Když jsem znovu otevřela oči, už to nebylo stejné. Ležela jsem zmateně zpátky na své posteli. Měla jsem strašnou žízeň. Posadila jsem se a rozhlížela v temné místnosti. Byla jsem úplně sama. Žádné oči poblíž, které by mě sledovaly. Můj tep se pomalu uklidnil a dech zpomalil. Když se moje chodidlo dotklo země, projel mnou chlad a já se celá roztřásla. Měla jsem tak strašnou žízeň. Rozsvítila jsem malé světlo v koupelně a spustila kohoutek. Hltala jsem ledovou vodu, ale nepřicházela žádná úleva. Měla jsem žíznila a v puse se mi usadila podivná pachuť. Když jsem zvedla oči k zrcadlu, moje oči se rozšířily a já tiše vydechla.
Moje duhovky byly černé. Když jsem na ně zírala dlouho, přišla mi jejich barva jako tmavě červená, na krajích až karmínová. Pleť byla vybledlá s červenými skvrnami. Rty byly bledé a popraskané. Vypadala jsem strašně zničeně. Ale na druhou stranu, když jsem se prohlédla, měla jsem pocit, že je na mě něco jiného. Něco půvabnějšího než předtím. Vnějšek byl pořád stejný, to jsem si aspoň myslela. Otočila jsem se a vyšla z koupelny. Cítila jsem někde uvnitř malý záblesk adrenalinu. V tu chvíli jsem se zhroutila. Probudila jsem se ve své posteli a otřásala mnou horečka. Měla jsem pocit, že musím každou chvíli shořet. Cítila jsem jak mě pot štípe v očích, ale jenom při pomyšlení na to vstát se mi udělalo zle. Byla jsem neustále v střídavém vědomí a nevědomí. Nebyla jsem si jistá, kolik času uplynulo. Konečně jsem se odhodlala vstát z postele a vratkou chůzí jsem se blížila do kuchyně.
Proboha, co to dělám? Co to se mnou je?
Všechno bylo rozmazané a já jsem pouze zběsile pila vodu z kohoutku. Byla příjemně ledová a můj obličej to uvítal. Za okamžik mnou ale otřásala zima. Dohrabala jsem se zpět do postele a nechala nemoc dál postupovat.
Trvalo to dva dny než jsem se vzpamatovala. Potom jsem konečně vstala z postele a zkusila trochu žít. Všechno, co jsem měla v lednici můj nos jenom odpuzovalo a já kručení žaludku zaháněla pitím. Moje tváře byly zdravější, narůžovělejší. Ale moje oči byly pořád skoro stejné. Nepatrně vybledlejší, ale pořád moc tmavě červené. Bála jsem se, jestli jsem neměla zavolat už předtím doktora. Jako nedávno jsem stála před zrcadlem a zkoumala jsem, co se změnilo. Bylo toho tolik. Nevěděla jsem jestli jsem si toho předtím nevšimla, nemohlo se to objevit za noc. Jenom moje tvář byla tak jiná. Rysy víc ostré, rty vybledlé, tváře pohublejší a celkově jsem strašně zbledla. Když jsem to pozorovala, bála jsem se stále víc, že jsem nějak vážně nemocná.
Ale potom jsem si všimla té malé jizvy na ruce. Dva malé body na mém zápěstí. Jizvy jako by byly teprve čerstvé, růžové.
A když jsem vyjela rukou, až k jamce v lokti byla tam další. Tentokrát v podivném točeném tvaru. Jela jsem rukou dál po rameni, až jsem kousek nad lopatkou ucítila další menší jizvu. Netušila jsem jak vypadá, ale tentokrát jsem se vyděsila. To nemusí být nemoc.
A když jsem vyjela rukou, až k jamce v lokti byla tam další. Tentokrát v podivném točeném tvaru. Jela jsem rukou dál po rameni, až jsem kousek nad lopatkou ucítila další menší jizvu. Netušila jsem jak vypadá, ale tentokrát jsem se vyděsila. To nemusí být nemoc.
Co jste mi to udělali?
Našla jsem pár dalších jizev. A pořád nevím, jak jsem se dostala domů. Jestli to byla skutečnost. A ona byla. Tak jak jsem se dostala zpět živá? Byla jsem si v tu chvíli tak jistá, že to nepřežiju. Že to tam, byla moje poslední chvíle. Nebyla. Teď jsem byla tady a netušila proč. Ale našla jsem svoje oblečení, které jsem měla ten večer. A bylo prosáklé mou krví. Byla jsem zmatená, ale hlavně jsem chtěla znát odpověď na to "Co se stalo?"
Když jsem dlouho držela v ruce mikinu, která měla roztrhnutý rukáv, pomalu se mi to vracelo. Jenom část, jenom pohled těch očí. Věděla jsem, že tohle nepřežiju. Neměla bych. Ale moje ruka krvácela a on byl žíznivý. Neměl se mnou žádné slitování. Ale přesto, když se naklonil k mojí ruce, tak se jeho oči odklonili od mé tváře. Jenom tam tak klečel a svíral moje zápěstí. A já bolestí skoro omdlévala. Potom se na mě vrhl. Jeho rychlost jsem ani nepostřehla. Svíral mojí ruku tak pěvně, že jsem se bála, že mi jí zlomí. Ale hlavně, svíral moje hrdlo a já přestávala dýchat.
A znovu jsem se vrátila do své ložnice. Nebyla jsem si jistá jestli se chci snažit vzpomenout si. Ať se tam stalo cokoliv. Tohle nenaznačuje nic dobrého.
Peeecka... :o))