"Kdo jste?"zeptám se pomalu roztřeseným hlasem. Nůž se nebezpečně zahoupe a znovu se ustálí v pozici vedle mě.
"Mě přece znáš, chtěl jsem ti pomoc,"zkusí na svojí obranu můj neznámý přítel.
"Moc toho o tobě nevím, tak mi radši taky odpověz, jinak budeš za toho, kdo se na mě vykašlal a to co si pamatuju já, tě nestaví do příznivého světla,"zavrčím na něj.
"Oukej, jmenuju se Derek. Vidím duchy, to je všechno. Nerad se připletu do jejich problémů, ale toť vše." Odpoví mi a ten druhý za ním se tiše uchechtne.
"Teď ty,"zavrčím na toho smíška a přimhouřím oči. Nůž vystřelí asi o metr dopředu a oba sebou vyděšeně cuknou. Ale obou zmizí každá špetka klidu z obličeje.
"Já jsem jenom duchařský přítel Henry. Za ten krk se omlouvám. " Odpoví mi taktéž, ale tentokrát tak ledovým hlasem, až mi přeběhne mráz po zádech.
"Mohl by mi teda jeden z vás pomoc?"zeptám se a jenom dodám zoufale "prosím." Nůž při těch slovech dopadne s cinknutím na zem a oboum se očividně uleví. Dva duchaři na jednom místě, jeden by mohl být schopný mi zachránit život. Protože jestli ne. Tak se budu muset pokusit udělat to sama.
Zahledím se na Henryho jako kdyby mi někoho připomínal. Strašlivě moc, ale nebyla jsem si jistá koho. Potom když ke mně zvedl pohled mi to došlo. Ten kluk, který na mě zíral v nemocnici. Předstíral,že mě nevidí a potom zmizel. To bylo ještě v tu dobu, kdy jsem žila. On si mě ale vlastně ani moc neprohlíží, když už nedržím nůž, nejsem pro něj vůbec zajímavá.
"A co máš vůbec za problém, že mi tady máváš pod krkem nožem?" Zeptá se mě Henry zprudka a nejspíš mu vůbec nedojde ta ironie. Mě dojde rychle, to já mám na krku malinký krvavý šrám.
"Nech jí na pokoji, blbečku,"odpoví mu za mě Derek. "Nesmíš si sem takhle vtrhnout a chtít aby se všechno točilo kolem tebe. Řekl jsem, že ti pomůžu. O to se taky pokusím,"slíbí mi.