"Nikdy jsem tě neviděl povídám ti, holka šílená!"
"Lžeš!"
"Hele víš co, starej se o sebe sama, já na tohle nemám náladu,"zpraží mě pohledem a odejde. Jenom se za ním naštvaně dívat. Šmejd.
Sleduju ho do rušné ulice v centru. Nemusím se vyhýbat lidem, prostě projdou skrze mě. To předstírání, že mě nezná a k tomu to, že jsem uvízla tady. Kdybych se dostala zpět možná by mi pomohl Rafael. Možná bych se měla zkusit nějak dostat za světlem, abych konečně měla pokoj.
"Můžeš se konečně zastavit?"Zakřičím na něj a přitom vyhodím naštvaně ruce do vzduchu. V tom okamžiku kousek od něj vybouchne jeden vodní meloun.Přesněji exploduje a tak polovina skončí na něm. Teď už naštvaně se na mě otočí a chytí mě za rameno. "Tak dost,"zaslechnu jenom a potom se bez varování přeneseme. Nevěděla jsem, že by to bylo možné takhle rychle.
Ocitneme se tam co vždycky. Ve světě, tentokrát ale jinde. Nechápu podle čeho se objevujeme na různých místech. Tentokrát stojíme u malého jezírka, kde stojí pár obrovských stromů a město je vidět pouze vzdáleně v nastávajícím šeru.
"Víš co? Je mi jedno, kdo jsi. Prostě si mě přestaň všímat nebo tě pošlu pryč ani se neotočíš. Je mi jedno, co seš to za strašidlo, který se rozhodlo strašit, ale jestli se uvidíme ještě někdy, tak to bude taky naposled. Doufám, že to chápeš,"vyjede na mě ostře a zmizí za pár stromy.
"Já jsem mrtvá jako duch ty tupče, ne strašidlo,"zakřičím za ním ještě naštvaně.
"Počkej chvíli,"zavolala jsem na něj už zoufale. Něco v mém hlase ho muselo zarazit, ale neotočil se.
"Potřebuju tvojí pomoc,"řekla jsem skoro šeptem a byla jsem překvapená, když mě slyšel. "S čím?" Zavrčel na mě naštvaně, ale už vypadal, že by byl ochotný spolupracovat. Byla jsem si jistá, že to byl on, kdo mě předtím přenesl, ale teď jsem mu musela věřit, že o tom neví. Neměla jsem na výběr. Netušila jsem, co se to tady děje.
"Pro začátek se jmenuju Amélie,"začela jsem nejistě a srovnala s ním krok. Šel velice rychle k městu, ale zdálo se, že je velice pozorný a kdykoliv něco zaslechl, vypadal jako by byl připravený vrhnout se do křoví. Tak trochu mě to znervózňovalo.
"Když už přestaneš bejt tak hysterická a nebezpečná, tak se ti můžu pokusit pomoc, ale nevím, co tě tady drží. Jak jsi zemřela?"
"Střelili mě při vykrádání obchodu,prostě jsem vešla a najednou slyšela ránu. Potom bylo všechno tak zmatené a já se plácala v cizích tělech, dokud jsem se nedostala sem, ještě když jsem žila,"odpověděla jsem tiše. Nebyla jsem si jistá, jak zareaguje na to, že jsem byla polovičák, ale co na tom teď záleží? Nebyla jsem tím tak dlouho abych něco udělala a zbavili se mě tak rychle, že jsem to skoro ani nepostřehla. Překvapila mě i jeho reakce, možná mu hlavou proběhlo to co mě, protože vypadal, že chce něco říct, ale mlčel.
"Zemřela jsi tady?"
"Dostala jsem se zrovna zpět ke svému tělu, když mě od něj někdo odřízl, v tu chvíli jsem zemřela. Ty jsi tam byl taky, uklidňoval a nemohl si nijak pomoc,"vzpomínala jsem a byla si jistá, že to byl vážně on.
"Já si na tebe vážně nevzpomínám, omlouvám se, kdy jsi zemřela?"
"13.února 2009,"řekla jsem bezvýrazně. Teprve teď vypadal překvapeně, možná spíš šoku.
"To si vážně nemyslím. Za týden je 13.února.. Ten den se ještě ani nestal, nemohla jsi v tom dni umřít,"řekne trochu zmateně.
"To si piš, že jsem v ten den umřela. Viděla jsem svůj náhrobek, předtím. Asi si nevymyslím špatný den svojí smrti!" Vyjedu na něj trochu rozrušeně.
"Ty jsi tam byl, když jsem umírala. Držel jsi mě za ruce a řekl jsi, že musím jít dál a že jsem duch,"rozčiluju se a měřím si ho vyčítavým pohledem. Ten okamžik, kdy jsem zemřela, kdy jsem věděla, že už nemám šanci se vrátit živá byl tak skutečný, že bych si ho nemohla vymyslit.
"Řekli jsi …,"zašeptám tiše a vzpomenu si na tu něžně a smutně zašeptanou Lizí.
"O čem to tady mluvíš? Musela jsi se úplně zbláznit! Nemohla jsi zemřít v ten den, ještě se nestal!"
"Tak to musím být stále naživu, nemyslíš?"
Ocitly jsme se na veřejném hřbitově, tak kde jsem se objevila poprvé. Tam kde předtím byl můj hrob byla jenom stará rezavá tráva. Na tom místě nebylo nic nového a můj náhrobek nikde nebyl. Dostali jsme se do ulice, kde jsem bydlela. A přesně tam jsem taky byla. Živá a překypující životem jsem stála a hrála si s naším psem. Měla jsem dlouhé hnědé vlasy, které byli stále rozcuchané od spánku. V očích jsem stále měla život a slyšela jsem svůj smích.
Došla jsem překvapená k brance, kde jsem pozorovala samu sebe. Živou. A zbývali mi už jen dva dny života. Kdybych to věděla, co bych ještě chtěla udělat? Mě vidět nemohla, ale toho podivína za mnou, který tam stál s otevřenou pusou a zíral na nás dvě, protože on mohl, si po chvíli všimla. Ta živá Elizabeth se na něj mračila tak dlouho dokud mu to nedošlo a potom se jenom ledově zeptala "Co?"
Popadla jsem ho za ruku a táhla ho pryč od ní. Ale ne moc daleko. "Musíš jí hlídat, nesmíš jí pustit v pondělí z domu. Vymysli si něco, klidně jí zlom nohu, když nebude poslouchat,"vymýšlela jsem zběsile plán za chodu a nedokázala přijít na nejlepší metodu, jak zabránit mojí smrti.
"Počkej chvíli, tos byla ty, živá a neduchovná. Jak je to možný?"
"Musíš mě udržet naživu,"zašeptám prosebně. "Pokusím se,"zašeptá se a sevře mi ruku.
Možná tohle je ten důvod, proč jsem se vrátila. Neměla jsem nikdy zemřít.
"Co teď budeme dělat?"zeptám se tiše a vážně si připadám úplně bezradná. Ale hlavně plná naděje. Možná neumřu, budu žít dál. Ale co se potom stane s touhle duší? Teď existují dvě zároveň, nemusí potom jedna odejít?
"Já nebudu dělat nic, za týden sem přijdu a zkusím tě nějak přesvědčit, abys zůstala doma. Jak jsi umřela?"
"Trochu taktu by ti neuškodilo. Jak jsi umřela? Zkusím tě přesvědčit,bla bla bla." Parodovala jsem jeho hlas naštvaně. Já mám do týdne umřít a on bude něco zkoušet. Tak to je nejlepší nápad týdne. Víc času mi totiž ani nezbývá.
"Hele víš co, zachraň se sama. Na šílenou duši,která ještě pořád žije nemám náladu. Vyřeš si svoje problémy sama,"zavrčí na mě a zmizí. Nesleduji ho, potom si ho stejně najdu. Teď jdu znovu k našemu domu. Dnes je pátek, ten další umřu. Nechápu proč se to stalo takhle a co tady teď dělám.
Vejdu do našeho domu skrze dveře a všimnu si potěšeného zavrtění ocasu našeho psa. Stojí kousek ode mě a zběsile čmuchá. Vydává ze sebe i tiché kňučení a pořád dokola se otáčí a něco hledá. Možná mě cítí. Přestane až když ho z kuchyně zavolám. Tedy ta, která pořád žije. Ten hlas mě úplně zmrazí. A v ten jediný okamžik, kdy se přestanu ovládat se znovu octnu někde jinde. Stojím uprostřed temného pokoje, spod těžkých záclon sem proniká pouze pár paprsků světla. Všude je šero a dokonce nepořádek. Uslyším i chrastění klíčů. Kde to jsem?
Než se stihnu znovu nadechnout, něco studeného přistane na mém krku. Sotva se mě to dotýká, ale můžu cítit ten kov, jak se mě lehce dotýká. Těžká ruka mi dopadne na pusu a strhne mě dozadu. Stojíme v tom nejtemnějším rohu a někdo právě otevře dveře. Ty se pouze se skřípotem otevřou, ale nikdo nevejde.
Cítím kapku potu, která pomalu stéká po mé rozpálené tváři. Utekla bych jako duch, ale to že cítím ten nůž na krku, cítím jak se tře o mojí kůži. To je to, co mě děsí. Dvě těžké zamrkání očí a můj srdeční tep se uklidní. Potom se stačí pouze zhluboka nadechnout, nůž mi pronikne pod kůži, ale tak jemně že protrhne pouze povrchní kůži a já se přenesu pryč.
Vlastně jenom na druhou stranu pokoje, ale i tak mi to stačí. Když se ocitnu z rukou útočníka, tak mě znovu pohltí děs. Roztěkaně hledím do toho temného rohu, kde vidím pouze matné obrysy a nikdy bych si ho snad nevšimla, kdybych nevěděla, že tam je. Potom se podívám ke dveřím, za kterými čeká můj milý společník. Je to jako věčnost, co na sebe zíráme. Nejspíš ani jeden nechápeme, co se tady děje. Nevypadal, že by čekal mě. Spíš očekával někoho jiného. Jeho oči se rozšíří a zírá na mě jako na hlupáka. Možná jenom můj vyděšený pohled ho drží trochu na uzdě, jinak bych se bála, že po mě skočí a zfackuje mě sám.
Teď jenom nepatrně naznačí něco, co mě donutí se pohnout a zmizet ve dveřích. Jako duch. Přesně tak.
"Kdo to sakra je?"zeptám se roztřeseně a on mě zmrazí tak přísným pohledem, že se skoro bojím nadechnout. Pořád stojí kousek od těch dveří, jeho tělo je napnuté a přikrčené, jako kdyby byl připravený ke skoku každou minutou. V jeho postoji je něco tak divného a nepřirozeného.
Nejsem si jistý, jestli to mohl postřehnout on, ale já určitě. Slyšela jsem slabé vrznutí podlahy. Byly to tiché kroky, co se pomalu blížily. Stačil jediný nádech a najednou se někdo v těch dveřích objevil a vystartoval po něm. Já tam pouze stála a omráčeně zírala na ty dvě těla, která kolem mě proletěla a s hlasitou ranou dopadla na zem. Ten nůž, který mě před chvíli svíral v zajetí spadl o kousek dál od nich.
Nejsem si jistá, jak to probíhalo. Prostě tam leží, nedokážu si skoro povšimnout toho, co dělají, ale jisté je, že se perou. A já se nedokážu pohnout, prostě jenom stojím jako ztuhlá. Skončí to tam, že ten špatný nakonec vyhrává. Alespoň to tak vypadá. Protože když někoho držíte pod krkem a on pomalu ztrácí dech, tak to obvykle vyhrajete. Ale nebyla jsem si jistá, kdo je záporňák a kdo ne. Ale vybrala jsem si toho, kdo mi nedržel nůž pod krkem.
Popadla jsem první věc, co mi přišla pod ruku. Těžkou lampu, kterou jsem se snažila třímat jako zbraň s kterou ho můžu praštit. V tom okamžiku mi nedošlo, že jí nedokážu uchopit. Proklouzávala mi prsty a já si jí pouze přehazovala z ruky do ruky a snažila se, aby mi každou chvilku nezačela propadávat rukou.
Lampa dopadla s třískotem na podlahu.
Lampa dopadla s třískotem na podlahu.
"Pusť ho,"řekla jsem varovně a jediné, co jsem mohla použít byli moje pěsti.
"Wow,wow. V klidu holka,"odpověděl mi a opatrně se od něj odsunul a pustil ho. Teď oba klečeli na zemi a trochu vyděšeně na mě zírali. Neměla jsem pocit, že by se báli holky nebo ducha. To na co oba zírali, ale bylo kousek ode mě. Ten nůž, co před chvíli ležel na zemi se teď vznášel vedle mě a povážlivě se otáčel, jako kdyby se rozhodoval, co bude dál.
"Kdo jste?"zeptám se pomalu roztřeseným hlasem. Nůž se nebezpečně zahoupe a znovu se ustálí v pozici vedle mě.
"Kdo jste?"zeptám se pomalu roztřeseným hlasem. Nůž se nebezpečně zahoupe a znovu se ustálí v pozici vedle mě.
"Mě přece znáš, chtěl jsem ti pomoc,"zkusí na svojí obranu můj neznámý přítel.
"Moc toho o tobě nevím, tak mi radši taky odpověz, jinak budeš za toho, kdo se na mě vykašlal a to co si pamatuju já, tě nestaví do příznivého světla,"zavrčím na něj.
"Oukej, jmenuju se Derek. Vidím duchy, to je všechno. Nerad se připletu do jejich problémů, ale toť vše." Odpoví mi a ten druhý za ním se tiše uchechtne.
"Teď ty,"zavrčím na toho smíška a přimhouřím oči. Nůž vystřelí asi o metr dopředu a oba sebou vyděšeně cuknou. Ale obou zmizí každá špetka klidu z obličeje.
"Já jsem jenom duchařský přítel Henry. Za ten krk se omlouvám. " Odpoví mi taktéž, ale tentokrát tak ledovým hlasem, až mi přeběhne mráz po zádech.
"Mohl by mi teda jeden z vás pomoc?"zeptám se a jenom dodám zoufale "prosím." Nůž při těch slovech dopadne s cinknutím na zem a oboum se očividně uleví. Dva duchaři na jednom místě, jeden by mohl být schopný mi zachránit život. Protože jestli ne. Tak se budu muset pokusit udělat to sama.
Páááni, teda ty to děláš tak napínavé a já pak musím určitě čekat další dva měsíce, než sem dáš pokráčko:(...Kdo to má vydržet??:D