close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

3./Smrt 3.část

1. listopadu 2009 v 22:42 | Lentilka |  La fin
"Kdo jste?"zeptám se pomalu roztřeseným hlasem. Nůž se nebezpečně zahoupe a znovu se ustálí v pozici vedle mě.
"Mě přece znáš, chtěl jsem ti pomoc,"zkusí na svojí obranu můj neznámý přítel.
"Moc toho o tobě nevím, tak mi radši taky odpověz, jinak budeš za toho, kdo se na mě vykašlal a to co si pamatuju já, tě nestaví do příznivého světla,"zavrčím na něj.
"Oukej, jmenuju se Derek. Vidím duchy, to je všechno. Nerad se připletu do jejich problémů, ale toť vše." Odpoví mi a ten druhý za ním se tiše uchechtne.
"Teď ty,"zavrčím na toho smíška a přimhouřím oči. Nůž vystřelí asi o metr dopředu a oba sebou vyděšeně cuknou. Ale obou zmizí každá špetka klidu z obličeje.
"Já jsem jenom duchařský přítel Henry. Za ten krk se omlouvám. " Odpoví mi taktéž, ale tentokrát tak ledovým hlasem, až mi přeběhne mráz po zádech.
"Mohl by mi teda jeden z vás pomoc?"zeptám se a jenom dodám zoufale "prosím." Nůž při těch slovech dopadne s cinknutím na zem a oboum se očividně uleví. Dva duchaři na jednom místě, jeden by mohl být schopný mi zachránit život. Protože jestli ne. Tak se budu muset pokusit udělat to sama.
Zahledím se na Henryho jako kdyby mi někoho připomínal. Strašlivě moc, ale nebyla jsem si jistá koho. Potom když ke mně zvedl pohled mi to došlo. Ten kluk, který na mě zíral v nemocnici. Předstíral,že mě nevidí a potom zmizel. To bylo ještě v tu dobu, kdy jsem žila. On si mě ale vlastně ani moc neprohlíží, když už nedržím nůž, nejsem pro něj vůbec zajímavá.
"A co máš vůbec za problém, že mi tady máváš pod krkem nožem?" Zeptá se mě Henry zprudka a nejspíš mu vůbec nedojde ta ironie. Mě dojde rychle, to já mám na krku malinký krvavý šrám.
"Nech jí na pokoji, blbečku,"odpoví mu za mě Derek. "Nesmíš si sem takhle vtrhnout a chtít aby se všechno točilo kolem tebe. Řekl jsem, že ti pomůžu. O to se taky pokusím,"slíbí mi.


Pátek



Mám pouze necelých sedm dní na to, abych zachránila sama sebe. K tomu ještě Dereka. Musím uznat, že se doopravdy snaží. Hned další den ráno jsem mu řekla, kde přesně budu. To sobotní ráno jsem se vydala na procházku do blízkého lesa, protože bylo krásně, slunce svítilo a teploty byly překvapivě vysoké.
Trvalo mu jenom chvíli než mě objevil, jak se procházím v lese. A já jsem ho následovala. Nedokázala jsem stále vstřebat ten fakt, že o pár metrů dál jsem já a živá. Nedokázala jsem to pouze tak přejít. Mohla bych dál žít, kdybych dokázala změnit budoucnost. A teď když mi někdo pomůže, se mi to třeba podaří.
"Amélie?" Zavolá za ní a pomalu k ní přistoupí. Zírá na něj, jako kdyby spadl z višně. A mě je naprosto jasné, co se jí honí hlavou, protože naše mysl pracuje stejně .Jsme přeci jedna a ta samá.
"Vypadáš jako cvok, kterýho nezná,"zavrčím na Dereka tiše. "Vysvětli jí, odkud jí znáš!"
Kdyby pohled propaloval, asi bych v sobě měla velkou díru. Ale naštěstí se docela rychle přizpůsobí.
"Já jsem o tobě slyšel od jednoho kamaráda, potkal jsem tě, ale nejspíš si mě nepamatuješ,"začne ze sebe nejistě soukat vysvětlení a když vidí její nechápavý obličej, tak se nadechne, že bude pokračovat dál. Stihnu ho ještě zarazit nesmlouvavým "Mlč!"
V její hlavě se teď totiž odehrává víc věcí. To že by si tu tvář nezapamatovala se jí nechce věřit, ale možné to je. Možná ho potkala někdy ve spěchu a teď bude vypadat za hlupáka, když si ho nebude pamatovat. Přitom vypadá sympaticky. Trochu podivín, ale kdo není? A co to jméno? Možná ho zaslechl někdy během řeči od někoho kdo jí tak ještě říká, ale kdyby se mu sama představovala, takhle by se nikdy nepojmenovala.
"Promiň, hned jsem tě nepoznala,"zareaguje pohotově a jako kdyby ten dlouhý proces přemýšlení v její hlavě ani neexistoval.
"Pro kamarády Elizabeht, Amélie je moje druhé jméno, ale nerada ho používám,"představí se mu hned znovu tím jménem, které ráda používá. Tím, které i já ráda používám, ale jen když jsem naživu. Tady a teď bych byla radši nikdo. Nebo alespoň anonymní Amélie. Taky po mě Derek hodí nechápavý a trochu nevraživý pohled.
"Zeptej se jak se má!" Pokračuji ve vybízení věcí.
"Jak se máš?" Opakuje po mě jako slušně vycvičený voják.
"Já jsem jenom trochu zmatená, jak se jmenuješ ty?" Zkouší si to urovnat v hlavě, ale evidentně už je přesvědčená o svém omylu. Jak lehce zmást sama sebe, když víte jak na to. Kdyby jí přerušil v uvažování, tak se s ním teď dávno už dál nebaví. Dostal se do přátelské zóny.


Nechala jsem ten den uplynou ani jsem si nepovšimla jak. Pozorovala jsem nejdříve ty dva jak se spolu baví. Potom jsem už nějak neměla náladu pozorovat tu holku, která ještě může žít. Jestli to vůbec jde, deprese se objevuje i po smrti. Nevěděla jsem, jestli se zvládnu přenést do Země mrtvých i teď,proto jsem zůstávala tady a pouze tak bloudila. Duše, co nemá klid. Teď jsem všechny ty rčení chápala. Byla to neuvěřitelná nuda, ale hlavně to bylo tak nepříjemné zůstávat v tomhle světě a nemít žádný důvod ani účel svého bytí. Lidé mají žít, ale duchové? Ti by neměli existovat, měli by odejít dál a to bez výjimek.
Dostala jsem se i do té nemocnice, kde jsem zemřela. Šla jsem do té místnosti s fialovými stěnami, abych něco zjistila. Zajímal mě Henry, který se objevuje na u psychologa v nemocnici a potom mi drží nůž u krku. Zajímalo mě, co o něm řeknou. Prošla jsem skrz dveře a zamířila k velké kartotéce. Problém byl ten, že jsem jí nedokázala tak úplně otevřít. I s tou největší snahou jsem dokázala jenom zatahat za šuplík, ale povolit zámek mi nešlo. Až nakonec jsem strčila prst do zámku a snažila se ho zhmotnit. S tichým cvaknutím zámek povolil. To by bylo k duchovi a jeho rozměrům. Někdy se hodí být lehce deformovatelná.
Prohledávala jsem složky, abych objevila tu jednu jedinou, která mě zajímala. Netrvalo to ani moc dlouho. Na vrchu byla přidělaná nějaká starší fotka, která mohla být skoro z dětských let. Měl tam delší vlasy než teď, vlnily se mu kolem pohublých tváří. Upřímně vypadal docela tragicky a smutně. Začela jsem procházet listy jeho složky a zjistila, že už sem musí chodit dost dlouho. Byla docela obsažná a celkem podrobná.
Jeho psycholožka nejdříve psala, proč se k ní dostal. Jeho matka zemřela přibližně před čtyřmi lety. Zemřela přirozenou smrtí, ale jeho otec ho donutil sem chodit, protože přestal komunikovat s ostatními, byl neustále pryč a zdál se být mimo. Snažila se tam psát různé hypotézy, dedukce a jeho stavy, ale stejně mi půlka nedávala smysl nebo mi přišla prostě jen jako blábol. Jeho stav se postupně začel zlepšovat, ale stejně sem musel docházet minimálně jednou za dva týdny.
Pořád jsem si pročítala všemožně ty papíry, když v tom se za mnou ozvalo cvaknutí dveří. Zděšeně jsem upustila papíry. Když už uvidí letící papíry, ať se ve vzduchu nevznáší moc dlouho. Otočila jsem se, ale místo abych viděla tvář vyděšené psychiatričky, tak za mnou stál docela naštvaný Henry.
"Co ty tady děláš? Ježiši. Ty jednoho nenecháš na pokoji?" Zavrčí na mě nepříjemně.
"Ty máš co na práci víš! Žít, ale já se tu mám flákat a bdít a snít nebo co?" Odpovím mu stejným tónem.
"Tak to já ti ukážu zábavu,"odpoví mi trochu tajemně a ten stín z tváře mu zmizí. "Jen si tady něco vezmu, minutku,"řekne a sebere složku z které vytrhne pár papírů a znovu jí vrátí na místo.
"Hej, Amélie jak jsi to provedla?"Zeptá se překvapeně a prohlédne si nepoškozený zámek. Znovu prostrčím prst zámkem a trochu ho zhmotním. Kouzlo se provede jako napoprvé a šuplík je znovu nepoškozený a zavřený. "Hezký, to jsem si nemusel dělat ten náhradní klíč sakra,"zavrčí pobaveně.
"Takže teď se postaráme o tebe, za mnou,"pobídne mě a začne se pomalu odhmotňovat. Rychle se chytnu ruky, kterou mi podá a přenesu se s ním. Na to místo, kde nejsem potulný duch sama.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Andreica Andreica | Web | 14. listopadu 2009 v 14:36 | Reagovat

zajímavé;)....já chci další část;)

2 Pajin Pajin | E-mail | Web | 3. května 2012 v 13:22 | Reagovat

At žijí blogeři...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama