close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

3./Smrt 4.část

6. prosince 2009 v 23:31 | Lentilka |  La fin
Už se tu stmívalo, listí bylo žlutočervené a padalo na zem. Foukal slabí vítr, ale ve vzduchu byl cítit svěží vzduch. Překvapovalo mě, že se pokaždé objevuju na jiném místě. Možná to závisí na tom s kým se přenáším. Protože tady nebyly ani stopy po něčem známém. Stály jsme na louce, kde byla vysoká zelená tráva. Nedokázala jsem si tady představit nějaké roční období, protože pokaždé to tady vypadá jinak. Jako kdyby si příroda dělala, co chce. Na té louce vonělo jaro. Stromy, které tohle místo celé skrývaly,tomu dodávaly až omamnou vůni borového lesa.
Znovu dojdeme po cestě až do toho samého města. Nejsem si jistá, jestli mám říct, že už jsem tady byla, když se mě zeptá. Ale to, že už znám půlku města sama by mě mohlo prozradit. Nemá cenu vysvětlovat tady to, co sama pořádně nechápu.Jako minule je ve městě nějaká slavnost. Ale ještě pořádně nezačla, všechno to vypadá jako uspěchané přípravy.
"Začíná slavnost příchodu jara, tady se oslavuje podle vlastních pravidel. Počasí je tady trochu nevyzpytatelné,víš. Mělo by to začít zítra v sobotu, ale už teď je to docela něco. Do týdne by měly skončit.
"Já vím, byla jsem tady, když končili,"řeknu tiše a vzpomínám na den, kdy jsem sem přišla poprvé a ohromeně na to zírala. A přesně to se ještě nestalo.
"Jak přesně jsi se vlastně vrátila v čase?"

"Kdybych to věděla. Pamatuju si jenom to, že jsem zemřela. Byla jsem zavražděna,"procedím nenávistně skrz zuby.
"Správně, ten chlápek tě postřelil,že jo?"
"On mě nezabil úplně, byla jsem pořád naživu, když jsem se sem dostala. To oni mě potom zavraždili. Polovičáci. A já nevím proč," odpovím mu a něco v mém hlase ho přinutí k pátravému pohledu.
"Ale jestli jsi byla polovičák, stejně by jsi musela dál, ať by jsi chtěla nebo ne. Teď už nemám ponětí, co tě tady drží a proč tady tvoje duše tak zmateně bloudí,"odpoví mi a v jeho hlase je něco temného a mrazivého.
"Když jsem byla napůl živá a oni by mě tady nechali, mohla jsem klidně dál žít! Nemusela jsem tady bloudit a nevědět proč. Co by jsi tomu řekl ty, kdyby tě někdo zavraždil a nenechal na tobě, jestli budeš žít?" Vyjela jsem na něj ostře.
"Polovičáci mají zůstat u svého těla, když to je odmítne, tak prostě musí dál. Tak to prostě je víš. Já dělám pouze svojí práci,"zavrčí na mě chladně a nepřátelsky.
"Svojí práci? Co je tvojí prací? To na tobě je poslat ještě žijící duši dál a nedat jí na výběr? To ty kohokoliv prostě zabiješ! Nejsi všemohoucí, abys o tomhle mohl rozhodovat. Kdyby to neudělali polovičáci, tak to doděláš za ně, co? Proč prostě i teď nevezmeš mojí duši a nešoupneš jí dál, co by ses o mě staral!" Vyjedu na něj tak prudce, že i mě to zarazí, jak rychle jsem vybuchla. Ale když už jde jednou o můj život, proč se ohlížet na vrahy, kteří si dělají, co chtějí. Díky lidem jako je on, trčím tam, kde jsem teď. Ani si nevšimnu, že moje oči se zaplní slzami vzteku a beznaděje. Není tak snadné umírat víckrát.
Otočím se a mizím v těch úzkých uličkách, které tak dobře znám. Venku už je tma a jediné, co mi svítí na cestu je měsíc. Mám pocit, že za mnou slyším kroky, ale pouze zrychlím běh. Chytí mě tak prudce, že moje tělo ještě udělá jeden rychlý krok než se doopravdy zastaví. Drží moje rameno tak pevně, že se nepokusím se mu ani vysmeknout.
"Vytáhneš na mě znovu nůž, Henry?" Zavrčím na něj zlostně a můj hněv se mi musí odrážet v očích.
Pomalu pustí moje rameno a jeho těkavé oči zběsile pátrají po mé tváři.
"Omlouvám se, nedošlo mi, co všechno jsi asi zažila. Já jenom dělám tu práci tak dlouho, nemůžu dopustit, aby se historie opakovala. Je mi líto, že někoho, kdo má na výběr, musím poslat dál, ale musím,"řekne omluvně a v jeho očích se zračí lítost.
"Jestli mě tady potkáš jako polovička za týden, pošleš mě dál? Jako kohokoliv jiného?" Položím mu jasnou otázku a můj žaludek se sevře. V jeho očích je tolik lítosti a smutku, které říkají, že tohle ve skutečnosti nedělá rád. Ale také tam vidím odhodlání. To, které mi teď taky odpoví.
"Bez výjimek." A po té odpovědi nastane dlouhé tíživé ticho. Jak mám být s někým, kdo mi možná pomůže teď, ale potom mě bez váhání pošle pryč?
"Ty ale nezemřeš,"usměje se na mě povzbudivě a natáhne ke mně znovu přátelsky dlaň. Tu dlaň, kterou si teď měřím jako nepřítele, ale také jako jediného současného přítele. Proto jí přijmu a nechám se vést temnou uličkou někam dál od náměstí, kde se slaví.
Dojdeme k velkému domu, do kterého vstoupíme otlučenými nepoužívanými dveřmi. Na druhé straně toho domu je slyšet nějaká hudba, nějaký hlas. Stoupáme po schodě výš a výš, až se dostaneme na střechu. Tam se před námi otevře malé skryté náměstí, na kterém stojí malá obtloustlá žena, která zpívá. Rozhlédnu se a na okolních budovách se také tísní hromada lidí, kteří mlčky pozorují tu událost dole.
"Opera?" Zeptám se se smíchem a mému společníkovi vesele zajiskří v očích.
Nikdy jsem něco tak nádherného neviděla, ta hudba i ten hlas. Všechno jako kdyby to proplouvalo vzduchem. Jako jiskřící hvězdy na nebi a všechny tady to nejspíše ohromuje. Ve světě bez hranic mě nejspíš bude udivovat všechno. A Henry sedí vedle mě a vypadá jako kdyby si to všechno také užíval. A při pohledu na něj mě znovu zaplaví ta strašlivá úzkost. To, že jestli se sem dostanu za týden, tak to bude on kdo mě nejspíš pošle dál. Jak řekl, bez výjimek. Mohla bych najít Leonarda, možná on mi pomůže. Pomůže mi, jestli se ze mě stane polovičák. Už takhle mám druhou šanci, nesmím si jí pokazit.
Prohlížím si jeho tvář a přemýšlím, jak může být občas tak krutý. Pamatuji si na ten den v nemocnici. Nesnažil se mi ani pomoc. Prostě ho nezajímalo, kdo jsem a co tam dělám. A teď tvrdí, že mi pomůže. Možná se o to pokusí, ale když to nevyjde, váhat nebude. A to já nejspíš nesnesu. Ve stejnou chvíli, co chci otevřít pusu a všechno mu to říct, ke mně natáhne ruku a vstane. Vypadá to skoro jak výzva k tanci a já si nejsem jistá. Ale uchopím tu ruku a spolknu svoje slova. Tak nějak se mi to nechce všechno říkat. Doopravdy mě vyzve k tanci. Uchopí mě kolem boku a sevře mojí dlaň. Ta píseň jako kdyby splývala s teplým větrem a objímala celý svět. Jako kdyby se vznášela a tančila s námi. A když se tóny začnou zvedat a stoupat jako kdyby i vítr zesílil. Na poslední tón mě zakloní a já pouze zalapu po dechu, protože stále slyším tu píseň, která se už vznáší ale pouze kolem nás ve větru. Skoro jako kdybych jí mohla zahlédnout. Hledí mi do očí a já skoro zapomenu na to, že mi jde o život. Možná i on na chvíli zapomněl, co je zač. Protože se ke mně nahne a jeho rty se střetnou s mými. Ve chvíli, kdy mě políbí se můj život na chvíli zastaví. Pomalu se odtáhne a já otevřu oči. Ve chvíli, kdy se naše oči střetnou jako kdyby se to kouzlo ztratilo a obklopila nás realita. Ale ne úplně. Kolem nás září a létají malé světýlka. Obtáčí se mi kolem rukou a obletují mojí tvář.
Pomalu mě pustí a kousek odstoupí. Vypadá, že je zmatený a neví, co říct. Skoro se bojím, co řekne. Proto ze sebe vychrlím první, co mě napadne. "Neměl bys mě líbat, když pravděpodobně brzo zemřu. Hlavně ne, když to budeš možná ty, kdo mě pošle dál." Myslím, že touhle větou ho úplně zarazím. Teď už mu možná dojde na co pořád myslím a čeho se bojím. Samozřejmě, že by mi vadilo, kdyby mě měl poslat pryč a vlastně zabít někdo jiný, ale teď když to má být on. Nějak si nejsem jistá, jak to zvládnu.
"Omlouvám se, neměl jsem. To bylo jenom …" začne pomalu a nervózně. Při pohledu na něj jako kdyby mi srdce znovu stálo. Teď už to není ten hněv ale spíš něha, která mě ohromí. A při pohledu na něj, jak je zmatený mě to mučí ještě víc.
"Asi bych měla jít,"řeknu tiše, když tam oba stojíme trochu nervózně a otočím se, abych pomalu slezla ze střechy.
"Wow, wow, kam půjdeš?" Zarazí mě, když se trochu vzpamatuju a dohoní mě, když scházím po schodem z toho domu.
"Nejsem si úplně jistá, nejspíš zkusím najít někde nocleh. Vlastně tady ještě nikoho neznám a nebo nikdo nezná mě,"zarazím se při odpovědi.
"Pojď se mnou, jako duch musíš spát a lepší bude když tě budu mít na očích. Jenom abych věděl, co je s duchem, když Derek se stará o tu živou,"pronese a natáhne ke mně ruku, aby se se mnou mohl znovu přenést. Jenom přikývnu a nechám, aby mě jeho sílá pohltila a hodila do jiného světa. Trošku mě urazí ten pojem, ta živá, protože to automaticky pro mě znamená "ta mrtvá". Nejsem si jistá proč, ale uráží mě to. Hlavně mám taky svoje jméno.
Ocitneme se u něho v bytě. Pořád si nejsem jistá, jak přesně to přemisťování funguje, ale budiž. Až teď mu dojde, že má pouze jednu postel a já jsem duch. Možná nepotřebuju postel na spaní.
"Já budu spát na zemi,"řekne když se porozhlédne po bytě. "Nene, já vlastně nic měkýho ani nepotřebuju. Jsem duch víš,"odpovím rychle. "Ale já jsem gentleman,víš?" Srazí mi hřebínek a vezme si na zem deku.
"Tuším, že pro tebe převlíkání ztratilo smysl co a nepotřebuješ nic na spaní?" Zeptá se mě a sám sobě se zašklebí, jako kdyby prohodil povedený vtip. Není vtipnej. On sám se natáhne vedle postele a zhasne světlo. Dojdu k jeho posteli a lehnu si na postel. Aspoň, že to zvládnu. Ale s tím abych se přikryla už mám problém.
Ležím tam a nedokážu usnout. Nejsem si jistá, jestli můžu z toho stresu. A potom si vzpomenu na operu a ten polibek. Cítím jak mi tváře polije červeň jen při té vzpomínce. Ve stejnou chvíli se kousek ode mě ozve Henryho pobavení hlas s kterým dusí smích, "Ty se červenáš nebo co? Proč ti jinak světélkují červeně tváře hele?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Andreica Andreica | 11. prosince 2009 v 19:49 | Reagovat

Ouuu, kousíček romantiky:)...to se mi líbí:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama