Trošku jsem změnila začátek kapitolu. Pro ty kdo stihli tu předchozí verzi :) (:nebudte zmatení
V ten moment, kdy mi to došlo, se stala řada věcí najednou. Moje tělo pomalu začelo mizet, já jsem vztáhla ruku na toho kluka, který stál přede mnou a čekal, co bude dál a oba jsme postupně mizeli. A já už věděla, co to znamená. Nic tak tragického, jenom jsem se přesouvala do světa těch mrtvých a nejspíš jsem se neměla už nikdy vrátit.
Tentokrát to bylo jiné. Už jsem se necítila tak živě a měla jsem v sobě neuvěřitelný pocit prázdnoty. Člověk by čekal, že si zvyknete na to, že umíráte, ale když umřete, je to jiná věc. Na to nikdo není připravený. Obzvláště ne na to, kde jsem se ocitla. Předtím jsem byla na tak nádherném místě, ale teď? Byla jsem v kostele a popravdě trochu vyděšená. Ten kostel byl obrovský a bylo v něm tolik světla a barev. Ale já se stejně třásla a vrhla jsem se k prvnímu člověku, kterého jsem viděla. Byla to postarší žena, která se nejspíš modlila. Nebyla připravená na právě mrtvého šílence. Ten kdo mi škubl rukou mi připomněl, že ho za ní pořád držím.
"Co tady děláme?" Začnu znovu trochu hystericky. Mám trochu pocit, že se celý tenhle podivný svět začne točit. A potom se kousek ode mě ozve pár slov a já pomalu padám a usínám. Vím přesně kdo to řekl, ale nechápu, co se děje. "Šmejde,"zamumlám z posledních sil.
Když se proberu,hlava mi tříští jako střep. I tady to jde? Nade mnou se sklání Rafael.
"Ahoj maličká,"řekne mi na uvítanou a pomůže mi vstát. Ležela jsem na lavici a teď jsem se cítila ještě rozlámaně. Hej je tohle fér? Zemřít a potom být ještě takhle mučena? Neměla bych se cítit skvěle?
"Je mi to líto, nedostala jsi se zpátky včas. Můžeš mi říct, co všechno si pamatuješ?" Ptá se mě pomalu a z jeho hlasu je znám jako by se cítil trochu provinile a proradně. Trochu se nadechnu a snažím se mu odpovědět. On jediný se mi snažil pomoc.
"Já jsem se vrátila, ale už bylo pozdě. Už mě to vtáhlo sem. A on šel se mnou"zavrčela jsem najednou podrážděně. Rafael se otočil na mého tichého průvodce a já jsem pomalu vstala. Ti dva teď byli soustředění sami na sebe. O něčem se dohadovali, ale mě to bylo upřímně jedno. Nikdo jiný si mě tady nevšímal. Až teď jsem si všimla i ostatních lidí, kteří tady seděli v lavicích a modlili se. K Bohu? Pochybuju.
Pomalu jsme vstala a sunula se ke dveřím. A až venku před kostelem mi došlo, že jsem tady teď úplně sama. Bez rodiny a přátel. Chtěla jsem se vrátit zpět do svého světa. A možná bych mohla, naučila jsem se to. Už jednou jsem se tam vrátila. A taky vím, že to je jedna z věcí, kterou bych dělat neměla.
Někdo mě chytil za rameno a stáhnul znovu do kostela. Jenom jsem se povážlivě zakymácela a ostře se otočila. Znovu tu stál ten kluk. Tentokrát jsem nenadávala. Teď už vylétla moje pěst a narazila do jeho brady. On byl teď ten, kdo se zakymácel. Já se smála a potom se zhroutila. Provázel mě i jeho pohled, který byl starostlivý a tak povědomí. Ani se nepokusil bránit, ale já už byla pryč. Jenom jako kdybych zaslechla jak zašeptal moje jméno.
Konečně jsem otevřela oči a nemohla uvěřit, že mě tak strašlivě bolí hlava. Když už jsem teď mrtvá, neměla bych být ušetřena těhlech věcí? Děkuju. Otevřela jsem pomalu oči a zjistila, že ležím v trávě. Aspoň na chvíli sama. Jak jsem se zvedala do sedu všimla jsem si, že moje tělo vypadá podivně vybledle, ale přitom víc živě než před chvíli. A potom jsem to uviděla. Velký mramorový kámen. S mým jménem, Elizabeht Amelia Whisper, zemřela 13.2. 2009. A já si to všechno pomatovala, ale netušila jsem, co dělám tady. U mého hrobu. Jak jsem se sem dostala. Měla jsem tu schopnost přenést se do tohohle světa, ale to bylo, když jsem byla napůl živá. Teď jsem mrtvá a pohřbená. Nikdo mi nepomůže. Vstala jsem tak pomalu jak jsem to zvládla a rozhlédla se po prázdném hřbitově. Nevěděla jsem kolik času uplynulo, ale můj hrob vypadal sešle a tráva už mi dosahovala skoro ke kolenům.
Hleděla jsem na svoje jméno a cítila jak se moje hlava začíná točit. Před očima se mi rozplynula tma a já pomalu dopadla do trávy. Neměla jsem pocit, že by se něco stalo, ale mohla jsem omdlít pouze na pár minut. Když jsem se probudila a otevřela oči, nade mnou byla jenom modrá obloha a pár ptáků, kteří zpívali. Cítila jsem pod sebou měkký a posekaný trávník. Posadila jsem se tak zmateně jak jenom někdo může být. Pořád kolem mě byla hromada náhrobních kamenů, ale už tu nebyl ten můj. Trávník tady byl udržovaný a hřbitov poloprázdný.
Když jsem se procházela mezi náhrobky zjistila jsem, že je všechno strašně podobné, ale nic tam nebylo jako předtím. Jako kdyby uběhla nějaká doba. Už jsem začínala ignorovat lidi kolem mě, kteří mě stejně neviděli. TO že jsem stále duch je evidentní. Odešla jsem odtamtud a zamířila k centru. Pohybovat se jako duch mi přijde pořád stejně nepraktické jako když jsem byla člověk. Pořád jsem šla pěšky.
Když jsem se objevila v centru tak jsem začela bloudit ulicemi. Nechtěla jsem se dostat blízko k našemu domu. Když už nežiju, tak bych s tím místem neměla mít spojení. Neměla jsem sílu ten dům vidět. Ne teď. Byla jsem v centru a pozorovala ty obyčejné lidi, kteří o mě neměli ani potuchy. Nevěděla jsem, co všechno dokážu, třeba bych dokázala strašit a dělat tajemné závany větru. Byl tady jeden podivný starý krámek do kterého jsem zašla, protože mi přišel stejně tajemný jako jsem teď byla já. Byla jsem duch, co jsem měla dělat?
V tom obchodě stál i někdo, kdo mi přišel strašně povědomý. Pátrala jsem v paměti a když se otočil a naše oči se setkali, tak mi ihned došlo, kdo to je. Byl to ten kluk, který mě zatáhl do toho druhého světa hned potom co jsem umřela. Určitě to byl i on, kdo mě dostal sem. Musel si všimnou mého naštvaného výrazu, takže se ode mě odvrátil a znovu vypadal jako kdybych neexistovala.
"Seš pěknej blbec, víš to?" zavrčela jsem mu naštvaně do ucha. Ani to s ním nehnulo, dál si prohlížel knihu, kterou držel v ruce.
"Hej! Já vím, že mě slyšíš, tak se mnou mluv, ksakru!" zvýšila jsem na něj hlas a on sebou polekaně trhl. Prodavač si ho změřil podezřívavým pohled. "Nebudu tady ze sebe dělat cvoka."zavrčel tiše skrz zuby.
"Seš blbec, vysvětlíš mi, co tady sakra dělám?" křičela jsem na něj už znovu a vůbec se ho nesnažila poslouchat.
"Ticho."zavrčel na mě a prodavač už ho začel upřeně pozorovat. Jo,jo. Cvok co si pro sebe brumlá něco u knížky.
"Neříkej mi, co mám a co nemám dělat!" zařvala jsem mu teď přímo do ucha. Možná mě to naplňovalo nějakou útěchou, když jsem si na něm teď mohla vylít trochu svého vzteku. Protože já jsem vytočená. Jsem mrtvá a ještě nevím proč a co tady dělám.
"Krucinál,"vybuchl už nahlas a nehledě na prodavače. Popadl mě za ruku a táhnul za sebou ven z obchodu, strčil mě do nějaké zapadlé uličky a už vypadal taky vytočeně.
"Co po mě chceš? Chceš hodit tam kam patříš? Fajn, ale neřvi na mě, když něco dělám!" Vyjede na mě ostře a znovu mě popadne za ruku. Všechno se pomalu začne rozplývat a mizet.
"Tohle nechci,"řeknu tiše a všechno to najednou přestane. Teď kouká zmateně a unaveně.
Víš, chci tě vzít na místo, kde se o tebe postarají a bude pro tebe snadnější přesunout se dál. Můžeš odtamtud jít za světlem nebo kam budeš chtít víš. Sem nepatříš mezi živý. Je mi líto , jestli si teď někdy zemřela, ale měla bys tam jít. Dobře?" Začne trochu ohleduplněji jako kdyby to už párkrát dělal a měl naplánovanou řeč.
"Já vím, kam mě chceš vzít, ale nechápu, proč jsi mě sem poslal předtím,"odpovím mu jako kdyby to byl největší hlupák na světě.
"Předtím?"Vysloví to stejným tónem jako já. "Nikdy předtím jsem tě neviděl,je mi líto, ale měla bys vážně jít. Na tohle nemám čas."
"Hele dneska jsem umřela, tys mě přenesl tam a potom zase zpátky, taky nemám na blbosti náladu víš."
"Nikdy jsem tě neviděl povídám ti, holka šílená!"
"Lžeš!"
"Hele víš co, starej se o sebe sama, já na tohle nemám náladu,"zpraží mě pohledem a odejde. Jenom se za ním naštvaně dívat. Šmejd.
No zajímavej konec:)....Teda, ty víš jak napnout diváka:)