close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

1./Mezi životem a smrtí 3.část

8. června 2008 v 11:23 | Lentilka |  La fin
Nějaká magická nesmiřitelná sílá mě držela. A já jsem si až teď uvědomila tu palčivou jistotu, že nejsem naživu. Bylo to v tu chvíli, kdy mnou prošel muž a ani se neotočil. Celou tu dobu, co jsem se tady toulala jsem se lidem vyhýbala jako by do mě mohli narazit. Ale teď mnou zezadu prošel muž a nevšiml si ani náznaku ničeho divného. A to bylo to, co mě dostalo. Nesnesla jsem to, že mám být neviditelná. Že nemůžu nikoho obejmout, že mě nikdo nemůže právě teď chytit za ruku a podržet. Nikdo neřekne "Je to dobrý, vzpamatuj se, byl to jen sen," nikdo to neřekne.

Celá ta věc mi přišla tragická a místo, kam jsem se nakonec dostala byla malá ordinace se světle fialovýma stěnama. To samo už bylo dost netypické, ale to co mě dostalo bylo to okno s výhledem. Viděla jsem hory a za nimi právě vycházelo slunce. Nebe bylo nafialovělé a nerůžovělé jako ty stěny. Pokusila jsem se chytit a vyšplhat nahoru, ale podařilo se mi to až po chvíli, co jsem tam doskočila. Nechápala jsem, že můžu chodit po povrchu, ale nedokážu se chytit ani uchopit žádnou věc. Tohle bylo taky depresivní.
Stála jsem na okapu a říkala si, že neslyším nic, při dopadu mé nohy. Jistě, jsem duch. Nemám žádnou hmotnost, gravitace se o mě nezajímá. Mohla bych se projít po čemkoliv tenkém, slabém a nejspíš by se nic nezměnilo. Nejspíš. Stála jsem tam opřená o stěnu na parapatu. Za živa jsem to nikdy nezkusila, možná tam byl ten pud sebezáchovy, který jsem teď strčila do kapsy,protože stejně na mě nebylo, co zabít.
Vyrušilo mě otevření dveří a hlas nějaké ženy. Podívala jsem se dovnitř a zjistila, že přišel první pacient i první lékař. Bylo brzo ráno, ale já se nikdy nezajímala v kolik ožívá nemocnice. Brzy. Jak jsem se tak dívala na to slunce, které stoupalo, všechno to na mě dopadlo. Celý tenhle můj neživot. Ani jsem si nevšimla, že mi po tváři padá slza. Bylo jich víc. Měla jsem zamlžené oči a ta hloupá voda mi tekla už i nosem. Utřela jsem si nos do trička a pokusila se přestat brečet. Byly to ty tiché zoufalé slzy. Tiché slzy, tichý pláč.
"Prší?" Ozval se nedaleko ode mě hlas a já sebou trhla tak silně, že jsem málem spadla a sletěla dolů. Zajímavá otázka, co by se mi stalo. Teď jsem se jenom podívala na ten obličej za oknem. Byl to nějaký kluk. Měl nazelenalé oči podbarvené šedě. Hnědé tmavé vlasy mu padaly do očí a on zkoumavě hleděl na mokré cákance na parapetu. Samozřejmě že nepršelo, obloha byla modrá. Potom zvedl pohled ke mně a můj dech, který tu mimochodem nejspíš nebyl, se zastavil. Měla jsem pocit, jako by se podíval přímo do mých očí a potom rychle pryč. Vyděšeně jsem na něj zírala. Moje psycho, že mě nikdo nevidí mě dokonale pohltilo a teď jsem měla pocit, že mě někdo zahlédl. Paranoia.
Otevřel okno a nechal dovnitř proudit chladný ranní vzduch. To jsem slabě cítila. I ten vítr v obličeje. To na parapetu, to byly moje slzy. Nechápala jsem, jak je může vidět. Dokázala jsem je zhmotnit nebo co? Vlastně jsem vůbec nechápala, jak to že jsou teď pode mnou.
Měla jsem pocit, že musím být šílená a že je tohle pořád zlý sen. Jenom nekončil a já se nemohla probudit. Odvrátila jsem pohled od té tváře od okna a snažila se přesvědčit samu sebe, že mě nemohl vidět. Nikdo nevidí. Nespočet lidí prošlo skrz mě, nikdo neslyší, nevidí. Ztratila jsem naději přes všechno to beznadějné bloumaní. Po chvíli jsem zaslechla klapnout dveře a ordinace byla prázdná. Místo toho abych bloumala nemocnicí nebo někde dál, kam jsem se ani neodvažovala jsem seděla na tom parapetu. Den se mi míhal před očima a přede mnou byl západ slunce. Nikdy jsem nedokázala sedět v klidu a nic nedělat. Ale ted byla všechno jiné. Nebyla jsem naživu. Když obloha dostala tmavě modrou barvu a slunce zmizelo úplně zvedla jsem se a prošla do chodby.Překvapilo mě, že chodby ted dostali od oblohy a světla tmavě modrou barvu. Přišlo mi to skoro až magické. Neskutečné. Přesně jako já. Neskutečná a magická. Co mě tady může držet? Proč se prostě nemůžu sbalit a zmizet z toho světa? Tohle je trest za něco? Mrtvá mezi živými. To musí být trest.
"Slečno, můžu nabídnout květinu?" Ozve se za mnou a já sebou prudce trhnu. Otočím se na mladého muže, který stojí přede mnou a natahuje ke mně ruku s tulipánem. Trochu zmateně se rozhlédnu kolem sebe na koho mluví. Nemocnice je prázdná a potemnělá. Trochu zmateně se rozejdu dál a nechám ho za sebou.
"Vážně nechcete?"Ozve se znovu, tentokrát ale vedle mě. Trhnu sebou leknutím a na jeho rtech se objeví úšklebek.
"Ty mě vidíš?"Dostanu za sebe překvapeně a vydechnu to tak rychle, že není slyšet ani mezera mezi slovy.
"Ty mě vidíš?" Odpoví mi stejně a jeho šok je jenom o trochu menší než můj. Kytku kterou mi mával před nosem upustí na zem.
"Mě nikdo nevidí" Řekneme oba sehraně.
"Počkej, počkej, ty jsi mrtvá?" Zeptá se mě a pořád si mě prohlíží jako by tomu nemohl uvěřit.
"Jsem trochu mimo svoje tělo,"zabručím to trochu s jemnocitem.
"Tohle není trochu, ale sakra hodně,"zařve smíchy a já se na něj jenom zamračím. Rozejdu se chodbou dál. Tohle je ten stav, kdy jsem se zbláznila. Potkávám jiný duchy, který se mi smějou na chodbě, že já jsem duch.
"Nech mě napokoji,"zavrčím za sebe, protože neslyším jeho kroky, ale cítím ho za sebou.
"Prosím tě, na tom nic není, prostě si řekni Jsem mrtvá, zopakuj to, ale no tak, do toho. Jsem mrtvá,"opakuje pořád dokola a jde za mnou. Jeho posměšný tón v tom slyším pořád.
"Nebudu tady za tebou pořád lítat, jdu za ostatníma, měj se mrtvolko,"zabručí už trochu naštvaně. Úlevně si oddechnu a trochu zpomalým krok. Musela jsem proběhnout celou nemocnici. Když jsme narazili na nějakou sestřičku ani si nás nevšimla a takhle to bylo s každým. Až teď mi došlo, co řekl. I přes veškerý odpor k němu jsem se rychle otočila a otevřela pusu. Zarazil se a ten mizející obláček se znovu zhmotnil jako by byl živý.
"Co?"Zeptá se a čeká, že znovu spustím snůšku nadávek jako předtím, když mě pořád pronásledoval.
"Kam za ostatníma?" Položím tu otázku, která mě přiměla na něj promluvit.
"Jak dlouho jsi mrtvá? Pět minut, že nevíš nic o tomhle světě?" Odpoví mi posměšně. "Copak si vážně myslíš, že jsme tady jenom my dva? To by možná byla větší sranda, ale ne. Je nás víc,"vysvětlí mi to trochu líp, když se na něj pořád mračím a čekám na odpověď. Teď už se z něj pomalu znovu stává obláček zeleného prachu.
"Počkej!"Zavrčím znovu a máchnu tím oblakem rukou, aby mě pořádně vnímal. Vrátí se mu podoba a jeho tvář vypadá nabručeně. Tře si ruku a trochu uraženě na mě vyjede "Když něco chceš, nemusíš člověka hned mlátit."
"Nemůžeš mě tady nechat, bloumám tady už celý den!" Zavrčím na něj, ale v mém hlase už je znát prohra. Možná radši s ním a někam, kde bude i někdo jiný než tady a sama. Teď se zatváří provinile on. "Promiň, netušil jsem, že je to teprve den. Myslel jsem, že jsi tady schválně sama, protože pořád hledáš šance, jak se vrátit nebo tady jenom ze zábavy strašíš lidi."
"Zavři oči a zkus si představit, že se tvoje tělo rozpadá,"nakáže mi a zopakuje to, když se na něj chvíli jenom nechápavě dívám. Po chvíli oči znovu otevřu, ale nic se nezmění. A on si při pohledu na mě jenom otráveně povzdechne. Znovu zavřu oči a když už mám pocit, že se něco děje ucítím dotyk na svém rameni. Otevřu oči a jeho ruka, která se pomalu i s ním začíná měnit v ten prach mě pustí tak rychle jako by se spálil.
"Budu to brát tak, že jsi to neudělala schválně, protože to vůbec neovládáš, správně?" Zeptá se a mne si dlaň. Trochu nechápavě zavrtím hlavou a znovu zavřu oči. Neleknu se, když ucítím znovu dotyk na rameni i když tentokrát váhavější. Potom jako by moje tělo přestalo existovat. Teda jenom jeho neviditelná stránka. Ted se objeví pocit, že jedu výtahem a zvedá se mi žaludek. Otevřu oči a ocitnu se na jiném místě než předtím. Stojím ve vysoké trávě a zírám na město přede mnou. Jsou tam ohromné budovy a pomalu ho obepíná úplná tma. Není to taková úplná tma, ale přímo můžu vidět, jak ta tma pluje k městu a pomalu ho pohlcuje. Je to jako prach, který můžeme vidět. A potom když tma zmizí a zanechá za sebou noc, se na nebi začnou objevovat hvězdy.
"Pojď, ukážu ti to tady,"řekne a natáhne ke mně ruku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lisa Lisa | 8. června 2008 v 20:56 | Reagovat

Nevím ;o) zatím mi u tohodle příběhu něco chybí, ale zatím se to vyvíjí dobře, těším se na pokráčko

2 Andreica Andreica | Web | 10. června 2008 v 13:57 | Reagovat

NO jsem zvědavá, jaká tam bude zápletka;)

3 kiki. kiki. | 10. června 2008 v 17:31 | Reagovat

Super.. taktéž jsem zvedava na to jak se to dál bude vyvíjet! j

4 Kate Kate | 12. června 2008 v 22:23 | Reagovat

zcela originálně a uplně nečekaně jsem zvědavá!!!! :) .... zatím pěkný...moc

5 Sonnicka Sonnicka | Web | 19. června 2008 v 22:42 | Reagovat

máš tady mocpěkné článečky.....

6 anefkaa anefkaa | Web | 21. června 2008 v 19:29 | Reagovat

Už by to chtělo pokráčo, bobe! :o)

7 Kolda Kolda | Web | 24. června 2008 v 19:43 | Reagovat

to jo! ;o) moc heezkýý! =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama