close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

2./Nový svět 5.část

3. listopadu 2008 v 21:10 | Lentilka |  La fin
Dále už jsem se nedostala ke slovu a byla jsem úplně opuštěná. Rychle jsem se vydala za tím světlem, nelíbila se mi představa, že bych zase někde zůstala sama. Když jsem konečně zase stála u dveří, Rafael byl skoro na tom samém místě. Moje kroky, které k němu vedly ho vytrhly z přemýšlení, ale trochu se zamračil, když slyšel moje prudké oddychování, jak rychle jsem sem spěchala.
"Já bych měla nejspíš jít, ale ztratila jsem se a nejsem si jistá, kam mám jít,"řeknu rychle a snažím se popadnout ztracený dech.


"Vždyť jsi nebyla pryč ani pár minut, zabloudila jsi snad kolem domu a nenašla dveře?"Smál se mi, ale po chvilce, co si mě prohlížel jeho tvář nabyla temnější podoby. "Kde jsi byla?" Zeptá se mě hlasem skoro neslyšným.
"V lese, musela jsem být pryč pár hodin, nějaká žena mě vyvedla ven. Myslím, že bych měla najít někoho, kdo mě může vrátit do mého světa,"odpověděla jsem mu a až po chvíli mi došlo, že se na něj bezdůvodně mračím. A on mi to oplácel.
"Řekl jsem ti, že tady ti nikdo nebude chtít pomoci a nejsi dost silná zvládnout to sama,"odpověděl mi znovu.
"Zkusíme to,"zavrčela jsem podrážděně a on po chvíli pokynul a sedl si do svého křesla.
Řekl mi, ať zkouším přesně to samé, jak jsem se sem dostala na začátku. Neuběhla ani hodinu, kdy jsem marně napínala moje nervy a jediné čeho jsem docílila bylo, že jsem měla pocit, že mi vybouchne hlava. Jen jednou se mi povedlo to, že celé moje tělo se rozvlnilo. Mám pocit, že jsem po tom na chvilku omdlela. Rafael tam jenom seděl a pobízel mě, ať to zkusím znovu a znovu. Venku už byla neproniknutelná noc a já jenom seděla vyčerpaně na zemi a nakonec usnula před krbem.
K ránu mě probudili cizí hlasy za dveřmi. Jenom jsem se rozespale posadila a čekala, kdy se Rafael vrátí. Dostala jsem od něj nějaké jídlo. Konečně jsem měla pocit, že mám hlad. Bylo to až podivně uklidňující. A také moje oblečení se změnilo na něco pohodlnějšího. Takhle to šlo pár dní a Rafael už mě skoro přestal pozorovat. Při každém zachvění nebo zmizení části mého těla mi jenom pokynul, ať se snažím dál.
Byla jsem frustrovaná a zoufalá. Vůbec mi nepomáhalo, že Rafael někdy na pár hodin zmizel a když se vrátil, tvářil se více znepokojeně než kdy předtím a jenom více vehementněji mě párkrát pobídl, abych se více snažila, že mi možná dochází čas. Nedokázala jsem z něj dostat co a proč.
Jeden se strhla obrovská bouře, vypadala tak zvláštně. Blesky jako by měli fialovou barvu a osvětlovaly oblohu na tak dlouho dobu, že jsem tomu ani nechtěla věřit. Obrovské kapky deště skoro všem bránily se volně pohybovat po cestách, takže jsem neměla ani nic lepšího na práci. A v tu chvíli se mi zdálo, že moje tělo se samo od sebe vlní a od přesunutí má jenom kousek. Rafael místo aby se radoval se jenom na chvíli zachmuřil. "Asi bys měla rychle jít, jestli můžeš. Nejspíš už nemáš čas a jestli se vrátíš a tvoje tělo tě už nepřijde, staneš se jedním z nás,"zamumlá spíše pro sebe, ale já mám dobrou náladu a ani ho pořádně neposlouchám. Znovu se začnu snažit a potom už jenom cítím, jak se moje duše přesouvá a můj žaludek se zhoupne.
Ocitnu se tváří v tvář mému tělu, ale něco je zaručeně špatně. Když jsem ho opouštěla byla v něm aspoň kapka života. Teď mám pocit, že mám spíše šedivou pleť a můj dech je nepatrný. Ucítím jenom slabý tlak, který mě táhne k mému tělu. Jenom o trochu víc života v něm a věděla jsem, že bych se do něj mohla vrátit. Znovu žít. Znovu se nadechnout. Ale něco jako by z něj ten život pomalu vysávalo.
"Ale no tak, ne, pusť mě zpátky,"škemrala jsem a svírala svojí ruku. Nevěděla jsem, jak dlouho tady tak můžu ležet, ale tušila jsem, že dlouho a že přišel čas. Chvílemi byl můj dech silnější, ale většinu času se spíše tišil a zkracoval.
Když začeli přístroje vyšilovat, začela jsem i já. Vyběhla jsem na chodbu, kde skoro nikdo nebyl. Můj křik o pomoc se musel rozhlédat všude, ale nikdo ho neslyšel. Konečně jsem viděla zdálky se přibližovat doktory a sestřičky, které mířili k mému pokoji. Mě se ani nevšimli. Stála jsem tam a nevěděla, co dělat. Snad už v tu chvíli jsem cítila jako kdybych umírala, nemusela jsem se přesvědčit v tom pokoji.
A taky se tam objevil někdo, kdo mě znovu viděl. Protože stál přímo naproti mně a zíral na mě. Připadal mi povědomý a byl taky naprosto živý. Snažil se na mě mluvit, jak jsem si po chvíli všimla. Snažila jsem se uklidnit, protože mi došlo, že celou tu dobu nadávám nebo hystericky žvatlám a zírám do pokoje, kde se mě doktoři snažili vrátit k životu.
"To bude v pořádku, uklidni se,"opakoval pořád do kola a já ho znovu přestala poslouchat. Nedošlo mu, že umírám? Že ze mě každou chvilku může být duch? Nedošlo? Když si uvědomil, že mu nevěnuji pozornost, upoutal jí tak, že se mnou divoce zatřásl. To už bylo ve chvíli, kdy jsem cítila jako by ta velká část mě, ta živá část, která tam pořád byla, odcházela.
"Umíráš, oni už ti nepomůžou. Už je konec. Musíš jít dál,"zdělil mi nešetrně i když se nejspíš snažil o utěšující tón.
"Ne, nemusíš, pořád žiju a pořád můžu žít,"vyjela jsem na něj ostře.
"Tak proč záříš?" Zeptá se tiše a já se zmateně zaměřím na svoje tělo. Nesvětélkuje, zaří a osvětluje všechno kolem mě.
"Jsi duch,"řekne tiše a konečně pustí moje ramena, která do teď tvrdě svíral, abych stála v klidu. Šokovaně zalapu po dechu a svezu se na zem. Jsem mrtvá. Oficiálně a konečně.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Andreica Andreica | Web | 6. listopadu 2008 v 18:47 | Reagovat

Cože?? Ona zemřela?? Tak tohle jsem vážně nečekala, ale vůbec! Určitě to není pravda, že to není pravda:(???

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama