Zlodějka
Musela zatajit dech na tak dlouho, že to skoro nebylo možné. Kdyby se totiž nadechla, tak by se nejspíš začela smát a to si nemohla dovolit. Plížila se podél temné chodby,neslyšela nic víc než svoje lehké kroky.
Otevřela dveře, které měli vést do kanceláře. V okamžiku, kdy je za sebou zavřela, vytáhla ze zadní kapsy malou baterku a začela hledat. Už se dokonce nadechla, hluboce a dlouze. Konečně jí začel v krvi kolovat ten správný poměr adrenalinu a vzrušení. Otevřela velkou dřevěnou skříň z tmavého dřeva a hledala tu malou ručně vyřezávanou krabičku. Znala její popis. Předával se v této rodině na generace. V ní se schovával malý náhrdelník s malým, ale blyštivým diamantem. V okamžiku, když tu krabičku spatřila, neváhala. Schovala jí k sobě do tašky a snažila se nenápadně zmizet.
U posledního schodu jí zarazil šramot, který vycházel z pootevřených dveřích. Tenhle dům byl obrovský a právě teď i smrtelně tichý. Až na pár vrznutí starého dřeva a možná pár hlodavců, tu bylo perfektní ticho. Ty dveře se teď otevřely a každý její sval zkameněl. Nebyla si jistá kdo to je. Jestli se má dát na útěk nebo se schovat do tmavého rohu. Trvalo jí pouze pár vteřin než se rozhodla.
Odskočila od schodů a rozeběhla se k otevřenému oknu. Byli v přízemí, takže dopad by nebyl takový problém, kdyby jí příchozí nezpozoroval včas a nevrhl se za ní. Zkusil jí chytit, ale to způsobilo jenom to, že oknem prolétli oba. Tvrdý dopad bolel a ještě jí někdo při dopadu praštil loktem do tváře. Prudce se nadechla a snažila se svého pronásledovatele zbavit.
Tím začela rvačka na zemi. Její nevýhodná pozice byla v tom, že on ležel na ní. Snažila se mu vykroutit. Teď by se totiž hodila jenom utéct. Baterka v zadní kapse jí nepříjemně tlačila a tvář do které dostala ránu štípala. Teď už svého pronásledovatele ze sebe shodila jedním rychlým pohybem ruku, který on nečekal. Než stihla ale vyskočit, už jí chytil za nohu a znovu jí srazil na kolena. Chtěla ho kopnout, ale v tom spatřila jeho tvář. Jeho výraz taky vypadal překvapeně, ale spíše i pobaveně. Ten její zato vypadal rozzuřeně.
"Susan?" Pronesl potěšeně, ale nestihl nic víc, protože teď už se rozhodla ho kopnout.
Zatímco se vzpamatovával, vyskočila na nohy a zmizela ve tmě, jak nejrychleji mohla.
Zatímco jsem si v hlavě projížděla celý ten večer, prohlížela jsem si přitom ten malý třpytivý diamant. Měl skoro tvar kapky slzy. Trochu mě lákalo si ho nechat pro sebe. Byla na něm něco přitažlivého a tajemného. Potopila jsem hlavu do horké lázně ve které jsem ležela. Na hladině se vznášela pěna a v celé koupelně byl mlžný opar. Ve stejnou chvíli, kdy horká voda pohltila celé mé tělo mi před očima vyskočil obraz muže. Stál přede mnou jako živý a snažil se na mě hovořit. Měl tak smutnou tvář, až mě to zarazilo. Jeho výraz začel být netrpělivý a mě došlo, že na mě stále mluví. Jenom já ho neslyšela.
Vynořila jsme se z vody a překvapilo mě, že nade mnou doopravdy stál. Nebyl pouze v mých myšlenkách. To mě trochu vyděsilo. Pohnula jsem rukou instinktivně k noži,který byl ledabyle položený na okraji vany.
"To si myslím nebude nutné,"řekl tichým hlasem, ale v koutcích mu hrál úsměv.
"Tak co tady teda děláš?" Zeptám se trochu podrážděně. Pěna je hustá a já bych to stejně zvládla. Ale na druhou stranu není příjemný být vystavená tak napospas. Jako lovná zvěř.
"To je jednoduché, tvojí pomoc,"odpoví znovu s úsměvem.
"Já nejsem žádná primitivní holka, nemůžeš si sem jen tak vkráčet a čekat, že pro tebe něco udělám,"zavrčím na něj. "Stačilo poslat email třeba,"řeknu mu teď trochu mileji.
Při pozorování jeho tváře mě trochu zamrazí. Má tmavé hnědé oči a ostře řezané rysy, ale na jeho rtech je něco měkkého a při jeho úsměvu jako kdyby člověka zalilo teplo. Měl krátké rovné hnědé vlasy. A oblečený byl tak nějak podivně, nebylo na tom skoro nic zvláštního jenom jako kdyby se tak nemohl pohybovat v normální lidské společnosti. Bylo na tom něco vznešeného a starého.
"Nepotřebuju tvoje služby,"řekne a přijde mi, že se i trochu začervenal při zaznění té věty.
"Potřebuji někoho najít a ty jsi ideální osoba, která mi může pomoc,"vysvětlí mi to a já se na něj pouze shovívavě usměju.
"Mohl bys?" Usměju se na něj trochu koketně a on se jako pravý gentleman ihned otočí. Zvednu se a natáhnu se pro svůj ručník. Postavím se před zrcadlo a vyčešu si svoje vlasy, ještě z nich kape voda.
"Máš špatný informace, já lidi nehledám. Já je jenom okrádám,"poučím ho a roztomile se na něj usměju.
"Možná ale nejsi tak dobrá,"zašklebí se na mě a sáhne do kapsy. Jenže jí nervózně prohmatá a trochu překvapeně se podívá na moje zápěstí kde se houpe náhrdelník s diamantem.
"Nesnaž se okrást zloděje, když nejsi zloděj."
Nemám žádný důvod se ho bát. Zatím vypadá tak milosrdně a nevině jako koloušek Bambi. Až na to, že se pokusil ukrást můj lup, ale nestačil se u něj ani ohřát. Teď jsem pomalu kráčela bytem a za mnou zůstávaly pouze mokré stopy a byly slyšet pouze jeho kroky.
"Jak přesně jsi se dostal dovnitř?"Otočím se na něj a přitom si naliji hrnek kávy.
"Moje kouzla,"usměje se na mě tajemně.
Teď už se trochu naštvu. Nemám ráda cizince v bytě a už vůbec ne nezvané.
Teď už se trochu naštvu. Nemám ráda cizince v bytě a už vůbec ne nezvané.
"Když mi teď řekneš kdo jsi, tak tě možná nevyrazím tak rychle a nechám tě prostě odejít."
"Já jsem Zaklínač a potřebuju tvoje zkušenosti, abys mi s něčím pomohla. Můžu ti nabídnout něco na oplátku,"řekne tiše a při těch slovech jako kdyby světlo v místnosti trochu zesláblo. To vypadá trochu děsivě.
"Nepomůžu ti. Za prvé, protože pracuju sama a za druhé proto, že nepracuju s podivnýma příšerkama, co vypadají hrůzostrašně nebo mají divný schopnosti, víš? Děkuji, nechci,"odmítnu ho razantně.
"Stojí před tebou Zaklínáč. Ty jsi tu neozbrojená, skoro neoblečená a pořád máš kuráž mě odmítnout? Došlo ti, že tě můžu přinutit pomoc mi?" Tentokrát to řekne tak temně, že světla v místnosti skutečně zablikají a vzduch se ochladí.
"Víš, prostě jsi mě ještě nepřiměl ti věřit. Vlastně tady jenom stojím s nějakým kecálkem, co se mi vloupal do bytu a chová se tak trochu jako úchyl,"vyjedu na něj a zpražím ho pohledem.
"Když tě přesvědčím, že nelžu, vyslechneš mě?" Zeptá se bez výrazu a jeho tvář potemní.
"Samozřejmě,"odpovím mu naštvaně.
V tu chvíli světla zhasnou a přímo přede mnou se začne šířit oheň. Pomalu se šíří z kuchyňské linky na zem, ke křeslu a dál. K tomu se přidá ohromný vítr, který jako by se snažil vcucnout do sebe všechno v místnosti. Chytím se nejbližší pevné věci a snažím se udržet na jednom místě. Vlasy se mi rozpustí a vlají všemi směry.
"Jestli mi zničíš byt, tak si piš, že tě čeká něco horšího než je tohle, co tu předvádíš,"zakřičím na něj popuzeně. V ten samý okamžik, kdy to dořeknu všechno ustane. Jenom byt vypadá jako kůlnička na dříví. Potom jako by v dalším okamžiku se vše nějak kouzelně vrátí zpět na svoje místo.
"Možná bych ti věřila i s nějakou menší pohromou než nechat mi vyhořet byt,"zavrčím na něj.
"Takže teď už mě vyslechneš?" Zeptá se skoro kouzelně milým hlasem.
"Jdu do ložnice a až se vrátím, ať tu na mě čeká nový kafe. Žádný fígle, nic. Jinak mě už vážně naštveš,"odpovím mu a naštvaně odkráčím. Všimnu si totiž pár tmavých skvrn na zemi od kouře a lehce ohořelých záclon. Pan Zaklínač v úklidu asi není tak perfektní.
wau...to je teda hoooodně zajímavý, kdy bude pokračování?:)