close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

7./ NĚKDY STAČÍ LÁSKA 6.část

10. dubna 2008 v 20:43 | Lentilka |  Kniha Vyvolených
Teď mě čekalo něco jako zkouška ohněm. Klepaly se mi ruce a snažila se nemyslet na nejhorší. Za chvíli dosednu dole na židli v té velké síni, kde se všichni sešli a budu se muset tvářit statečně. Teď ale jenom sevřu ruce do pěstí. Vzpomenu si znovu na ten večer, kdy jsem tu šílenou knihu minulosti spálila. Bylo toho v ní přišil moc. Byl tam kousek mého já, který se už nikdy nestane a bylo tam moc bolesti. Podstatné bylo, že byl Constantin nadobro pryč bez šance na návrat a bylo to jeho volbou. Vybral si to, že se bude vzpouzet a nepřidá se ke zlu. Bylo to kvůli mě a já tam stále měla svoje schopnosti. Ke zlu jsem se přidala já. Byla jsem jako posedlá a nedokázala jsme se ani podbrat na nose bez mojí moci. Bylo to pro mě jako droga.

Snažil se mi otevřít oči. Být se mnou a já ho držela za ruku, ale nedokázala jsem pro něj být v ten okamžik pro něj. Byla jsem pryč. Nechci moje schopnosti. Naučila jsem se je nenávidět, protože mě dělali jinou a namyšlenou. Byla jsem odhodláná bojovat jenom s tím, co mám teď. Bojovat jako člověk a za nic ho už neztratit. Souhrně jsem tam všechno podělala já. Proto jsem se vrátila zpátky na začátek a snažila se to napravit. A teď jsem v tom znovu až po uši. Znovu v bryndě.
Dosedala jsem na těžké křeslo. Constantin seděl naproti mě, ale bylo to tak daleko přes ten velký stůl. Cítila jsem se odevzdaná napospas a sama. Vedle mě seděl podivný strašně vysoký muž s holou hlavou. Měl na sobě tílko a jeho paže byly potetované až po zápěstí. Z druhé ruky seděl další hrůzostrašný muž, ale ten byl malý a možná i děsivější, protože měl takový prázdný a s mhouřícíma očima děsivý pohled. Měla jsem pocit, že se v mojí židly krčím a tak jsem se narovnala a jenom nenápadně svírala opěradla tak moc, až jsem měla bílé klouby.
"Můžeme začít?" Pronese mocným hlasem pán dobra, Virtutes. Ani tohle mě moc neuklidní. Je to pořád dobro a zlo, ale já jsem pořád člověk a to znamená - Nevěř ani jednomu z nich.
První promluví oba z pánů. Je to vysvětlení téhle sešlosti. O jednom člověku má rozhodnout celá rada, teprve teď mi dochází, jak musí být důležitý. Kvůli nikomu by se tohle nemělo stát, všichni mají být natolik slabý aby se sami poddali. Tohle vyčtu z očí některých, kteří tady sedí a propalují Constantina. Předtím jsem ty pohledy nechápala, teď tam vidím obdiv.
Po chvíli jako by spadla bomba. Přestanu se orientovat, protože zavládne chaos. Každý se natahuje k tomu druhému a šeptají si. Je to najednou takový hluk a se mnou nikdo nemluví. Nikoho nezajímá, co bych mohla říci já. Teď nejsem uvažují, co se bude dít dál. Nebojím se toho, že se usnesou na tom, že mě prohodí oknem a nechají tam. Bojím se toho, že řeknou, že Constantin musí na špatnou stranu. On by tam totiž nešel. Musela bych ho přesvědčit a toho se děsím ještě víc. Nevím, co bude potom. Nechci ho ztratit, jestli přejde, ale budu radši, když bude žít a bude zlý. Tenhle názor se mnou nejspíš zdílet nebude. Tak moc se odpojím od toho dění tady, že sebou cuknu, když se muž vedle mě postaví a hlasem, kterým umlčí všechny promluví.
"Proč je tady ta dívka? Nepatří nikam, patří k lidem, ale je to jenom člověk. Neměla by vidět všechny tyhle obličeje a neměla by se učastnit tohodle rozhovoru,"pronese a většina tváří souhlasně přikývne a já zblednu. Možná mě prohodí oknem.
"Jsem pro to, aby jí Julie vymazala pamět. Jenom naše obličeje a taky aby její mysl držela odpoutanou od této rady, dokud neskončí, kdo je pro?" Zeptá se a většina lidí zvedne ruku. Zvedla bych jí sama, ale moje ruce pevně svírají opěradla a já se nedokážu skoro pohnout. Snažím se pořád sedět vzpřímeně a jenom otáčím hlavu po zvedajících se rukách.
"Julie?" Pronese někdo a já čekám nějakou ženu, která teď vstane, ale zpod židle o které jsem si myslela že je prázdná vykoukne malé děvčátko. Má dlouhé zářivě blond vlasy a velké modré oči. Upře na mě zrak a pákrát zamrká.
"Julie, přestaň,"zavrčí Constantin a těká pohled ze mě na ní. Já ale nic necítím, ale jako hypnotizovaná zírám do jejích očí. To jediné, co cítím je strach a naplnění tím, ať necítím bolest. Jsem docela ráda, že se toho nemusím účastnit. Je to trochu psychicky vyčerpávající. Pořád zírám do těch jejích modrých oček a začíná se mi točit hlava.
"Nemůžu,"pozvzdechne si po chvíli a nakloní se na stůl a pořád na mě zírá. Já od ní nedokážu odtrhnout zrak.
"Jak, nemůžeš?" Zeptá se nechápavě někdo a já stále držím zrak u té malé holčičky. Jako by teď neexistovala nic jiného.
"To znamená to, že to neudělám, protože nechci, ne proto že bych to nedokázala,"zavrčí jako pes a vztekle vyskočí ze židle a vyběhne z místnosti.
Ten muž vedle mě se na mě otíčí a po chvíli, co na mě zírá mě popadne za rameno a zvedne mě do stoje. Vyděšeně na něj zírám a připadám si jako hadrová panenka. Jenom že ve stejný okamžik co jeho stisk drtí moje rameno zase povolí. Ten muž s obrovskou ranou dopadne na stěnu místnosti a já se otočím na Constantina. Přesně jak jsme čekala stojí s napřeženou rukou proti muži a v očích má nenávistný výraz.
"Constantine, přestaň,"pronesu k němu tichým hlasem a jeho pohled se spojí s mým. Nevím, co čeká, že chci dělat, ale ruku pomalu stáhne a jenom přikývne. Je to spíše kývnutí pro něj než pro mě. Nechápu, co čeká, ale já pomalu odsunu židli a postavím se naproti tomu muži, který teď vytočeně zírá po místnosti. Přistoupím k němu o něco blíž. Jsou u něj skoro na půl metru a tichým hlasem, tak aby ho neslyšel nikdo jiný mu pošeptám "Zkus mě uhodit, použij na mě svojí moc, ale ne na někoho jiného tady v té místnosti." V očích mu zajiskří pobavené jiskřičky a natáhne ke mně ruku. Nedotkne se mého hrdla a já ucítím slabý výboj ve svých rukou. Jako bych sáhla na elektřinu, ale jenom na velmi malý náboj. Teď už na nás zírá každý v místnosti a každý musel poznat, co mi dělá. Protože náboj se zvětšuje a já začínám cítít bolest. Čekám, kdy muž zase odletí, protože ho nechá Constantin proletět, ale nic se neděje. Zírám na toho muže a čekám, kdy bude bolest tak veliké, že začnu křičet. Nadávám sama sobě, proč to dělám. Ale je tu takové nutkání. Neodbytný pocit.
Bolest je už téměř nesnesitelná a ve stejném okamžiku poleví. "Nedokážu to,"zašeptá nevěřícně ten muž a já mám pocit deja vú. Co se to tady všem sakra děje? než se stihnu rozkoukat, než to stihne vůbec někdo, Constantin mě popadne za ruku a odtáhne dveřmi pryč. Drží mě za ramena a hledí mi do očí jako by tam něco hledal. Ale já nevím, co hledá. Nevím teď vůbec nic. Cítím se jenom neuvěřitelně prázdná.
"Sofie, tos byla ty. Uvědom si, žes měla mít neuvěřitelnou sílu. Mělas mít moc před kterou se klepe každý. Tys měla být ta, která sjednotí úplně všechny a mělo ti k tomu stačit jediné slovo. Myslel jsem si, že v tobě něco z toho zůstalo, tohle prostě nezmizí samo. Oni ti nic neudělají, protože nechtějí. Nedovolí si udělat ti něco, protože když na tebe použíjí svojí moc, je to jako když se utkají vaše duše a oni se té tvojí leknou. Teď musíš jít pryč, nevím jestli je dobře nebo špatně, že na to te´d přijdou, ale neměla by ses toho účastnit, to byl od začátku špatný nápad,"vychrlý na mě Constantin a já jenom překvapeně zírám. Potom se slabě a pobaveně usměju. "Jdi nahoru a lehni si, jsi vyčerpaná,"pobídne mě a pohladí po tváři. Na chvilku zavřu oči a potom se zhluboka nadechnu.
"Ne, zůstanu s tebou. Mohla bych získat postavení, které nám může v téhle situaci pomoc,"řeknu pevným hlasem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 anefkaa anefkaa | Web | 10. dubna 2008 v 20:53 | Reagovat

Doobře ty!!

2 Andreica Andreica | Web | 10. dubna 2008 v 21:50 | Reagovat

Hej...mazec...teda...takže Sofí má moc...tak to se těším na pokráčko;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama