Únor 2009

1./ Chycená 2.část

23. února 2009 v 22:01 | Lentilka |  Blue and black
Když jsem znovu otevřela oči, už to nebylo stejné. Ležela jsem zmateně zpátky na své posteli. Měla jsem strašnou žízeň. Posadila jsem se a rozhlížela v temné místnosti. Byla jsem úplně sama. Žádné oči poblíž, které by mě sledovaly. Můj tep se pomalu uklidnil a dech zpomalil. Když se moje chodidlo dotklo země, projel mnou chlad a já se celá roztřásla. Měla jsem tak strašnou žízeň. Rozsvítila jsem malé světlo v koupelně a spustila kohoutek. Hltala jsem ledovou vodu, ale nepřicházela žádná úleva. Měla jsem žíznila a v puse se mi usadila podivná pachuť. Když jsem zvedla oči k zrcadlu, moje oči se rozšířily a já tiše vydechla.

Chycená 1.část

15. února 2009 v 21:54 | Lentilka |  Blue and black
Byla moc malá na to, aby utíkala stejně rychle jako on. Byla moc vyděšená, aby viděla na cestu zřetelně. Věděla, že nemá nic, co by jí mohlo pomoci. Ale i přesto, že věděla, že nemá šanci prostě běžela zběsile dál. V její hlavě bylo prázdno. Zakopávala o své vlastní nohy a nemohla téměř dýchat. Běžela moc pomalu a ve stejnou chvíli, kdy jí napadlo, že má naději na vítězství, jí popadli dvě velké ruce. Nemohla se bránit, neměla sílu. Padala na zem a ztratila vědomí. Probudila jí ostrá bolest v ruce. Otevřela zaslepené oči a hleděla do dvou černých očí, které na ní chtivě hleděli. A jeho ústa měla přisáté na zápěstí. Odtamtud vycházela ta strašlivá bolest. Nadechla se a vyšel z ní pouze jeden zmučený výkřik. Trhla sebou, ale její ruka byla jako přikovaná k jeho ústům. Její tělo sebou bolestivě škubalo, ale to vyvolávalo pouze další bolest. Chtěla už jenom, aby ta bolest přestala. Bylo jí jedno, co bude dál. Stále tiše naříkala a ty temné oči jí jenom pozorovali a vychutnávali si každý okamžik její porážky. Byla příliš slabá, proto se to stalo. Byla příliš naivní.
Nepoznala hned, že bolest ustala. Byla v takové agonii, že až když bolest ustoupila se pomalu probrala z toho šílenství. Její oči viděli pouze boj. Přímo před ní. Ty dvě chtivé oči, co z ní vysávali život, se teď chvěli o vlastní život. Byli vyděšené a zuřivé. Ty dvě postavy jí děsily, obě stejně. Ale nedokázala potlačit pocit úlevy. Najednou jako kdyby mohla snést ještě trochu té bolesti tady, kdyby potom přežila. Měla pocit, že slyší rvačku rozzuřených zvířat. Nedokázala se ani pohnout, natož utéct. Pozorovala boj, aby věděla, jak dopadne. A lovec, který jí předtím dostihl prohrál. Zmizel v temnotě a ona jenom zírala na místo, kde předtím byl. Pomalu se nadzvedla na zdravé ruce a pohlédla do očí jejímu zachránci. Ale nenapadlo jí, že pohlédne znovu do dvou temně černých očích. Jiných, ale přesto si v něčem tak podobným. Ty oči stejně jako tamty žíznily po její krvi.
To nebyl boj o její záchranu. Byl to pouze boj o její krev. Boj o potravu. A byl tu nový vítěz. Při tom pohledu pouze znovu vykřikla a upadla do mdlob. Ležela tam na zemi a její tělo bylo odevzdané. Už nepatřilo jí, neměla na výběr.
Nebyla si jistá, jestli je pořád naživu. Znovu utíkala lesem, ale její nohy byly rychlejší. Tak rychlé, že to musel být sen. Její oči viděly vše, co se dělo kolem ní. Slyšela kroky jejího pronásledovatele, ale věděla, že mu může utéct. A ta síla. Něco v ní jí říkalo jenom zastav a porvi se s tím. Nemohla to udělat, ale věděla že by mohla. Nechtěla ztratit tu naději, že to zvládne. V další chvíli se zastavila, necítila únavu ani bolest. Strach zmizel. Otočila se a pohlédla do očí svého protivníka.