Byla to strašně dlouhá chvíle ticha. Nebyla jsem si jistá, jestli bych neměla pomalu odejít, ale nevěděla jsem přesně kam a ten malý chlapec se vypařil a já nevěděla, kde ho hledat. Rafael jenom seděl v křesle a jeho oči vypadaly jako kdyby byl kdesi daleko v minulosti. Pomalu jsem šla ke dveřím, byla jsem aspoň ochotná být na chvíli na čerstvém vzduchu. Nechtěla jsem ho otravovat, už tak mi připadalo, že jsem tu moc dlouho a nikam jsem se nepohnula. Mimo to, jsem si nebyla jistá, čemu můžu věřit z toho co mi řekl. Mohl to být také jenom bláznivý stařec. Otevřenými dveřmi jsem se protáhle ven a rozhlédla se po krajině. Bylo to nádherné.
Viděla jsem tmavé nebe, které zdobily hvězdy a na západě byly červánky. Všechno dostalo tmavě zelenou barvu, ale měla jsem pocit, že jsem kousek ode mě zahlédla světlušky u té řeky, která vedla někam do ztracena. Šla jsem pomalu po cestě. Neměla jsem strach, že se ztratím. Pořád to byla jenom jedna malá cesta, ale po chvilce přišly křižovatky. Ocitla jsem se dál od toho domu a pomalu jsem ztrácela světlo, když jsem zacházela hlouběji do malého lesíku. Nebyla jsem si jistá, jestli tam byl i předtím. Cítila jsem výrazné vůně lesa, ale po chvíli už jsem dostala strach, jak se vrátím. Z cestičky po které jsem šla se svažovala hromada dalších a já se v šeru nedokázala vyznat ve směru z kterého jsem přišla. Po chvíli bloudění jsem došla k malému jezírku. Bylo pokryté listím, ale v místech kde byla čistá voda se odrážely hvězdy. Opřela jsem se o mohutnou vrbu, která skoro zasahovala do jezírka a zkoušela uhodnout, který směr je ten správný. Nikdy jsem nebyla dobrá na orientaci. Ale kdo by se mohl ztratit v parku? Myslela jsem alespoň že to byl park. Teď už jsem si tak jistá nebyla.
Tma kolem mě zhoustla a po chvíli jsem si všimla, že jí každou chvilkou prozáří malé světlo v hloubi lesa. Teď už jsem ho mohla jenom pozorovat a zmateně se rozhlížet, když se mi ztratilo z dohledu. Neměla jsem tušení, jak dlouho tam můžu stát. To světlo se pomalu přibližovalo a jako kdyby mně upoutalo tak moc, že jsem nebyla schopná odvrátit zrak. Jak se přibližovalo, tak se také zvětšovalo. Až když bylo těsně u mě přišlo mi, že to má obrys lidské postavy. Když se světlo začelo rozplývat před mýma očima a měnit se, došlo mi, že to bude něco o trochu víc. Malá žena světlé pleti jako papír, černými vlasy, které se jí vlnily po rameni se přede mnou zjevila jako nic. Měla krvavě rudé rty a v jejích očích bylo něco purpurově zbarvené. Měla mocný a ušlechtilý vzhled a prohlížela si mě s jistým úšklebkem na rtech. Až když se postavila s rukama nedočkavě v bok a zamračila se na mě, došlo mi, že pořád jako omámená zírám a nejsem schopná slova. Pomalu jsem se zhluboka nadechla a odvrátila od ní pohled. Měla šaty stejné fialové barvy jako oči a zdobili jí různé kamínky v uších a i na rukou.
"Jak jsi se sem dostala?" Zeptala se mě tiše, ale v jejím hlase bylo znát podráždění a jistý důraz na každé slovo.
"Já myslím, že jsem se ztratila,"odpovím jí zmateně stále uvažující o tónu jejího hlasu. Když jí nehledím přímo do očí, je snadnější nenechat myšlenky utéct.
"Mě nezajímá, co tady děláš, ale jak jsi sem přišla,"řekne znovu s jistým tonem opovržení. "Tohle je můj les a může do něj vstoupit jenom někdy, komu to povolím. Chodí sem jenom lidé, kteří hledají odpovědi. Ne ti, kteří se ztratili a nemají nic lepšího na práci,"znovu zavrčí a přimhouří oči jako kdyby se mě snažila nachytat při lhaní.
"Vážně, mluvila jsem s Rafaelem a potom jsem šla ven a najednou jsem se ocitla tady, nejsem si jistá, kdy a kde jsem vešla do lesa, ale už se z něj nemůžu vymotat,"osočím se, ale ten upřený pohled jí neoplatím. Pořád, celou dobu co tu jsem, mám pocit jisté otupělosti, která je někdy silnější a někdy slabší. Záchrana abych se z toho nezbláznila. Právě teď cítím vlnu hněvu i paniky, ale něco uvnitř mě to potlačuje a já nemám sílu na větší vzdor než je podráždění v hlase.
Možná nikdy tady nebudu dost silná uvažovat jistě a klidně, možná je tady všechno obestřeno stejnou mlhou a nikdo tady si není jistý, co jsou iluze a co skutečnosti. Kdybych si měla vybrat, hlasovala bych pro to, že jsem stále naživu a doma a jenom prožívám velice živý a děsivý sen. Ale ona mě stále ubezpečuje, že je to všechno nejspíše děsivá skutečnost. Znovu mě propálí naštvaným pohledem a její divoké oči prozkoumají okolí.
"Měla bys odejít,"řekne znovu tichým, ale naléhavým hlasem. Její oči mě už nepozorují, jenom divoce prozkoumávají tmu.
"Nevím, jak se dostat z lesa,"namítnu a vydám se pomalu za ní, když se rozejde. Doufám, že nemíří dovnitř, ale ven z lesa. V té tmě už skoro nevidím na cestu a každou chvíli zakopnu o vlastní nohu. Její světlá pleť ve tmě skoro světélkuje a mě nedělá problém následovat jí. Až na to, že její chůze připomíná spíše tanec a ladností se mu nevyrovná nic, co jsem viděla. Vedle ní musím vypadat jako neohrabané dítě.
Pokaždé když se prudce zastaví málem do ní narazím. Konečně si všimnu, že les řídne a nakonec stojíme na konci cesty a dál se rozprostírá louka. Slyším nedaleko ten potok a dokonce vidím i světlo, které musí vycházet z toho domu, kde je Rafael. Když tiše poděkuji a chci vyjít z lesa něco mě prudce strhne dozadu. Její malá světlá ruka je položená na mojí puse, jinak by se zaručeně krajinou rozlehl můj výkřik. Znovu zkoumá můj obličej a mračí se jako sto čertů.
"Řekni mi znovu, polovičáku, cos tady chtěla?" Zavrčí a její oči jsou znovu divoké a ostražité. Přiloží mi prsty na spánky a zavře oči. Na jejím obličeji se znovu objeví úšklebek.
"Hloupá vědma, neviděla to, že jestli se hned nevrátíš, tak brzo sem budeš patřit jako všichni ostatní? Tak nová tady a hned tolik problémů,"zašklebí se na mě a kousek poodstoupí.
"Vím, že jsi nelhala, ale tvoje cesta je tak jasná a tak přesně tě zavádí na všechny úkoly tvého osudu, až je to tak nepravděpodobné. Nikdo ti ještě neřekl tu pověst o dívce, která posune váhy osudu a přinese řád? Rafael, ten starý blázen, to určitě udělal, ale neřekl ti, že tuhle pověst velice zbrkle řekl i polovičákům. Nezodpovědně tě uvrhl do nebezpečí. Všimla sis, že mezi nimi nebyla žádná dívka? To protože se obávají, aby jako povstalci nebyli posláni dál proti jejich vůli a nikdo nenastolil žádnou rovnováhu. Proto mezi sebou neuznávají žádné dívky a ty, které se sem dostali, zmizeli nebo se přidali k našemu světu nebezpečně rychle. Měla bys uhánět zpátky do svého světa, polovičáku, nebo budeš násilně vržena do našeho,"řekne trochu rýpavě a v dalším okamžiku zmizí jako záblesk.
Tma kolem mě zhoustla a po chvíli jsem si všimla, že jí každou chvilkou prozáří malé světlo v hloubi lesa. Teď už jsem ho mohla jenom pozorovat a zmateně se rozhlížet, když se mi ztratilo z dohledu. Neměla jsem tušení, jak dlouho tam můžu stát. To světlo se pomalu přibližovalo a jako kdyby mně upoutalo tak moc, že jsem nebyla schopná odvrátit zrak. Jak se přibližovalo, tak se také zvětšovalo. Až když bylo těsně u mě přišlo mi, že to má obrys lidské postavy. Když se světlo začelo rozplývat před mýma očima a měnit se, došlo mi, že to bude něco o trochu víc. Malá žena světlé pleti jako papír, černými vlasy, které se jí vlnily po rameni se přede mnou zjevila jako nic. Měla krvavě rudé rty a v jejích očích bylo něco purpurově zbarvené. Měla mocný a ušlechtilý vzhled a prohlížela si mě s jistým úšklebkem na rtech. Až když se postavila s rukama nedočkavě v bok a zamračila se na mě, došlo mi, že pořád jako omámená zírám a nejsem schopná slova. Pomalu jsem se zhluboka nadechla a odvrátila od ní pohled. Měla šaty stejné fialové barvy jako oči a zdobili jí různé kamínky v uších a i na rukou.
"Jak jsi se sem dostala?" Zeptala se mě tiše, ale v jejím hlase bylo znát podráždění a jistý důraz na každé slovo.
"Já myslím, že jsem se ztratila,"odpovím jí zmateně stále uvažující o tónu jejího hlasu. Když jí nehledím přímo do očí, je snadnější nenechat myšlenky utéct.
"Mě nezajímá, co tady děláš, ale jak jsi sem přišla,"řekne znovu s jistým tonem opovržení. "Tohle je můj les a může do něj vstoupit jenom někdy, komu to povolím. Chodí sem jenom lidé, kteří hledají odpovědi. Ne ti, kteří se ztratili a nemají nic lepšího na práci,"znovu zavrčí a přimhouří oči jako kdyby se mě snažila nachytat při lhaní.
"Vážně, mluvila jsem s Rafaelem a potom jsem šla ven a najednou jsem se ocitla tady, nejsem si jistá, kdy a kde jsem vešla do lesa, ale už se z něj nemůžu vymotat,"osočím se, ale ten upřený pohled jí neoplatím. Pořád, celou dobu co tu jsem, mám pocit jisté otupělosti, která je někdy silnější a někdy slabší. Záchrana abych se z toho nezbláznila. Právě teď cítím vlnu hněvu i paniky, ale něco uvnitř mě to potlačuje a já nemám sílu na větší vzdor než je podráždění v hlase.
Možná nikdy tady nebudu dost silná uvažovat jistě a klidně, možná je tady všechno obestřeno stejnou mlhou a nikdo tady si není jistý, co jsou iluze a co skutečnosti. Kdybych si měla vybrat, hlasovala bych pro to, že jsem stále naživu a doma a jenom prožívám velice živý a děsivý sen. Ale ona mě stále ubezpečuje, že je to všechno nejspíše děsivá skutečnost. Znovu mě propálí naštvaným pohledem a její divoké oči prozkoumají okolí.
"Měla bys odejít,"řekne znovu tichým, ale naléhavým hlasem. Její oči mě už nepozorují, jenom divoce prozkoumávají tmu.
"Nevím, jak se dostat z lesa,"namítnu a vydám se pomalu za ní, když se rozejde. Doufám, že nemíří dovnitř, ale ven z lesa. V té tmě už skoro nevidím na cestu a každou chvíli zakopnu o vlastní nohu. Její světlá pleť ve tmě skoro světélkuje a mě nedělá problém následovat jí. Až na to, že její chůze připomíná spíše tanec a ladností se mu nevyrovná nic, co jsem viděla. Vedle ní musím vypadat jako neohrabané dítě.
Pokaždé když se prudce zastaví málem do ní narazím. Konečně si všimnu, že les řídne a nakonec stojíme na konci cesty a dál se rozprostírá louka. Slyším nedaleko ten potok a dokonce vidím i světlo, které musí vycházet z toho domu, kde je Rafael. Když tiše poděkuji a chci vyjít z lesa něco mě prudce strhne dozadu. Její malá světlá ruka je položená na mojí puse, jinak by se zaručeně krajinou rozlehl můj výkřik. Znovu zkoumá můj obličej a mračí se jako sto čertů.
"Řekni mi znovu, polovičáku, cos tady chtěla?" Zavrčí a její oči jsou znovu divoké a ostražité. Přiloží mi prsty na spánky a zavře oči. Na jejím obličeji se znovu objeví úšklebek.
"Hloupá vědma, neviděla to, že jestli se hned nevrátíš, tak brzo sem budeš patřit jako všichni ostatní? Tak nová tady a hned tolik problémů,"zašklebí se na mě a kousek poodstoupí.
"Vím, že jsi nelhala, ale tvoje cesta je tak jasná a tak přesně tě zavádí na všechny úkoly tvého osudu, až je to tak nepravděpodobné. Nikdo ti ještě neřekl tu pověst o dívce, která posune váhy osudu a přinese řád? Rafael, ten starý blázen, to určitě udělal, ale neřekl ti, že tuhle pověst velice zbrkle řekl i polovičákům. Nezodpovědně tě uvrhl do nebezpečí. Všimla sis, že mezi nimi nebyla žádná dívka? To protože se obávají, aby jako povstalci nebyli posláni dál proti jejich vůli a nikdo nenastolil žádnou rovnováhu. Proto mezi sebou neuznávají žádné dívky a ty, které se sem dostali, zmizeli nebo se přidali k našemu světu nebezpečně rychle. Měla bys uhánět zpátky do svého světa, polovičáku, nebo budeš násilně vržena do našeho,"řekne trochu rýpavě a v dalším okamžiku zmizí jako záblesk.
Krásný lay, v jednoduchosti je krása - a záhlaví je opravdu úžasné :) K příběhu napíšu něco až si ho přečtu, bohužel to nebude dnes :( Ale už se na něj moc těším :)