close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

8./ZPĚT 1.část

16. dubna 2008 v 22:13 | Lentilka |  Kniha Vyvolených
Pomalu dolehnu na polštář a oči už mám zavřené. Cítím se unavená a polámaná. Tam dole, myslela jsem, že každou chvíli omdlím, ale držela jsem se. Držel mě ten strach a nejistota, kterou jsme vyvolala já. Vlastně se nic nezměnilo, bylo to to, co předtím. Hromada hlasů, pár hádek a nenávist. To všechno bylo tam dole. Taky usnesení na tom, že se zítra rozhodne co se mnou. Nevím, jak to myslí, ale nechci to ani moc poznat. Chtějí přijít na to, co a kdo jsem zač. Jsem jenom člověk se špetkou moci, která mi zůstala. Nechte mě v klidu umřít sakra.

Naskočí mi husí kůže a zatřesu se. Uvědomím si, že jsem usnula a vzápětí se probudila. To, co mě probudilo bylo to, že nejsem v mém pokoji sama. Než stihnu ale aspoň otevřít oči, tak ucítím pod krkem něco studeného a ostrého. Nemusím otevřít oči abych nevěděla, že je to nůž. Tep mi vyskočí nahoru a já zatnu pěsti, abych nezačela křičet. Strach by mi to ani nedovolil.
"Půjdeš s námi,"zavrčí na mě někdo ze shora a popadne mě za ruku. Vleče mě za sebou jako kus hadru pořád dolů. S ubívající teplotou si uvědomím, že jsme došli někam dolů do sklepa. Posadí mě na židly. Někdo mi necitelně sváže ruce a já se snažím rozkoukat kolem sebe. Co se to sakra děje?
"Zmizíš odsud a nikdy se už neukážeš, nikomu kdo tady dnes byl, nikomu, kdo tě zná. Rozumíš?" Zeptá se mě ostrý mužský hlas někoho, kdo stojí ve stínu a já mu nemůžu pohlédnout do očí. Je to hlas velitele, někoho, komu není radno odporovat. Jenom němě zakroutím hlavou. Tohle bych ani nedokázala, ale podstata je, že nechci. Než stihnu dokončit pohyb, přistane mi na tváři tvrdá pěst. Je to jeden z mužů, který dnes seděl u toho stolu a nedíval se na mě mile.
"To nezvládnu, ani kdybych chtěla,"řeknu tichým hlasem a popadám dech. Ono se řekne jedna rána, ale ono to není nic, co se dá přejít jenom tak. Přilétne další rána a potom jedna do břicha. Zatmí se mi před očima a mám pocit, že možná kolem sebe vidím nějaké hvězdičky. Cítím v puse krev a jak celé moje tělo naříká pod ranami.
Když znovu otevřu oči, všechno je jinak. Je to trochu zmatené, ale mám pocit, že ležím v posteli. Chci se posadim, ale od boku mi vystřelí prudká bolest a já znovu dopadnu na postel. Potom si uvědomím tu teplou dlaň na mé tváři a i ruku, která drtí mojí dlaň. Otevřu slepené oči a podívám se na Constantina. Sedí nade mnou a hladí mě po obličeje. Zadívám se mu do očí jako tolikrát a znovu celým mým tělem projede ostrá bolest. Utře mi z koutku rtů krev a znovu se na mě starostlivě podívá. V tom pohledu něco je. Něco ve mě je. Je to jako číst knihu, zanechává vě mě pocity a události, ale žádné obrazy. A já už i teď vím, že se to znovu nepovede. Že ho znovu zničí to, co ve mě pořád je. Moje moc, která měla být pryč tady pořád je a připravuje se k tomu, aby se probudila. Čím blíže jsem k Vyvoleným, tím více se probouzí. Čím více jsem s ním, tím jsme silnější a on taky. A tím větší je jeho odhodlání nepoddat se zlu, ale zároveň se s naší společnou silou zvyšuje lákavost zla.
Ten příběh, co bude teď bude jiný. Já nebudu zlá. Ale budeme oba bojovat za to, aby nás nechali být. Budeme bojovat dlouho a nebudeme ani čas na štěstí. Ale oni ho nedostanou. Protože on se otráví mojí krví. Krví člověka, dobra i zla. Znovu odejde. Nevidím tváře, cítím jenom pocity a události. A znovu to bude mít špatný konec. Vracet se znovu na začátek toho všeho a snažit se pro nás vytvořit dokonalou budoucnost je zbytečné. To nemá šanci na úspěch. Odpoutám se od jeho očí a s námahou rozepnu přívěsek, který se mi houpe na krku. Jsem si jistá, že tohle je jedinečné spojení. Můžu cítít jeho pohled i jeho bolest a omluvy i bez toho, aby je vyslovil. Protože tohle nás spojuje. Teď mi to sjede po krku na postel a já se na něj znovu podívám. Rychle a nechápavě mě políbí na čelo a hledá v mých očích to, co chci udělat.
"My dva nemůžeme být šťastní spolu,"řeknu slabým hlasem a pohladím ho po tváři. Neposedná slza mi uteče z oka, protože se tak nerada loučím s tou tváří. Pamatuju si na první dny po tom, co jsem se odstěhovala a už ho neviděla. Pokaždé když jsem na něj vzpomínala se mi třásly ruce a já se cítila prázdná a sama. A já vzpomínala často, moc často. Neměla jsem se k němu vracet, ale láska je sobecká. Nechtěla jsem trpět, když mě prosil o to, abych se k němu vrátila. Nedokázala jsem se k němu pořád otáčet zády a odhánět ho od sebe i když jsem chtěla být u něj.
"Něměl jsem za tebou chodit, já vím, neměl jsem chtít, aby jsi šla se mnou, omlouvám se, je mi to tak líto,"řekne tiše a obejmě mě. Odtáhnu se od něj a znovu ho pohladím po tváři.
"Víš, proč jsem se předtím vrátila? Abych tě zachránila, ale já tě ničím. Nemůžeme být spolu,"zašeptám tiše a tentokrát se slzy spustí naplno.
"Sofie, tohle není tvoje chyba,"zašeptá a pohladí mě po vlasech.
"Je, za tohle co se děje můžu já, ale můžu to i napravit,"zašeptám a v mém hlase je tolik odhodlání. Posadím se na postel o obejmu ho. "Můžu všechno napravit, můžu ti vrátit normální život,"zašeptám mu do ucha a stisknu ho tak pevně, až se bojím, že nebude moci dýchat.
"Nedělej to, nemáš takovou moc. Nechci žít bez tebe, chci zůstat tady a teď, nikomu už nedovolím, aby ti ublížil,"řekne a přitiskne mě k sobě. Mám pocit, že moje oči jsou bezedné studně. Pořád pláču.
"Musím to udělat, pro tebe. Pro nás,"zašeptám a pevně zavřu oči. Pořád cítím jeho vůni i objetí, ale mám pocit, že celý svět už se točí. Možná za to může tolik odhodlání, možná jeho pevné objetí, ale cítím, jak se všechno mění. Jiskra mojí moci se změnila v plamen a jako by se vrátila v plné síle. Je to jako zapálit benzín. Ta jiskra pomalu padala k zemi a teď dopadla. Když znovu otevřu oči cítím jenom chlad a samotu. Už je tu znovu. A on tady není.
Vím, že mám jenom chvíli než se rozplynu a splynu s mým pravým já v tomto čase, ale teď se rozeběhnu. Je to jako můj svět. Jako by se mi všechno podvolilo. Constantin tady už nepatří mezi Vyvolené. Už je to pouze člověk, který nemá poněti o nějaké síle nebo něčem podobném. Tohle je to, co jsem stvořila a cítím, že moje nohy mě sotva nesou. Mám pocit, že omdlím, ale nejsem si jistá, jeslti bude pořád jedno moje já žít, když tohle teď zmizí. Ale na tom stejně nezáleží. Záleží jenom na tom, aby byl on šťastný.
Změnila jsem jeho osud a teď ho uvidím. Jde přímo naproti mě. Má na sobě jenom košili a vlasy mu roztomile padají do očí. Má v obličeji tolik klidu, nejsou tam ani stopy po vypětí a kouzlech. Už je to pouze člověk. Pomalu projde kolem mě a naše oči se střetnou. Znovu mě zaplaví ta vlna stestku a prázdna, když v jeho očích uvidím to, že mě nepoznal. Stojím tam a on mě míjí. Jenom na kratičký okamžik se naše oči střetnou. Ještě jednou se po mě otočí a potom mi zmizí z očí. Trochu vzlykavě si uvědomím, že začínám mizet. Že moje vzpomínky na něj mizí, ty jeho už zmizely.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Andreica Andreica | Web | 17. dubna 2008 v 9:30 | Reagovat

První komen...super...je to krásné a taaaak smutné:(((. Teda nejsem zastánce dobrých konců, ale tady bych si ho přála, protože oni dva prostě patří k sobě. Jsem zvědavá, kde se Sofie objeví....kdy plánuješ další část?? Ať je co nejdřív PROSÍM!!!!

2 anefkaa anefkaa | Web | 17. dubna 2008 v 16:31 | Reagovat

Uhm, já jsem to nějak nepobrala.... Sakra... :D

3 Deklerace pomoc dětem Deklerace pomoc dětem | 18. dubna 2008 v 14:17 | Reagovat

Prosím vás pomocte dětem v africe pošlete sms "GO 22278867" na tel. číslo 9030950  sms stojí 5kč prosím děti africe deně umírají pomocte jim a pošlete tuto sms děkuji za případné poslání

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama