Trochu roztřeseně se postavím a zjistím, že nepropadnu zemí tak, jak jsem si dřív myslela, že se to musí stát, když jste duch. Cítila jsem pod nohama pevnou zemi, ale moje tělo bylo jako roztřesené. Kdybych jezdila hodinu na kole po kamínkách cítila bych se stejně. Nebo jezdit po neupraveném povrchu na skateboardu. Tahle přesně se třásly moje nohy.
Pokusila jsem se dotknout svého těla, ale projela mi ruka, jako kdyby tam žádné tělo nebylo. Jediné, co jsem cítila byl větší příval tepla. Cítila jsem, jak se mi do očí nahrnuly slzy. Takhle to nemůže skončit. Když se otevřeli dveře a dovnitř vešla máma jenom jsem k ní pomalu šla. Prošla jsem postelí a natáhla k ní ruku. Vůbec si mě nevšimla a šla dál k mojí posteli. Jenom v okamžiku, kdy prošla skrz mě, jsem si uvědomila, že se znovu začela třást a tiše vzlykat. Nevěděla jsem,co mám dělat.
Došla jsem znovu k posteli a pozorovala svoje tělo. Moje víčka se pohybovala jako kdyby se mi zdál nějaký sen, ale jinak jsem vypadala klidně. Byla jsem napojená na hromadu přístrojů a byla jsem nezdravě bledá. Cítila jsem uvnitř sebe život, ale byl to takový slabý odvar toho, jak jsem se cítila předtím. Studené ruce, žádný tlukot srdce, možná jenom ze zvyku jsem pravidelně otevírala pusu. Svého duchařského těla jsem se mohla dotknout a na sobě jsem stále měla to, co v tom obchodě. Seprané džíny a tričko s nápisem "Free life, I am pretty girl" a pod tim rozesmátého smajlíka. Přišla jsem si v něm teď tak trochu divně. Jako bych neměla právo nosit něco takového když už nejsem člověk.
Prošla jsem dveřmi ve stejnou chvíli, kdy se otevřeli a dovnitř vešel doktor. Nebyla jsem si jistá, jestli chci slyšet to, co bude chtít říct. Nejistě jsem se zastavila u dveří, ale ty se vzápětí zabouchly a já zjistila, že stojím půlkou těla v chodbě a další stále vevnitř. Naštvaně jsem dotáhla zbytek těla do chodby, protože mě přímo mučili táhle vzlyky zevnitř. Nevím jak dlouhá doba uplynula od té doby, kdy se to stalo, ale bylo mi to jedno. Dokud nebudu zpátky ve svém těle je mi to jedno. Teď jsem jenom potřebovala něco, co bych mohla dělat, co by mě zabavilo než se nade mnou objeví veliký vysavač a sfoukne mě dovnitř a já budu nucená jít za světlem. Tohle byla moje představa toho, jak to přijde. Čekala jsem to každou chvíli. Ale nic nepřicházelo a já jsem se cítila na pár drobností stejně jako za života. Až na tu věc s procházením věcí.
Četla jsem pár knížek v kterých byli příběhy o lidech, kteří se staly duchem, ale nikdy jsem si nepředstavovala, že je to možné. Měla jsme pocit, že naše duše, když odejde z našeho těla, bude pro naší mysl nevnímatelné. Převtělíme se do dalšího života a konec. Tahle představa mého těla nebyla skutečná, ale pořád to byla moje mysl i duše. Nechtěli se rozdělit a já nemohla cestovat dál. To bylo moje vysvětlení. Taky jsem v trochu paralerním světě, takže tady není vzduch a to by mohlo způsob otupění smyslů. Proto dokážu tak klidně uvažovat a neběhat tady po chodbách s křikem. I když by mě nikdo stejně neslyšel.
Po chodbě chodí pár sestřiček a sem tam i někdo cizí, ale jinak je tu klid. Až děsivé ticho. Jsem duch, ale pořád mě děsí ticho a to šero, co tady je. Některé věci se nemění. Po chvíli se zastavím a odvážím se dojít k nějakým dveřím. Strčím skrz dveře hlavu a tělo pořád kouká venku na chodbě. Spatřím mladou ženu, která sedí u postele, ale nevidím, kdo leží v posteli. Zvědavě vejdu dovnitř a zamrazí mě, když si všimnu, že jsem nikoho neviděla, protože na posteli se skoro ztrácí malá blonďatá holčička. Je napojená na přístroj s kyslíkem a její tváře jsem skoro stejně bledé jako její vlasy. Je slyšet pravidelné nadechování a pípání strojů. Chvíli si jí zaraženě prohlížím a potom se znovu nerušeně vytratím. I přes to, že jsem duch chvíli, jsem z jejího těla cítila teplo, které sálalo celou místností. Nikdy jsem si neuvědomovala, jak silně lidé působí. Jako by ta duše a život zářili kolem toho těla. Tohle u mého těla nebylo. Možná protože bylo víc mrtvé a bez duše. Ona se mohla každou chvilku uzdravit. Cítila jsem to.
Nedokázala jsem tam jenom tak stát s živými. Až teď jsem si uvědomila, že je to vážně divný pocit. Vědět, že oni o mě nemají ani ponětí. Vědět, že oni jsou tady ti živí. Vyšla jsem za dveří tak rychle, že mi ani nedošel ten instinkt, který člověka nutí zastavit před věcí. Skoro jsem odbourala ten smysl, ale pořád tu bylo něco, co se ve mě vzpříčilo, když jsem udělala krok do dveří. Ignorovala jsem to. Až v tuhle chvíli jsem si uvědomila, že chci křičet a řvát. Ale nic by se nezměnilo. To jediné mě drželo v klidu. Brouzdala jsem tichou nemocnicí a silou vůle se snažila něčeho dotknout. Vždycky se jim to povede, když chtějí. Stačí se snažit, ale jediné čeho jsem dosáhla bylo, že moje ruka se na chvíli rozvlnila jako pára nad hrncem a to mě vyděsilo natolik, že jsem to znovu nechtěla jen tak zkusit.
Vcházela jsem do všech možných pokojů a šmejdila nemocnicí. Byla tichá, ale jako všude tady panovalo napětí, ale někde i smích a uvolněná nálada. Měla jsem pocit, že mě musí bolet nohy, protože já nikdy nebyla na dlouhé procházky a až když venku byla tma mi došlo, jak dlouho tu musím brouzdat. Jenomže já byla duch. A ti necítí bolest. Mám pocit, že všechny moje pocity a myšlenky jsou nějak otupělé. Možná abych se nezbláznila. A moje tělo jsem cítila ještě méně než pocity. Všechno to mě děsilo, ale ten strach nebyl velký. Byl otupělý a zmatený takže jsem si ho neuvědomovala pořád, jenom převážnou dobu.
To co jsem si po chvíli uvědomila, bylo slabé táhnutí. Když jsem šla za tím, zjistila jsem, že mě to táhne k mému tělu. Ale ať jsem se k němu přiblížila a zkoušela si znovu lehnout do něj, nic se nepovedlo. Bylo bez života a kdybych neslyšela přístroj, který zaznamenával činnost srdce, ani bych nevěřila, že pořád naživu. Necítila jsem z něj nic, co z těch lidí, co kolem mě pořád chodí. Bylo bez života, prázdné.
Teda...ty jsi se rozjela...pokráčko je jako vždy úžasné...jen si nějak nemyslím, že by to brala s tkv klidem, že je duch...no ale třeba už je taková;)