"Ale nejspíš tě sem zavedli, aby ses dozvěděla něco o naší historii. Proto sem každého přivedou, nejspíš nejsou natolik sobětští, aby tě ochudili o dějiny. I tenhle svět má svoje vlastní dějiny i vlastní krále. Všechno tady ale není stejné jako dole. Máme svoje krále a svoje bitvy. Právě teď vidíš jenom kousek něčeho, co dříve oplývalo krásou a bohatstvím.
Kdysi dávno, před stovkou let, zde bylo rozlehlé království. Vládl mu jeden rod, který už dávno upadl v zapomění. Ani já sám si nejsem jistý, jak přesně se nejspíš jmenoval. Nyní žijeme v pusté zemi, kde neexistují skoro žádná pravidla. Ten rod pocházel ze země. Stále je tam, ale dědicové jsou ukrytí a někteří ani nevědí o svém původu. Můžeš je někdy stále potkat, hlídají to, aby zde nebyli lidé jako ty. Napůl živý, napůl mrtvý. Jen vaše přítomnost narušuje chod tohoto světa. Na zemi existovala tajná skupina lidí, všichni měli schopnost přenést se do říše mrtvých. Nikdo si není jistý, kdy vznikla, ale měli vědomosti, který by svět posunuli dopředu o stovky let. Proto museli žít v utajení a vykonávat to, co jim bylo předurčeno. Ženy i muži byli někdy provoláni za čarodějky a černokněžníky, proto se rozutekli docelého světa a v každé zemi najdeš pár vyvolených. Rod se sice rozrůstá, ale slábne jejich moc, když jsou rozděleni. Žádný panovník už nevládne tady a přes sto let tady nepanují pradávná pravidla. Říká se, že by měl přijít potomek duchů, který by navrátil řád a teprve až se tak stane, bude moci odejít dále."
Trochu napjatě poslouchám, ale přesto mám pocit, že sedím na hodině dějepisu. "Co se tedy stalo, proč už tady nikdo nevládne? Proč odešli?"
"Stalo se to, že celou zemi zahlcovali polovičáci a slabý rod nebyl schopný je udržet u života. Nakonec vypukla vzpoura a duchové se je rozhodli sami vypudit. Proto pro tebe není natolik bezpečné potulovat se volně po ulicích a nikdo by neměl vědět, kdo jsi. Dříve se rozhodovalo před obrovským směnem jestli polovičák musí jít dál a je na to připravený nebo jestli bude vrácet k životu a tam vyčká, až ho tělo přijme. V této době se všichni, kteří se objeví tady posílají bez rozsudku dál. Neměla by ses tady potulovat a nikomu prozradit co jsi zač. Už tak vás všechny prozrazuje aura života, kterou jenom těžko skryješ."
Ten chlapec, který sedí vedle mě a stejně pozorně jako já naslouchá. Už předtím jsem si všimla světla, které jako by proudilo skrz něj. Nikdy mě nenapadlo, že by to mohl být život. Je kolem mě také tolik světla? Když jsem si znovu prohlédla místnost ve které jsem byla, došlo mi, že by nebyla tolik kouzelná. Jenom v ní bylo cosi magického. Jinak to byla obyčejná stará místnost.
"Rafaeli? Můžu se teď znovu vrátit? Můžu stát u svého těla a čekat tam, budu v bezpečí?" Zeptám se opatrně a znovu mě uvnitř sevře tísnivý pocit nebezpečí a strachu.
"Jsi pořád moc slabá, bez pomoci by jsi se sem nikdy nepřenesla. Já ti nedokážu pomoci a tak budeš muset zůstat tady, jenom chvíli, než se naučíš jak se ovládat, skrývat a žít tady. Ale neboj se, kdyby se tvoje tělo probudilo k životu, nic a nikdo tě nezastaví. Bude to jako kdybys tohle nikdy nezažila." Odpoví mi tiše a povzbudivě se na mě usměje. Všimnu si, že se mu stará vrásčitá ruka lehce třese a když si toho všimne, schová jí zasmušile do kapsy kabátu a odvrátí tvář.
"Viděl jsem něco z povstání. Sám jsem byl polovičák. Pomáhal jsem jim, aniž bych věděl, co způsobím. To já jsem jim dopomohl k zničení této země. Proto na mě byla uvalena kletba, musím tady bdít navždy dokud neobjevím potomka duchů, který navrátí rovnováhu a řád. Byl jsem ale stále napůl živý, když mě pokryli, proto mi duchové odejmuli život a já už neměl šanci vrátit se. Stal jsem se jedním z nich."
Trochu napjatě poslouchám, ale přesto mám pocit, že sedím na hodině dějepisu. "Co se tedy stalo, proč už tady nikdo nevládne? Proč odešli?"
"Stalo se to, že celou zemi zahlcovali polovičáci a slabý rod nebyl schopný je udržet u života. Nakonec vypukla vzpoura a duchové se je rozhodli sami vypudit. Proto pro tebe není natolik bezpečné potulovat se volně po ulicích a nikdo by neměl vědět, kdo jsi. Dříve se rozhodovalo před obrovským směnem jestli polovičák musí jít dál a je na to připravený nebo jestli bude vrácet k životu a tam vyčká, až ho tělo přijme. V této době se všichni, kteří se objeví tady posílají bez rozsudku dál. Neměla by ses tady potulovat a nikomu prozradit co jsi zač. Už tak vás všechny prozrazuje aura života, kterou jenom těžko skryješ."
Ten chlapec, který sedí vedle mě a stejně pozorně jako já naslouchá. Už předtím jsem si všimla světla, které jako by proudilo skrz něj. Nikdy mě nenapadlo, že by to mohl být život. Je kolem mě také tolik světla? Když jsem si znovu prohlédla místnost ve které jsem byla, došlo mi, že by nebyla tolik kouzelná. Jenom v ní bylo cosi magického. Jinak to byla obyčejná stará místnost.
"Rafaeli? Můžu se teď znovu vrátit? Můžu stát u svého těla a čekat tam, budu v bezpečí?" Zeptám se opatrně a znovu mě uvnitř sevře tísnivý pocit nebezpečí a strachu.
"Jsi pořád moc slabá, bez pomoci by jsi se sem nikdy nepřenesla. Já ti nedokážu pomoci a tak budeš muset zůstat tady, jenom chvíli, než se naučíš jak se ovládat, skrývat a žít tady. Ale neboj se, kdyby se tvoje tělo probudilo k životu, nic a nikdo tě nezastaví. Bude to jako kdybys tohle nikdy nezažila." Odpoví mi tiše a povzbudivě se na mě usměje. Všimnu si, že se mu stará vrásčitá ruka lehce třese a když si toho všimne, schová jí zasmušile do kapsy kabátu a odvrátí tvář.
"Viděl jsem něco z povstání. Sám jsem byl polovičák. Pomáhal jsem jim, aniž bych věděl, co způsobím. To já jsem jim dopomohl k zničení této země. Proto na mě byla uvalena kletba, musím tady bdít navždy dokud neobjevím potomka duchů, který navrátí rovnováhu a řád. Byl jsem ale stále napůl živý, když mě pokryli, proto mi duchové odejmuli život a já už neměl šanci vrátit se. Stal jsem se jedním z nich."
Chudák Rafael:(, je mi ho líto. Jen mám tkv tušení, které tu nechci předem prozrazovat, abych ho nezakřikla;). Jen tu je jediný problém, je to moc krátké:(