"Pojď, ukážu ti to tady,"řekne a natáhne ke mně ruku.
"Kdo tady žije?" Zeptám se zmateně a chytím se ho.
"Lidé jako my, duchové,"řekne trochu pobaveně a po prašné cestě mě vede pomalu dolů do města. Přibližujeme se velkým světlům. Když odtrhnu oči od města a rozhlédnu se kolem sebe, spatřím hromady světlušek, které tančí ve veselých obrazích nad polem. Potom hvězdy. Jsou tak blízko, jako by stačilo natáhnout ruku.
"Kdo tady žije?" Zeptám se zmateně a chytím se ho.
"Lidé jako my, duchové,"řekne trochu pobaveně a po prašné cestě mě vede pomalu dolů do města. Přibližujeme se velkým světlům. Když odtrhnu oči od města a rozhlédnu se kolem sebe, spatřím hromady světlušek, které tančí ve veselých obrazích nad polem. Potom hvězdy. Jsou tak blízko, jako by stačilo natáhnout ruku.
Obrovskou branou vejdeme do města, cítím pod nohama kamenou zem a obrovské domy z kamene jsou všude kolem nás a mezi nimi jsou úzké cestičky. Nechtěla bych v nic teď být, ale pochybuju, že tady se mi něco může stát. Jdeme po jeidné široké cestě a já uslyším povyk a zpěv. Za rohem se přede mnou vynoří obrovské náměstí s hromadou lidí. Nevěřícně zalapu po dechu. Tohle nemůže být pravda. Tři dívky stojí v šerém světle a kolem nich létají světlušky. Ty dívky tančí a jejich ruce se za nimi pomalu táhnou takže vytvářejí něco jako pomalou šmouhu. Po chvíli mám pocit, že těch rukou mají víc. Kroutí boky a usmívají se na všechny příchozí. O kousek dál chlapec, který ukazuje svojí cvičenou kočku. Obrovskou kočku. Prochází se kolem něj a co chvíli do něj šťouchne hlavou, ale potom se z ničeho nic promění v mladou dívku a udělá kolem něj to samé kolečko jako předtím kočka. Dav vydá užaslé pochvali. Dále stojí muž na podiu a představuje svého mladého pomocníka, který je průhledký jako duch, kterého si představuji. Neslyším jejich slova, ale kolem mladíka se spustí modrý kouř a potom se objeví zcela hmotný. Mám pocit, že nejhmotnější z nás všech, co tu stojíme. Stejný názor má nejspíš i dav a proto se ozve obdivné mručení.
"Prohlédneme si to tady?" Zeptá se pobaveně můj společník. Jenom pokývám hlavou a pomalu zavřu pusu nad vším tím. Všude možně jsou zapálené ohně, lidé sedí kolem nich nebo se potloukají mezi stánky, které jsou všude po náměstí. Mám pocit, že jsem se dostala na jarmark, ale kouzelný jarmark. Lidé se mizí, proměňují se ze zvířat na lidi, z ducha na člověka a podobně. Když procházíme kolem tmaě fialového stanu, tak žena která stojí u něj mě popadne za paži a vtáhne dovnitř.
"Nechte si vyvěštit osud,"řekne mile a posadí mě do židle. Podám jí ruku a ona se na mí se zájmem zalhedí i když při světle svíčky toho moc nemůže vidět. Potom si všimnu něčeho, co i v té tmě vidět může. Všechny čáry v mojí ruce se pomalu začnou lesknout štříbrnou barvou a pomalu se vznesou na mojí ruku. Znovu nechápavě otevřu pusu a nechápu to mozkem.
"Jsi tady chvíli, že ano? Tvoje čára života je přerušovaná a roztřepená. Ale pořád pokračuje. Rozdvojuje se jako by jsi měla žít ve dvou světech. Nechápu, proč máš dvě čáry a obě končí u smrti. Ta jedna přirozenou a ta druhá tady cestou dál. Nemůžeš být stále naživu tam i tady,"řekne nervózně a čáry znovu pohasnou a zmizí. Odstrčí mojí ruku a zamračí se.
"Měla bys odejít, odejít i z tohodle světa. Živí tu nemají co pohledávat maličká,"řekne nakřáplým stařeckým hlasem a odvrátí se pryč. Otočím se a chci vyjít ze stanu, ale tam stojí můj milý průvodce a jestli to můžu říct, tváří se vyděšeně. A taky naštvaně. Pomalu vstanu a když nic neříká, uvědomím si, že se celá třesu. Možná mě děsí, co by mi mohl říct, ale víc to, co mi neříká. Vyjdeme ven a on mě bezohlědně táhne pryč od všeho toho davu, který vypadá tak živě a lidsky. Pořád jsou to lidé? Svým způsobem živý?
"Co přesně se ti stalo než jsi umřela?" Zautočí na mě ihned, když se ocitneme dost daleko, aby nás nikdo neslyšel a já slyším jen slabé a občasné výkřiky pobavení.
"Jak se jmenuješ?" Zautočím na něj stejně. Chvíli, co na sebe jenom němě zíráme a i v té tmě vidím, jak jeho oči hněvem i zlobou jiskří, přesto neuhnu a jenom doufám, že moje oči mají aspoň z části podobný lesk moci.
"Postřelili mě,"odpovím tiše, skoro jako zavrčení.
"Kdy jsi umřela?" Položí smrtelnou otázku aniž by sebou jenom cuknul nebo se začervenal. Bídák.
"Nevím, probudila jsem se a byla jsem v kómatu,"odpovím znovu, ale tentokrát trochu nejistě. Hned po tom, co odpovím, se naštvaně chytne za hlavu a zakleje. Obejde tři malá kolečka než se trochu uklidní a přestane si šeptat nadávky. "Hlupák, hlupák,"ozývá se nejčastěji pořád dokola.
"Pravidlo číslo 1, nikdy se nenech chytit. Pravidlo 2, nezůstávej v tomhle světě moc dlouho. Číslo 3, nikdy nesmí být dva neúplní spolu dlouho. Chápeš, co to znamená?" Zavrčí na mě a povoluje a zatíná pěsti tak silně, že můžu cítit to napětí.
"Vlastně ani pořádně nejsem mrtvá a jestli jo, tak jenom pár hodin. Takže ne. Nechápu nic! Ksakru. Můžeš mi přestat vypočítávat pravidla na rukou a vysvětlit mi, co to znamená. Můžeš, sakra?" Zabručím a možná můj vztek i tak panika, která z mých slov vyloženě čiší ho přesvědčila k tomu, aby se zhluboka nadechl a znovu zaklel.
"Všechno je jednoduché, když umřeš a automaticky se přesuneš dál. Nikdo neví kam, třeba se rozplyneš, do dalšího života, cokoliv chceš. Ale tak čtvrt mtrvých, bůh ví kolik, tady zůstane, protože něco nezažili, neudělali nebo se bojí jít dál a to potom skončí tady. Všechno v klidu dokud jsou tady, ale když jsi stále živý tam, ale jsi i tady, tak to začíná bejt problém. Proto když je tady moc takovýcj jako ty, přicházejí deletentoři. Oni jsou živý, ale dokážou se sem přenést. Znáš ty pohádky o lidech, co komunikují s duchy a tak? Kecy, jediný co většina z nich dělá je, že se naučí sem chodit a bud tě zničí a přesunou tě násilým dál, když tělo není dost silně v ten okamžik přijmout tě a někdy si sebou vezmou i normální duchy. Dobře?" Vysvětlí mi to a postupně přestává zatínat pěsti tak silně. Ale ty moje se začínájí svírat. Jestli je šance, že můžu pořád žít, tak chci zpátky. Nechci aby mě nějakej hňup poslal pryč, jenom proto že moje tělo to teď nedokáže. Nechci umřít, jestli už teda nejsem mrtvá. Podle té stařeny z náměstí bych neměla být. Sakra. Co je lepší?
"Prohlédneme si to tady?" Zeptá se pobaveně můj společník. Jenom pokývám hlavou a pomalu zavřu pusu nad vším tím. Všude možně jsou zapálené ohně, lidé sedí kolem nich nebo se potloukají mezi stánky, které jsou všude po náměstí. Mám pocit, že jsem se dostala na jarmark, ale kouzelný jarmark. Lidé se mizí, proměňují se ze zvířat na lidi, z ducha na člověka a podobně. Když procházíme kolem tmaě fialového stanu, tak žena která stojí u něj mě popadne za paži a vtáhne dovnitř.
"Nechte si vyvěštit osud,"řekne mile a posadí mě do židle. Podám jí ruku a ona se na mí se zájmem zalhedí i když při světle svíčky toho moc nemůže vidět. Potom si všimnu něčeho, co i v té tmě vidět může. Všechny čáry v mojí ruce se pomalu začnou lesknout štříbrnou barvou a pomalu se vznesou na mojí ruku. Znovu nechápavě otevřu pusu a nechápu to mozkem.
"Jsi tady chvíli, že ano? Tvoje čára života je přerušovaná a roztřepená. Ale pořád pokračuje. Rozdvojuje se jako by jsi měla žít ve dvou světech. Nechápu, proč máš dvě čáry a obě končí u smrti. Ta jedna přirozenou a ta druhá tady cestou dál. Nemůžeš být stále naživu tam i tady,"řekne nervózně a čáry znovu pohasnou a zmizí. Odstrčí mojí ruku a zamračí se.
"Měla bys odejít, odejít i z tohodle světa. Živí tu nemají co pohledávat maličká,"řekne nakřáplým stařeckým hlasem a odvrátí se pryč. Otočím se a chci vyjít ze stanu, ale tam stojí můj milý průvodce a jestli to můžu říct, tváří se vyděšeně. A taky naštvaně. Pomalu vstanu a když nic neříká, uvědomím si, že se celá třesu. Možná mě děsí, co by mi mohl říct, ale víc to, co mi neříká. Vyjdeme ven a on mě bezohlědně táhne pryč od všeho toho davu, který vypadá tak živě a lidsky. Pořád jsou to lidé? Svým způsobem živý?
"Co přesně se ti stalo než jsi umřela?" Zautočí na mě ihned, když se ocitneme dost daleko, aby nás nikdo neslyšel a já slyším jen slabé a občasné výkřiky pobavení.
"Jak se jmenuješ?" Zautočím na něj stejně. Chvíli, co na sebe jenom němě zíráme a i v té tmě vidím, jak jeho oči hněvem i zlobou jiskří, přesto neuhnu a jenom doufám, že moje oči mají aspoň z části podobný lesk moci.
"Postřelili mě,"odpovím tiše, skoro jako zavrčení.
"Kdy jsi umřela?" Položí smrtelnou otázku aniž by sebou jenom cuknul nebo se začervenal. Bídák.
"Nevím, probudila jsem se a byla jsem v kómatu,"odpovím znovu, ale tentokrát trochu nejistě. Hned po tom, co odpovím, se naštvaně chytne za hlavu a zakleje. Obejde tři malá kolečka než se trochu uklidní a přestane si šeptat nadávky. "Hlupák, hlupák,"ozývá se nejčastěji pořád dokola.
"Pravidlo číslo 1, nikdy se nenech chytit. Pravidlo 2, nezůstávej v tomhle světě moc dlouho. Číslo 3, nikdy nesmí být dva neúplní spolu dlouho. Chápeš, co to znamená?" Zavrčí na mě a povoluje a zatíná pěsti tak silně, že můžu cítit to napětí.
"Vlastně ani pořádně nejsem mrtvá a jestli jo, tak jenom pár hodin. Takže ne. Nechápu nic! Ksakru. Můžeš mi přestat vypočítávat pravidla na rukou a vysvětlit mi, co to znamená. Můžeš, sakra?" Zabručím a možná můj vztek i tak panika, která z mých slov vyloženě čiší ho přesvědčila k tomu, aby se zhluboka nadechl a znovu zaklel.
"Všechno je jednoduché, když umřeš a automaticky se přesuneš dál. Nikdo neví kam, třeba se rozplyneš, do dalšího života, cokoliv chceš. Ale tak čtvrt mtrvých, bůh ví kolik, tady zůstane, protože něco nezažili, neudělali nebo se bojí jít dál a to potom skončí tady. Všechno v klidu dokud jsou tady, ale když jsi stále živý tam, ale jsi i tady, tak to začíná bejt problém. Proto když je tady moc takovýcj jako ty, přicházejí deletentoři. Oni jsou živý, ale dokážou se sem přenést. Znáš ty pohádky o lidech, co komunikují s duchy a tak? Kecy, jediný co většina z nich dělá je, že se naučí sem chodit a bud tě zničí a přesunou tě násilým dál, když tělo není dost silně v ten okamžik přijmout tě a někdy si sebou vezmou i normální duchy. Dobře?" Vysvětlí mi to a postupně přestává zatínat pěsti tak silně. Ale ty moje se začínájí svírat. Jestli je šance, že můžu pořád žít, tak chci zpátky. Nechci aby mě nějakej hňup poslal pryč, jenom proto že moje tělo to teď nedokáže. Nechci umřít, jestli už teda nejsem mrtvá. Podle té stařeny z náměstí bych neměla být. Sakra. Co je lepší?
dobrá otázka=D Mooc hezký ;o) To je od těch chlápků celkem podlí, že nepomháaj, jen násilím dostávaj duchy na druhou stranu... Jinak fakt hezký a rychle další! =)