1./Mezi životem a smrtí 4.část

2. září 2008 v 22:42 | Lentilka |  La fin
"Pravidlo číslo 1, nikdy se nenech chytit. Pravidlo 2, nezůstávej v tomhle světě moc dlouho. Číslo 3, nikdy nesmí být dva neúplní spolu dlouho. Chápeš, co to znamená?" Zavrčí na mě a povoluje a zatíná pěsti tak silně, že můžu cítit to napětí.

"Vlastně ani pořádně nejsem mrtvá a jestli jo, tak jenom pár hodin. Takže ne. Nechápu nic! Ksakru. Můžeš mi přestat vypočítávat pravidla na rukou a vysvětlit mi, co to znamená. Můžeš, sakra?" Zabručím a možná můj vztek i tak panika, která z mých slov vyloženě čiší ho přesvědčila k tomu, aby se zhluboka nadechl a znovu zaklel.
"Všechno je jednoduché, když umřeš a automaticky se přesuneš dál. Nikdo neví kam, třeba se rozplyneš, do dalšího života, cokoliv chceš. Ale tak čtvrt mtrvých, bůh ví kolik, tady zůstane, protože něco nezažili, neudělali nebo se bojí jít dál a to potom skončí tady. Všechno v klidu dokud jsou tady, ale když jsi stále živý tam, ale jsi i tady, tak to začíná bejt problém. Proto když je tady moc takovýcj jako ty, přicházejí detentoři. Oni jsou živý, ale dokážou se sem přenést. Znáš ty pohádky o lidech, co komunikují s duchy a tak? Kecy, jediný co většina z nich dělá je, že se naučí sem chodit a bud tě zničí a přesunou tě násilým dál, když tělo není dost silně v ten okamžik přijmout tě a někdy si sebou vezmou i normální duchy. Dobře?" Vysvětlí mi to a postupně přestává zatínat pěsti tak silně. Ale ty moje se začínájí svírat. Jestli je šance, že můžu pořád žít, tak chci zpátky. Nechci aby mě nějakej hňup poslal pryč, jenom proto že moje tělo to teď nedokáže. Nechci umřít, jestli už teda nejsem mrtvá. Podle té stařeny z náměstí bych neměla být. Sakra. Co je lepší?
"Co se stane teď?" Položím do ticha otázku a schovám ruce, které se třesou za záda.
"Měl bych odejít. Nechat tě tady. Ne. Počkám pár dní, jestli se nepřesuneš a potom budu řešit, co dál,"povzdechne si a pokrčí rameny.
Po chvíli mlčenlivé cesty dorazíme před starý obrovský dům. V některých oknem se svítí a můj společník suveréně otevře branku a vejde dovnitř. Ocitne se na kamenné cestě kolem které je hromada keřů a stromů, takže to tady působí jako by člověk nebyl ani u domu, ale v nějaké zahradě. I přes to všechno cítím výraznou vůni růží, které musím mít přímo u nosu a je div, že se mi trny neodírají o tvář. Potom je tam ještě jedna květina, která omamně voní, ale mi jdeme potichu dál tou zahradou, až k domu.
"Jak se jmenuješ?" Napadně mě zeptat se i když nevím proč teď, když ne už dřív. Možná jsem nepočítala, že s ním zůstanu tak dlouho. Nafoukaný arogantní zmetek. Možná proto jsem nepočítala, že s ním vydržím tak dlouho.
"Alex,"pronese do ticha a prodírá se dál. Tiše otevře dveře a já ho prostě tiše následuji. Nemám sílu se ptát a taky se bojím, že bych někoho probudila. Už tak jsem nevítaný host. Jak pomalu jdeme po schodem, slyším jenom slabé vrzání mých bot a mám neuvěřitelný pocit, že jsem stále živá, ale něco ve mě to prostě popírá. Jako by všechno bylo z větší dálky. Vůně květin, zvuk, pocity. V mnohem menší intenzitě než když člověk žije. Vystoupáme až úplně nahoru a mě dojde, že jsme se ocitli na půdě.
"Promiň, ale nevím, který pokoj tady je volný, ale stejně. Tahle půda se zamlouvá každému,"řekne s trochou provinilosti a šibalstvím v hlase. "Tady to zvládnu,"zašeptám a jenom zavřu pusu, protože se to zdá neuvěřitelné. Je to malá místnost, ale je tam postel, ze stropu na ní padají slabá nebesa. Na podlaze je hustý vínový koberec, který jenom vybízí aby se v něm člověk prošel bos. Starý prádelník, který je kousek od dveří a malé odpočívadlo, které je přímo pod obrovským stropním oknem, díky kterému dovnitř dopadá měsíční světlo a jsou vidět hvězdy, které se odráží v zrcadle, které je hned vedle prádelníku a malého stolu s dřevěnou židlí. Hned po tom, co odejde si sundám boty a přímo si užívám procházku po hunatém koberci. Když zahučím do postele mám pocit, jako bych se ocitla v pohádce. Povlačení je bavlněné, ale trochu vonní po staré půdě, ale spíš po starém nábytku a nočním vzduchu. Nedokážu zadržet svoje víčka, která se nesmiřitelně tlačí dolů a já usnu, aniž bych se stačila znovu rozhlédnout.
"Kde jsi?" Zaslechnu slabý svůdný hlas. Jde ke mně z dálky a já mám chuť mu odpovědět. Znovu zopakuje svojí otázku. Někde uvnitř mě něco křičí, ať mlčím. Ať neodpovídám, ztratím se a dělám, že tady nejsem. Ale silnější pocit mě chlácholí, že je všechno dobré a já mu věřím, že jsem v bezpečí. Ten hlas je tak uklidňující a svůdný. Mám chuť za ním jít. Chci otevřít pusu a odpovědět.
S trhnutím se probudím a zjistím, že se mi z čela řine pot. Vzpomenu si na ten sen a zatřesu se. Pocit bezpečí zmizí i s tím snem a já se schoulím do klubíčka, jako kdybych čekala znovu útok. Po chvíli se odvážím zavřít víčka, ale v dálce se znovu ozývá ten hlas. Svůdný, ale jako by volal a s ním i nebezpečí. Znovu usnu, ale ten hlas se nevrátí. Jenom k ránu, když mě probudí vycházející slunce mám pocit, že ho ve snu ještě slabě zaslechnu, ale to už bude spíše výplod mysli než-li skutečnost.
Když už otevřu konečně oči a mám pocit, že jsem se probudila až v poledne,cuknu sebou. Nade mnou se sklání rozšklebená kulatá hlava a do obličeje jí padají zrzavé vlasy, které mají spíš odstín červené. Trochu se odtáhnu a posadím abych viděla na něj i na ten zbytek. Až teď zjistím, že můj pokoj je plnější než večer. Je tam ten zrzek a další tři kluci s Alexem ze včera. Cítím jak se mi do tváří začne hrnout červeň. Ten zrzek konečně odstoupí od postele a pronese k ostatním "Znáš asi vypadá nejživěji,co?" A znovu se zašklebí na ostatní jako by pronesl podařený vtip.
"Spíš je taková čerstvá a zmatená jako Karkulka na houbách,"odpoví mu druhej a všichni vybuchnou v bouřlivý smích.
"Co-Co to má bejt?" Zavrčím na ně popuzeně, ale pohled směřuju k Alexovi. Jenom trochu naštvaně žmoulám peřinu a snažím se nadechnout, aby zmizela červeň z tváří.
"Tady ti představuji pár dalších polovičáků, všichni tady jsme na tom teď tak trochu stejně, mezi životem a smrtí,"zašklebí se na mě, ale skoro hned se mu vrátí mrzutá maska. Jejda.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Walter Walter | E-mail | 3. září 2008 v 20:36 | Reagovat

Ahoj,

zrovna jsem si přečet několik částí Tvejch příběhů... Jsou dobrý, zaujalo mě to :) Chtěl jsem se zeptat na pár věcí, vzhledem k tomu, že sám taky píšu...

Jak dlouho se už tomuhle věnuješ? (a kolik je Ti let, jestli se to můžu vědět?)

Píšeš jenom tyhlety delší příběhy, nebo i nějaký povídky, tzn. kratší práce? Popřípadě, už jsi zkoušela's něco poslat do nějaký soutěže?

Jen se ptám, vypadá to, že máš talent - a to se cení :)

Můžeš mi odpovědět na mail, jestli bude chtít (a jestli se tu zobrazí ta e-mailová adresa :D )

Tak předem díky moc za odpovědi...

Walter

2 Andreica Andreica | Web | 3. září 2008 v 21:10 | Reagovat

Pááááni, teda koukám, že jsi na prázdninách nezahálela. Je to vážně suprové. Doufám,že tuhle povídku už dopíšeš:-*. Je to vážně skvělé. Jen jsem trošku zmatená z toho světa, ale nevadí, určitě to je moje chyba, je škola, a mně to vůbec nemyslí:-D

3 Lentilka Lentilka | 3. září 2008 v 21:18 | Reagovat

Andreica: Plánuju se do toho zase trochu pustit a dokončím jí i kdyby měla mít jenom dvě kapitoli, problém je, že si nejsem jistá, jak by měla skončit:) Fantazie, fantazie, budu čerpat z cestováání o prázdninách:)

4 LiZziE LiZziE | Web | 6. září 2008 v 18:05 | Reagovat

aHoj...TháK tě MáM v Sb (lofinky.blog.cz) alE je To přEStěhOwaNý...tHákjEnom AbyS wěDělA... :) tHák Pá :) :-*

5 Pitr Pitr | E-mail | Web | 18. ledna 2012 v 15:12 | Reagovat

Já chci taky takovej bloooog:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama