2./Nový svět 2.část

29. září 2008 v 20:58 | Lentilka |  La fin
"Kluci, co říkáte tomu, kdybysme jí vzali za dědou?" Zeptá se jeden málý klučina vysokým hláskem a vesele mu zajiskří oči.
"Jdi si za ním sám,klidně jí vem taky, jenom nechodtě po hlavních ulicích,"odbude ho ten zrzek a dál si ho nevšímá. Nikdo se nevšímá ani mě. Proto po chvilce váhání, jestli to bylo myšleno vážně klučina vstane a popadne mě za ruku. Docela nefalšovaně se rozeběhne chodbou pryč a mě táhne s sebou. Když vyjdeme ven, začne si vedle mě poskakovat a snažit se o pohvizdování. Všimnu si, že celé to město vypadá, jako by neodpovídalo době. Té době, co vládne ve světě lidí. Je tady kamenná zem plná prachu a bláta. Většina staveb je také kamenná, ale všechno jako by tam působilo mnohem živěji než ve skutečnosti. Kameny jako by nepatrně zářili a odráželi světlo, tráva, která si sem prorazila cestu, jako by vonělo mnohem omamněji. Měla jsem pocit, že cítím i seno, ale nikde jsem ho pořádně neviděla. Ale věděla jsem, že tady poblíž někde budou koně. Slyšela jsem ostré klapání podkov o zem i slabé řehtání. Celé město se muselo dělit na velké hlavní cesty a nespočet malých. Ani jsem netušila, jak velké to město může být. Možná nikde nekončí, nikde nezačíná.

Potkávali jsme po cestě jenom pár lidí. Někdy jsme prošli těsně kolem velkého náměstí nebo velké hlavní cesty, takže jsem slyšela veselý ruch města, smích a zábavu, ale hned jsme se zase ztratili v postraní cestě. I přes těch pár lidí, které jsme potkali, jsem byla schopna postřehnout ten rozdíl. Neviděla jsem žádnou smrtelnost. Například, když jsme míjeli dámu středního věku, měla ostré kruhy pod očima, které kontrastovaly s bledou pletí, která vydávala také nepatrný jas jako ty kameny tady všude. Měla jsem pocit, že mě z toho začínají pálet oči. Měla modré nezajímavé oči, ale stejně, když mě míjela, jenom na mě s úsměvem pohlédla a v těch očích bylo cosi uvolněného a nadpozemského. Jako kdyby ztratila veškeré obavy, všechen život, co v ní býval a z ní zářila jenom energie a všechno, co kdy zažila nebo cítila se odráželo v jejích očích.
Měla jsem pocit, že všichni tady mají ve tváři poznat, že už nejsou naživu. Každý jako by měl přes tvář závoj, který ho halil do mlhy a zanechával mu na čele napsáno, že trpěl a už něžije. Ale něktěří to uměli obratně skrývat. Všimla jsem si také toho rozdílu mezi lidmi, co tady byly a mým malým průvodcem. Pokaždé, když promluvil, když se na mě podíval, jsem v jeho očích pořád viděla ten život, jako bych byla zpátky. Z jeho očí ke mně mluvily všechny myšlenky i pocity, co prožíval právě teď. Nehalil ho ten šedý mrak nadpozemského bytí. Jeho jenom rozjasňovala jeho pozemskost tady v té šedavé krajině.
Šli jsme už dlouho, ale necítila jsem žádnou tíhu v nohou. Konečně ale začel být netrpělivý a já poznala, že tam budeme. Nepromluvil. Nechal mě obdivovat a zkoumat celý tenhle svět. Na to, že vypadal jako malé dítě, jsem poznala, že musel nečekaně tvrdě vyrůst.
Zastavil, tentokrát sám od sebe, po cestě jsem totož někdy zapoměla, že jdu a strnula v úžasu nad něčím, co jsem spatřila. Byla to obrovská zahrada kolem které byl obrovský živý plot. Dovnitř jsem nahlédla jenom díky obrovské bráně, která byla obrostlá psím vínem. Za ní jsem spatřovala jenom část, celý ten park musel být obrovský. Viděla jsem obrovské ruiny nějakého hradu, vysoké stromy a malý potůček, který jsem spatřila jenom na okraji cesty, která vedla dovnitř a spíše jsem ho slyšela než viděla.
Ten chlapec mě po chvíli znovu popadl za ruku jako by ztratil trpělivost. Nevěděla jsem jak dlouho tak zírám. Nemílila jsem se a vedle cesty se táhl malý potůček. Voda v něm byla křištálová a zaručeně i ledová. Nebyla jsem si jistá, jestli je na tomhle světě i něco normálního, zatím jsem měla pocit, že jsou tady jenom samé krásné a zářící věci. Točila se mi z toho hlava. Ale hned jsem na to zase zapoměla. Tenhle park byl obrovský. Měkká a vonnící tráva na které byly občas ruiny nebo obrovské kameny. Všude kvetly květina nebo se tyčily obrovské stromy. My jsme mířili po malé cestičce k stále velkolepě vypadají budově, ale na pohled bylo vidět, že chátrající.
Nic mě nepřesvědčilo, že jsme vešli do špatné budovy. Venku to vypadalo na kamenou rozpadající se síň, ale uvnitř svítili svícne a hořel obrovský krb.
"Na tohle si moc nezvykej, jenom on si tady na to potrpí,"řekl tiše chlapec, ale teď už vypadal stejně ohromenně jako já. Vytušila jsem, že tady byl už mockrát, ale stejně se rozhlížel a hltal všechno kolem sebe. Nejvíc jsem přivítala teplo a praskání ohně. Měla jsem pocit, že mám znovu v těle život, ani jsem si neuvědomila, že jsem ztratila ten pocit, že mi krev proudí v žilách.
Až pozdě jsem si všimla starce, který stál schovaný v rohu a byl až podivně nahrbenný.
"Věděl jsem, že tě sem nakonec odvedou. Moc vysvětlování pro nováčky a nikoho z nich to nebaví. Na to, že jsou tady, jsou všichni ti bídáci plný života. Zapomínají jak se cítili oni, když se tady ocitli a nakonec se taky dostali ke mně." Spustí nahněvaným tónem, ale přitom se usmívá a pokyne mi, abych se posadila vedle ohně. Na podlaze před krbem je velký huňatý koberec. S úlevou se do něj sveze. Zaslechnu ještě slabé povzdychnutí, ale potom se stařec sveze na lenošku kousek ode mě. Cítím jeho oči, které mě propalují pohledem a zkoumají mojí tvář.
"Tak se mi už můžeš představit, po smrti se na dobré způsoby zase tolik nedbá."podídne mě s úsměvem.
"Amélie, já jsem..." Nedořeknu ani větu, protože se zarazím. Znovu zavřu pusu a jenom pohledem zabloudím k ohni. Trochu doufám,že bude mluvit on. Nezklame mě.
"Já se jmenuji Rafael, ale věř mi. S tebou nemám nic společného, jsi tady jenom proto, že jsem tady už strašlivě dlouho. Skoro tak dlouho jako ti mladí zbojnící dohromady. Vím toho víc než oni a stejně mi vesele předhazují každého nováčka. Budeš to mít těžké,jestli tady budeš dlouho. Ten kdo žije napůl tady i tam, nakonec stejně zahořkne jako oni. Protože oni nevědí, jakto bude dál další den. Po čase tě to naučí hořkosti světa. Žít ve světě mrtvích" Rozpovída se s úsměvem, ale teď už se tváří i on sám lehce zahořkle a zpustle.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Andreica Andreica | Web | 2. října 2008 v 11:42 | Reagovat

Rafael mi je hodně sympatický, snad se můj názor na něj nezmění. Döst mě zajímá, jak bude Amelie v tomto světě přežívat:). Rychle pokráčko;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama