Pořád jsem si nebyla jistá, jestli nesním. Mrkala jsem očima, abych zjistila, jestli to zvládnu. Pořád jsem měla před očima ten obraz. Ležela jsem doma poklidně v posteli a zničeho nic se kolem mě objevila spousta doktorů a snažili se mě přivést k životu. Protože to jediné, co mi v tu chvíli znělo v hlavě bylo jenom "Já umírám,umírám..." Potom jsem se s trhnutím probudila ve své posteli a cítila se klidně, jako by všechno bylo tak jak má být. A nakonec jsem otevřela oči a nade mnou se skláněl ten zrzek. Tohle mi doopravdy připadalo jako ten pravý sen, ale něco ve mě mi napovídalo, že není. Znovu jsem se zadívala na ty kluky přede mnou a obočí se mi muselo zhrabatit, jak usilovně jsem přemýšlela.
Znovu jsem tady? Znovu sama jako nějaký vyhnanec s bandou pitomců. Co mám sakra dělat?
"Tak jo, dobře. Stačí. Mohli byste na chvilku prostě zmizet?" Zasyčím na ně a jsem ráda, když si toho všimnou, protože spolu vesele klábosí, jako by se dlouho neviděli a místo setkání byl pokoj ve kterém spím. Dost.
Znovu mám na sobě svoje staré oblečení, kde vezmu nový? Musím se jako duch převlíkat, abych nebyla cítit jako tchoř? Nechtěla jsem umřít v tomhle, člověk aby pořád nosil něco slavnostnějšího, kdyby se náhodnou měl potloukat v duchařským světě, tak aby nevypadal jako vagulus. Neuvědomovala jsem si kolik může být hodin, zjistila jsem už, že duch může spát, nejspíš. A může mít sny, pravděpodobně. Takže bych mohla taky jíst, pít a taky bych se teda měla převlíkat, jestli nechci smrdět. Ale můj žaludek si o nic nijak evidentně neříkal. Měla jsem pocit, že bych měla mít žízeň a hlad, ale nebyla jsem si jistá, jestli to nebylo jenom ze zvyku. Třeba jsem to teď prostě ani nepotřebovala.
Když jsem pomalu šla po všech těch schodech dolů, skoro mě až děsilo, jak rušno tady bylo. Slyšela jsem za různými dveřmi hovor, někde i smích nebo jenom tichý zpěv. Nebyla jsem si jistá, kam přesně jít, takže jsem prostě jenom šla dolů a doufala, že narazím na Alexe. Měla jsem v břiše ten podivný uzel, který jako by mě trhal zevnitř, pokaždé když jsem byla jenom trochu nervozní. Byla jsem nejspíš mrtvá, mám právo být nervozní.
"Alexi?" Zašeptala jsem tiše dole v chodbě, protože už jsem neměla ani ponětí, které dveře by mohli vést aspoň ven. Pocítila jsem lehké šimrání po celém těle a trochu překvapeně se podívala jak se moje oblečení mění. Moje džíny byly pryč. Doslova. Otočila jsem se za zlomyslným uchechtnutím a moje ruka vyrazila dřív než jsem si uvědomila, co dělám. Narazila Alexovi do tváře a k mému potěšení se ozvalo mlasknutí. Duch může dostat facku, krása. Teď se na mě zašklebil ještě víc a místo mého oblečení jako bych na sobě měla velkou bílou košili. Tváře mi jenom hořely a já se zděšeně rozhlédla kolem.
"Ale no tak, ještě s křikem vyběhně pryč,"zasmál se někdo za ním,"když se budeš holka soustředit znovu budeš mít svoje oblečení nebo cokoliv chceš. Užij si nakupování." Poškleboval se mi jeden z nich a já ho poslechla a přímo zběsile jsem si představovala svoje staré džíny a tričko. Když jsem po chvíli ticha otevřela oči už jsem měla na sobě to co předtím. Ale to nic nezměnilo na tom, že jsem zuřila a cítila se podivným způsobem pokořená. Přimhouřila jsem na ně všechny oči, abych se nerozkřičela nahlas.
Nepromluvím s nimi ani kdybych měla umírat znovu!
"Tak jdeme, pojď mrňousi,"pobídne mě a kření se na mě ten největší a nejspíš i nejstarší z nich, jako bych byla nejlepší vtip v jeho životě. Jenom se kolem něj nabručeně protáhnu a následuji ostatní. Jsem obklopená bandou idiotů.
Všichni se sesednou kolem obrovského stolu, který je plný jídlo. Takže duch může i jíst, ale můj žaludek je stejně pořád jako z kamene, jako by nechtěl vůbec nic. Všichni se začnou cpát a já mám pocit, že už do sebe nikdo z nich nedostane vůbec nic, ale ono spíš jako by to nemělo konce.
Nakonec stejně dojedí a ve stejnou chvíli se rozrazí obrovské dřevěné dveře z kterých vyjde malá baculatá dáma. Trochu káravě si prohlédne všechny u stolu, ale je to spíš takový ten mateřský pohled. Nakonec spočine očima na mě a celá se rozzáří. Trochu vyděšeně strnu. Přijde až ke mně a jako by zvedala pírko mě vytáhne ze židle a obejme. Jestli dýchám vzduch, všechen ho ze mě vytlačila jak silně mě tiskne.
"Tak ráda tě poznávám,"začne a konečně trochu povolí stisk,"je mi líto, že jsi musela sedět s touhle bandou nevychovanců. Jakpak jsi tady dlouho? Je mi líto, co se stalo, ale co. Život je život a my ho tady máme dost i když jsme po smrti." Usměje se na mě povzbudivě. Jeden z těch kluků, vypadá docela mladě se nepatrně zakucká. Teď se zvedne pomalu Alex a trochu se kření.
"No víte, ona je tak trochu taky polovičák jako my,"řekne tiše a jako by s omluvným tonem. Úsměv té paní pomalu pohasíná. Nakonec si trochu povzdechne a otočí se ke mně.
"Tak dobře, dítě, jak se jmenuješ?" Zeptá se a přimhouří oči, jako by na mě něco hledala.
"Amélie,"pronesu do ticha. Až teď mi dojde, že tohle je poprvé, co jsem vyslovila svoje jméno, od té doby, co jsem mrtvá. V kómatu? Co jsem duch.
"Tak tedy dobře, Amélie. Tady pánové tě tady provedou a postarají se, aby se ti nic nestalo,chápete?"Otočí se znovu k nim a už má zase ten káravý pohled jako by mě měli hned za rohem svázat a hodit do kanálu. Nebyla jsem si jistá, jestli je to nemožné.
"Nemáš hlad, vsadím se, že ti tady ti nenažranci nic nenechali, co?" Zeptá se mě ještě, když ostatní už začnou vstávat od stolu.
"Nemám hlad,"hlesnu tiše.
"Jsi tady asi krátkou dobu co? To přijde, neboj." Zamumlá spíš pro sebe a znovu vyjde dveřmi ven. Teď se trochu začnu bát. Doted to byl i možná odstín normálnosti, ale neseřvali mě včera za to, že tady v tom světě bloudím a nejsem úplně mrtvá? Nechtěl mě nechat stát na ulici a nechat mě tomu tady na pospas? A teď najednou je tady bandička "polovičáků" a všichni se tváří jako by pořádali nějakou úžasnou sešlost. Neušlo mi něco?
"Tak jo, dobře. Stačí. Mohli byste na chvilku prostě zmizet?" Zasyčím na ně a jsem ráda, když si toho všimnou, protože spolu vesele klábosí, jako by se dlouho neviděli a místo setkání byl pokoj ve kterém spím. Dost.
Znovu mám na sobě svoje staré oblečení, kde vezmu nový? Musím se jako duch převlíkat, abych nebyla cítit jako tchoř? Nechtěla jsem umřít v tomhle, člověk aby pořád nosil něco slavnostnějšího, kdyby se náhodnou měl potloukat v duchařským světě, tak aby nevypadal jako vagulus. Neuvědomovala jsem si kolik může být hodin, zjistila jsem už, že duch může spát, nejspíš. A může mít sny, pravděpodobně. Takže bych mohla taky jíst, pít a taky bych se teda měla převlíkat, jestli nechci smrdět. Ale můj žaludek si o nic nijak evidentně neříkal. Měla jsem pocit, že bych měla mít žízeň a hlad, ale nebyla jsem si jistá, jestli to nebylo jenom ze zvyku. Třeba jsem to teď prostě ani nepotřebovala.
Když jsem pomalu šla po všech těch schodech dolů, skoro mě až děsilo, jak rušno tady bylo. Slyšela jsem za různými dveřmi hovor, někde i smích nebo jenom tichý zpěv. Nebyla jsem si jistá, kam přesně jít, takže jsem prostě jenom šla dolů a doufala, že narazím na Alexe. Měla jsem v břiše ten podivný uzel, který jako by mě trhal zevnitř, pokaždé když jsem byla jenom trochu nervozní. Byla jsem nejspíš mrtvá, mám právo být nervozní.
"Alexi?" Zašeptala jsem tiše dole v chodbě, protože už jsem neměla ani ponětí, které dveře by mohli vést aspoň ven. Pocítila jsem lehké šimrání po celém těle a trochu překvapeně se podívala jak se moje oblečení mění. Moje džíny byly pryč. Doslova. Otočila jsem se za zlomyslným uchechtnutím a moje ruka vyrazila dřív než jsem si uvědomila, co dělám. Narazila Alexovi do tváře a k mému potěšení se ozvalo mlasknutí. Duch může dostat facku, krása. Teď se na mě zašklebil ještě víc a místo mého oblečení jako bych na sobě měla velkou bílou košili. Tváře mi jenom hořely a já se zděšeně rozhlédla kolem.
"Ale no tak, ještě s křikem vyběhně pryč,"zasmál se někdo za ním,"když se budeš holka soustředit znovu budeš mít svoje oblečení nebo cokoliv chceš. Užij si nakupování." Poškleboval se mi jeden z nich a já ho poslechla a přímo zběsile jsem si představovala svoje staré džíny a tričko. Když jsem po chvíli ticha otevřela oči už jsem měla na sobě to co předtím. Ale to nic nezměnilo na tom, že jsem zuřila a cítila se podivným způsobem pokořená. Přimhouřila jsem na ně všechny oči, abych se nerozkřičela nahlas.
Nepromluvím s nimi ani kdybych měla umírat znovu!
"Tak jdeme, pojď mrňousi,"pobídne mě a kření se na mě ten největší a nejspíš i nejstarší z nich, jako bych byla nejlepší vtip v jeho životě. Jenom se kolem něj nabručeně protáhnu a následuji ostatní. Jsem obklopená bandou idiotů.
Všichni se sesednou kolem obrovského stolu, který je plný jídlo. Takže duch může i jíst, ale můj žaludek je stejně pořád jako z kamene, jako by nechtěl vůbec nic. Všichni se začnou cpát a já mám pocit, že už do sebe nikdo z nich nedostane vůbec nic, ale ono spíš jako by to nemělo konce.
Nakonec stejně dojedí a ve stejnou chvíli se rozrazí obrovské dřevěné dveře z kterých vyjde malá baculatá dáma. Trochu káravě si prohlédne všechny u stolu, ale je to spíš takový ten mateřský pohled. Nakonec spočine očima na mě a celá se rozzáří. Trochu vyděšeně strnu. Přijde až ke mně a jako by zvedala pírko mě vytáhne ze židle a obejme. Jestli dýchám vzduch, všechen ho ze mě vytlačila jak silně mě tiskne.
"Tak ráda tě poznávám,"začne a konečně trochu povolí stisk,"je mi líto, že jsi musela sedět s touhle bandou nevychovanců. Jakpak jsi tady dlouho? Je mi líto, co se stalo, ale co. Život je život a my ho tady máme dost i když jsme po smrti." Usměje se na mě povzbudivě. Jeden z těch kluků, vypadá docela mladě se nepatrně zakucká. Teď se zvedne pomalu Alex a trochu se kření.
"No víte, ona je tak trochu taky polovičák jako my,"řekne tiše a jako by s omluvným tonem. Úsměv té paní pomalu pohasíná. Nakonec si trochu povzdechne a otočí se ke mně.
"Tak dobře, dítě, jak se jmenuješ?" Zeptá se a přimhouří oči, jako by na mě něco hledala.
"Amélie,"pronesu do ticha. Až teď mi dojde, že tohle je poprvé, co jsem vyslovila svoje jméno, od té doby, co jsem mrtvá. V kómatu? Co jsem duch.
"Tak tedy dobře, Amélie. Tady pánové tě tady provedou a postarají se, aby se ti nic nestalo,chápete?"Otočí se znovu k nim a už má zase ten káravý pohled jako by mě měli hned za rohem svázat a hodit do kanálu. Nebyla jsem si jistá, jestli je to nemožné.
"Nemáš hlad, vsadím se, že ti tady ti nenažranci nic nenechali, co?" Zeptá se mě ještě, když ostatní už začnou vstávat od stolu.
"Nemám hlad,"hlesnu tiše.
"Jsi tady asi krátkou dobu co? To přijde, neboj." Zamumlá spíš pro sebe a znovu vyjde dveřmi ven. Teď se trochu začnu bát. Doted to byl i možná odstín normálnosti, ale neseřvali mě včera za to, že tady v tom světě bloudím a nejsem úplně mrtvá? Nechtěl mě nechat stát na ulici a nechat mě tomu tady na pospas? A teď najednou je tady bandička "polovičáků" a všichni se tváří jako by pořádali nějakou úžasnou sešlost. Neušlo mi něco?
Super...sundavání oblečení, Alex je ale sprosťák:)))....zajímá mě, jak to všechno dopadne;)