama