Když jsem večer ulehala do postele bála jsem se zavřít oči. Měl pravdu, sledují mě. A pořád něco chtějí. Něco hledají. Možná našli věc, kterou hledali, jenom nebyli schopni si jí odnést. Odpoledne jsem se vrátila domů a našla jsem na mojí staré šparkovnici tmavé kruhy. Otevřela jsem jí a amulet ležel pořád na stejném místě. Jenom od něj se nesly tmavé šmouhy. Někdo se ho snažil sebrat. Někdo zlý nebo dobrý, ale byl to někdo od nich. Člověku by neublížil. Chrání mě a chrání i sám sebe. Teď už vědí, že ho mám. Mám samotné srdce jednoho amuletů a není tak těžké spojit si od jakého amuletu.
Než položím hlavu na polštář ujistím se, že jsou hlavní dveře zamčené a okno pevně zajištěné. Stejně nejspíš neusnu. Překvapí mě, že za chvíli už o sobě nevím. Ale pořád je to ten lehký spánek a když zmateně po pár hodinách otevřu oči uvidím sedět na židly tmavý stín. Trhnu sebou a zmateně na ten stín mžourám. Snažím se v tom najít obrysy plyšáka nebo něčeho, ale potom se ten stín pohne.
"Co tady chceš?" Zavrčím a můj hlas zní i mě cize.
"Řekl jsem ti, že přijdu a myslíš si, že mě zavřené okno zarazí? Myslíš si, že zrovna mě zarazí to, že bydlíš v druhém patře?" Zeptá se znovu, ale je to ten typ otázky na kterou ani nečeká odpověd.
"Myslela jsem, že pochopíš, že jsem nechtěla aby jsi přišel,"zavrčím znovu. Tentokrát nepřijde odpověd hned, ale je tu jenom to ticho. Mám chuť natáhnout ruku a držet se ho, ale nemůžu. Protože potom bych se jenom těžko pouštěla.
"Chápu proč to děláš, věř mi, že je mi to líto, ale musím to udělat, snažím se tě jenom chránit. Potom z tvého života zmizím nadobro,"řekne a já v tom hlase slyším to, co jsem tolikrát viděla v jeho očích. Bolest a lásku. On ví, proč to dělám? Ne, určitě neví.
"Constantine, nic nechápeš,"pozvzdychnu si a nejradši bych si vrazila facku za svojí sobeckost a malou vůli. Ale nedokážu tady jen tak sedět a nechávat ho pořád trpět. Můžná může vědět proč to dělám.
"Chápu tebe, nemůžeš být se mnou když chceš žít normální život, chápu tě a hned co tě nechají napokoji zmizím,"řekne tichým hlasem a já mu věřím, že by to udělal. A najednou ho chápu proč je tady i přes slova, která jsem řekla. Nemůže mě nechat jen tak odejít. Odehnat a odejít je o tolik snaží než jenom stát a dívat se na záda odcházejícího. Nechci ho nechat odejít.
"Kdybych si měla vybrat mezi tebou a normálním životem vyberu si tebe,"připustím tenkým hlasem a čekám na jeho reakci. A tou je ticho.
"Nechci aby sis vybírala, nechci ti brát tvůj život,"řekne znovu tím sebejestým hlasem, ale je tam znát nejistota. Už neví, proč to dělám.
"Dělám to, protože se tě snažím chránit,"zašeptám a natáhnu ruku, aby mě mohl chytit. Jeho stisk je nejistý a nevěřícný. Pomalu se přesune ke mně na postel.
"Před čím mě chceš chránit? To ty jsi tady ta, která pořád potřebuje zachraňovat,"řekne se smíchem v hlase.
"Uzavřeli jsme dohodu, když se s tebou nebudu vídat nechají tě žít,"přiznám po chvíli ticha.
"Oni vědí, jak jsi pro mě důležitá, ale ty to nejspíš nechápeš,"zavrčí ale je to spíš vztek směřovaný na ně než na mě.
"Láska je pomíjivá,"zašeptám ale můj hlas už se pomalu vytrácí. Rychle mrkám očima, abych zahnala slzy.
"Nemůžu po tobě chtít, aby sis vybrala mezi mnou a tvým životem, chci se jenom ujistit, že tě nechají napokoji,"zašeptá a pohladí mě po tváři.
"Constantine,"začnu pomalu ale hned mě přeruší.
"Zakazuju ti jenom uvažovat nad tím, že by sis mohla vybrat,"začne ale položím mu ruku na pusu, aby konečně ztichnul.
"Constantine, já už jsem si vybrala,"řeknu a můj hlas zní skoro pohřebně. Pomalu pustí mojí ruku a vstane. Chvíli mlčí a potom jenom tichým hlasem dodá "Já už pro tebe sám vybral normální život, nemusela jsi se rozhodovat," a jeho hlas zní překvapivě spokojeně. Jako bych udělala něco, co čekal. Jako by mu to konečně začelo vycházet podle plánu.
"Vybrala jsem si tebe,"zavrčím na něj naštvaně. Pořád dělá všechno za mě, i moje rozhodnutí.
"Sofie, zbláznila jsi se? Tohle nemůžeš myslet vážně,"šeptá naštvaně a drží moje ramena a já jenom čekám, kdy se mnou začne třást.
"Pozdě,"zasměju se a on mě pustí.
"Nezaručím ti, že se budeš moci vrátit, že to bude bezpečné, nic,"řekne váhavě.
"Já to vím, už jednou jsem to prožila,"odpovím a mám chuť vypláznout jazyk.
"Jsi si jistá?" Zašeptá váhavě.
Skoro jsem zapoměla ten pocit, když mě vlastně drží jenom vzduch a já se snaším k zemi. Kdybych se měla vrátit, tak mě máma nejspíš zabije. Nechala jsem jí dopis, od minule jsem se alespoň v tom zlepšila. Teď nasednu do auta, které stojí zaparkované o pár ulic dál. Uvelebím se na sedačce a poslouchám tiché vrnění auta. Odkdy má auto? Dobře, otázky potom.
Rozjede se až moc rychle a vykličkuje z naší čtvrti v pár minutách. Za chvíli se ocitneme na ulici, která směřuje k našemu starému městu. Trochu mě bodne osten vzpomínek. Z mého předchozího starého života. Teď už totiž ta nejhorší vzpomínka, která bolela nejvíc zmizela. Ta teď sedí vedle mě a já se cítím v bezpečí a v klidu. Po půl roce konečně jednou v klidu. Ale vzpomenu si na to, co bylo ještě předtím. A to by nešlo vrátit ani kdybych doopravdy chtěla.
Po chvíli rychlé jízdy se otočím a spatřím kousek za námi světla. Když se nás drží půl hodiny i když kličkujeme po vedlejších ulicích, které vedou kolem hlavní a ty světla tam pořád jsou začnu být trochu nervózní. Constantin si toho všimne a jenom se usměje.
"Sledují nás, už docela dlouho,"rejpne si a podá ke mně otevřenou dlaň. V ní leží můj amulet. Jeho. Náš. Pomalu si ho nasadím na krk a znovu jako vždy cítím to sálavé teplo a sílu. Sundala jsem ho, protože pokaždé když jsem ho měla byli vzpomínky na Constantina o to intenzivnější. Bylo to propojení s ním. Cítila jsem jeho sílu a teď jsem cítila i hromadu zla. Vědi jak jsem pro něj důležitá, ale podcenili jak je on pro mě. Láska je pomíjivá. Přesně tohle jsem mu řekla a byla to pravda. Ale co není?
"Co teď uděláme?" Nevydržím to jako první a zeptám se.
"Vrátíme se zpátky do sídla, mám přátele, kteří nám pomůžou. A přesvědčíme radu, aby nás nechala napokoji,"odpoví v klidu.
"Když odmítnou?" Položím otázku, která je pravděpodobná.
"Přesvědčíme je,"odpoví znovu v klidu a pokrčí rameny.
Až teď si uvědomím kolik se v něm nashromáždilo zla a nenávisti, zahořklosti. Jednou mi řekl, že jsem pro něj světlo, že ho držím pořád dobrého. Nevěřila jsem tomu, ale věří tomu on i oni. Nejspíš na tom bude trocha pravdy. Kdyby byl Constantin zlý, ale opravdu zlý. Naskočí mi husí kůže a zatřesu se. Vím jaký by byl kdyby byl na straně dobra, ale děsí mě představa na stranu zla. A on se pořád drží někde mezi. Přijde čas, kdy si bude muset vybrat. A já ho nejspíš budu podporovat na stranu zla. Protože předtím, ho strana dobra zničila. Vzala mi ho a já si nejsem jistá, proč bych se vracela, kdybych to neměla změnit. Třeba ta zlá strana, ale pořád by byl tady se mnou.
Náádhera!!! Nemohla jsem se dočkat! :o)